ŠKVORECKÝ, JOSEF - ZBABĚLCI

ŠKVORECKÝ, JOSEF

ZBABĚLCI

Československý spisovatel, Praha, 1966
edícia Klíč - Knihovna lidové četby (62)
doslov Milan Jungmann
obálka Zdenek Seydl
3. vydanie, 60.000 výtlačkov

beletria, román,
380 s., čeština
hmotnosť: 328 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: výborný, nečítaná, prebal po krajoch jemnučko ohnutý

4,40 €

*BIB06*

Škvoreckého román Zbabělci, poprvé vydaný v r. 1958, velmi diskutovaný, zachycuje očima dvacetiletého Dannyho několik květnových dnů 1945 v českém maloměstě. Autor (psal knihu ve svých čtyřiadvaceti letech) se pohrdavě vysmívá patetickému vlastenčení maloměšťáků, maskujících vlastni zbabělost. Z kritických komentářů, jež provázely druhé vydání románu po šesti letech, citujeme hlas M. Jungmanna: ...tématem a pohledem na události i na postavy je to od začátku do konce satira na maloměšťáky, kteří si v květnu 1945 zahráli na hrdiny, satira, jaká u nás do té doby ani od té doby nebyla napsána... Dnes je nade vší pochybnost, že Zbabělci byli vývojově nutným zlomem v naší poválečné literatuře.., Dráždivost z nich vyprchala a zůstává jen dílo samo.

Román je psán v ich-formě; má podobu určitého deníku. Autenticita je umocňována nejen způsobem vyprávění, ale především rovinou jazykovou. Škvorecký užívá silně hovorového stylu, nevyhýbá se vulgarismům a nespisovným výrazům, ladícím s mladým Dannym i celkovou jazzovou atmosférou.

Pondělí 7. V. 1945

PROBUDIL JSEM SE hrozně zpocený. Byla už jedna hodina. Ležel jsem přikryt až po bradu a cítil jsem mokro na prsou a u krku, kde mi nepříjemně foukalo pod peřinu Ale bylo to dobré, že jsem se zapotil. Zavolal jsem maminku a řek jsem jí, aby mně přinesla ručníky. Přinesla dva ručníky a čisté pyžama.

„Neměla bych zavolat pana doktora ?“ zeptala se. „Ne,“ řekl jsem. „To je vobyčejný nastuzení.“ „Budeš chtít trochu čaje?“

„Jo. A jestli už máš voběd.“

Maminka odešla do kuchyně a já jsem se sebe shodil peřinu a stáhl jsem zpocené pyžama a začal jsem se třít ručníkem. Krev se mi příjemně rozproudila. Oblékl jsem si čistý kabátek a kalhoty, obrátil jsem peřinu zpocenoou stranou navrch, narovnal jsem polštáře a posadil jsem se. Sebral jsem ručník a třel jsem si obličej a vlasy. Bylo mi jako po koupeli. Maminka přinesla oběd na podnose a dala mi ho do postele. Snědl jsem ho s chutí a vypil čaj. Polilo mě z něho horko, postavil jsem podnos vedle postele a vlezl jsem znova pod peřinu. Zavřel jsem oči. Bylo mi dobře. Potom jsem začal zase vzpomínat a už mi nebylo tak docela dobře. Vzpomínal jsem na včerejší noc a na detonace u nádraží, na to celé dobrodružství a přemýšlel jsem, proč to dělají, co z toho mají, proč taky nečekají, až se to všechno přežene, jestli pro sláv. nebo proč, a nic jsem nevymyslel, jenom mi to trochu kazilo ten příjemný pocit v posteli, a tak jsem honem zas začal myslet na Irenu, jako vždycky, když jsem chtěl, aby mi bylo dobře, na všechny ty večery, kdy mi z ní bylo všelijak, někdy dobře, jindy zle, ale teď už vždycky jen dobře, když jsem na to vzpomínal. Zavřel jsem oči a slyšel jsem, jak hodiny tikají, a myslel jsem na Irenu, jak jsem s ní jednou letos v zimě jel v noci ze Starého Města vlakem a seděli jsme v zatemněném kupé a já ji vzal kolem pasu a vyznával jí lásku a ona se bránila a začala zas povídat o tom, jak to vždycky říkala, že přátelé, a nic víc, a už jsem byl zas ve svém živlu a vzpomínal jsem na ni. Zdálo se mi, že celý můj život se skládal jenom z Ireny a z Věrky a Evy a Járinky, jenom z toho, co jsem s nima měl, a jinak v něm nebylo vůbec nic. A nikdo neměl jiný život. Myslel jsem na jiné kluky a viděl jsem, jak všichni jenom vzpomínali na svoje dívky a mluvili o svých dívkách a o ničem jiném. Jenom ještě o muzice. Ano. O muzice a o dívkách. To byl život. Muzika byla skvělá, a vždycky, ať jsem myslel na minulost nebo na to, co bude, bylo to všechno ve spojení s muzikou a s holkama. Jak jsme zkoušeli ve vinárně u Lva a holky seděly u stolu naproti nám a dívaly se na nás a já jsem seděl trochu nakloněn se saxofonem a viděl jsem, že se na mě Věrka dívá, a věděl jsem, že vypadám skvěle se saxofonem v puse a se vší tou složitou mechanikou a klapkama, na které jsem mačkal, a to mi dělalo dobře, nebo jsem myslel na velké majáles ve čtyřicátém roce, na velký sál u Lva s lustry rozsvícenými vysoko u stropu a s holkama v tylových šatech, a jak jsem stál a měl jsem na sobě bílé sako a hrál jsem svoje pěkné mazlivé sólo v I’ve Got A Guy anebo divoké hot sólo v Liza Likes Nobody, a bylo mi dobře jako nikdy, nikdy není člověku tak dobře, jako když hraje, stál jsem a pan Fluxa na mě namířil reflektor a já stál celý bělostný a s kotletama a s lesknoucím se saxofonem a dole ve tmě v sále seděla Irena a pozorovala mě, tak to bylo s muzikou, bylo to blaho, možná větší než dívky, ale kde byla muzika, tam byly dívky, bylo to všechno jedno veliké blaho, asi život, asi to bylo to nejpěknější na životě, a do budoucna jsem si zas představoval bar a pódium s orchestrem a sebe se zlatým saxofonem a krásné dívky celé žhavé do jazzu a oblečené ve večerních toaletách s hlubokými výstřihy a s mnoha významnými úsměvy a noční chůze po Praze a nějaké velké a prázdné a přepychové byty, a to byl jazz a to byl život, udělalo se mi najednou úzko z toho života, ale vypadalo to docela pravděpodobné, že bude takový, jazz a dívky, hezké, krásné, sladké, barevné dívky na dívání po celý život, který nebude dlouhý, a pomyslel jsem zas na druhé kluky, na to, jak Fonda chce být architektem, a nedovedl jsem si .....