ŠIMEK, RUDOLF FRANTIŠEKCO NAPLNILO SRDCE A DUŠI
básně
Literární kruh, Moravská Ostrava, 1936
edícia Spisy R. F. Šimka (4)
poézia,podpis autora,
180 s., čeština
hmotnosť: 230 g
mäkká väzba
stav: veľmi dobrý, na patitule venovanie autora s vročením 1938
NEPREDAJNÉ
*H-6-5*
Básnické dílo Šimkovo vyrůstá na okraji jeho dobových dramatických románů a je spíše doplňkem a ukazovatelem vývoje.
Vděčně a radostně zpívá o kráse svého domova, o bojích s šedivou hmotou dneška, o lásce, která má přetvořiti svět a dáti všem, což jejich jest. Harmonicky jsou zladěny tak mnohé jeho slohy, takže jsou srdci nejblíže. Naplnily srdce i duši.
Opravdový, nefalšovaný Věčný koloběh i Obrazy náhod, zcela tak těmito zastaveními prochází člověk se svojí hrůzou i touhou, s rozeznělou strunou citů, s pokorným srdcem.
Obraz duchového života Šimkova přináší krásu, bohatství a silu. Přináší pokoru a lásku.
V dalším oddílu Láska naplnila duši, který je zasvěcen autorovu srdci, zpovídá se nám ze svých lásek, svého milování.
Co bylo, víc není, končí tento cyklus, kde autor se pokusil se zdarem o široká plátna minulých dějů dnes literárně zcela zapomínaných.
Kniha je radostným důkazem básnické dovednosti a širokého uměleckého rozběhu.
CO PROVÁZÍ NA CESTÁCH ZA PRAVDOU.
Někdy mi náhodou zjeví
kosatců vábivé zpěvy,
že člověk zůstal přec živ
uprostřed lučin a niv.
A já jsem čekal a hledal,
břemena druhů svých zvedal,
v myšlenkách, noci tak mou
řada mých poradců jdou.
Proč přišli jste, vzdáleni mi,
se sny svými zmarněnými?
Víc nemám, než co jsem dal,
výstražných zraků se bál.
Nechceme po tobě více,
vidíme bledé tvé líce.
Přede mnou zástup ten ztich
a stříbro padalo z lích.
Mramorové řady stály
a jejich oči se smály,
na pozdrav kýval mi les,
růžici zpěvů svých snes.
Ta vůně padala živá,
bouřlivě krev v žilách zpívá,
radosti na modrých rtech,
jim všem povždycky nech.
Poznal jsem svůj úkol sladký,
zdlouhavý, přece tak krátký,
náhody diktují zas,
co nesměl doříci hlas.
JE NOC.
Je noc temná, venku sníh,
mrzne, až to křupe —
v duševních závějích
vlak mládí supe.
Ale až se přiblíží,
podívám se v oči,
unavenost rozklíží,
naděje roztočí.
Pro ty krásné illuse,
chtěl bych dýchat, žít,
temná noc na ubruse,
tělo žádá klid.
Slední věta vyřčena,
pero odložit —
drobná práce — bez jména
takou chci ji mít!
