CRISTOFANELLI, ROLANDODENÍK MICHELANGELA BLÁZNA
(Diario di Michelangelo il pazzo)
Práce, Praha, 1981
edícia Kamarád
preklad Vladimír Janovic
prebal Rostislav Vaněk
2. vydanie, 107.500 výtlačkov
beletria, román
400 s., 32 s. príloh, čeština
hmotnosť: 567 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: výborný
2,90 €
*BIB06*
Jedná se o fiktivní deník, který Michelangelo nikdy nenapsal. Nejedná se také však o pouhý životopis či zbeletrozovaný katalog umělcových děl. Autor zvolil formu, která stojí někde uprostřed mezi literaturou faktu a románem. Setkáme se zde také s originálním výkladem řady psychologických momentů -např. Michelangelova vztahu k Leonardovi da Vinci, Raffaelovi nebo Juliu II. Poznáme umělcovy povahové rysy včetně jeho "podivínství" a "bláznoství". I děje načisto vnější , jako jsou mocenské zápasy jednotlivých papeů, intriky na jejich dvoře, politické zájmy Medicejských a jejich odpůrců republikánů a jiné dobové kulisy, dostávají dík autorově deníkově metodě zcela zvláštní ladění
Leonardo se dnes tvářil, jako by mu byl svěřen nějaký velkolepý a riskantní úkol. Jeho slova zněla slavnostně. Byl puntičkářský a liboval si v nekonečných příměrech. Ten člověk dokáže ze stébla trávy udělat trám. Touží vždycky po absolutním. Když uvažuje, jeho myšlenky často ztrácejí souvislost a odchylují se od vytčeného cíle. Má velkou vůli konkretizovat vlastní představy; ta mu však dnes naprosto selhala. Pochopil jsem, že od něho nelze požadovat definitivní soud v okamžiku, kdy ho vyslovuje. Má potřebu jej nepřetržitě korigovat. Ostatně je to právě on, kdo zastává názor, že žádný soud nesmí být nikdy pokládán za definitivní, protože se den ze dne zpřesňuje, tak jako člověk tíhne k tomu, aby se stále zdokonaloval. Na základě této úvahy bych se mohl domnívat, že z mého bratra Gismonda — bude-li se v průběhu let utvrzovat ve svém dosavadním způsobu života — se jednou stane dokonalý vagabund. Dokonalost naštěstí nemá jen jednu stránku a jednu tvář. Prosinec 1495.
Masopust 1496.
Skuhralové připravili Florenťanům truchlivý karneval. Žádné stromy nesené v průvodu ulicemi a zapalované na náměstích za bláznivého smíchu a ztřeštěných žertů, žádné maškarní mumraje, tance a zpěvy. Z průvodů se stala procesí, ze zpěvů hymny k Bohu a svatým, ze stromů přízračné kříže, vynášené z kostelů jako při pohřbu. Karnevalové veselí bylo nahrazeno strojenou slavností, která se líbila jen málokomu.
Florenťané se musejí vykoupit. Proto slaví masopust, jako by to byly Dušičky, proto veřejně pálí všechno, co je určeno k zatracení. Kají se za hříchy spáchané za časů Lorenzovy vlády, kdy panovala přílišná „svobodomyslnost“. Mnoho žen si ustřihlo copy a zřeklo se svých tretek. Co nepodporuje návrat k nejpřísnější katolické morálce, je házeno do plamenů, ať jsou to předměty nebo knihy. Není žádný rozdíl mezi „bezbožností“ u klasiků a touto malicherností, kterou čas odvane i bez naší pomoci. V tom zdánlivém triumfu morálky je velký kus fanatismu. Je to svár dvojí mentality a dvou epoch. Pláč mnicha od San Marka může být upřímný, ale jeho důsledky jsou nepřirozené. Jde o dvě různé pravdy.
(Když je člověk řeholníkem, měl by být pokojný. V žádném případě — potřebuje-li už nějak projevit své city — by se neměl plést do politiky.)
Učební doba, jíž musí projít mladý člověk v dílně kteréhokoliv mistra, je protimluv. Nadaný mladík se může stát umělcem i bez pomoci učitele. Toto mé přesvědčení je v rozporu s názorem panujícím ve florentských uměleckých dílnách. Umělci poznávají zákonitosti umění, aniž si to často uvědomují. Školní učební doba slouží k tomu, aby adeptovi bránila v horoucí touze po svobodě, která je hnací silou. Skutečný talent se však nedá udolat poučkami. Umění odolávat tlaku pravidel (která lidem malého nadání přece jenom něco dávají) a mít odvahu s nimi bojovat — to je úkolem mladého člověka předurčeného k tomu, aby po sobě něco zanechal. Nikomu však nebráním, aby pěl pokrytecké chvály na počest mistrů.
Pro nic z toho, co si myslím o umění, nehledám potvrzení ve svém okolí. Když člověk tvrdí tyto věci veřejně, ve Florencii i jinde, je považován za rebela proti obecně platnému myšlenkovému řádu. Leonardo například moje myšlenky zavrhuje. Když sám uvažuje o umění, počíná si jako autor předpisů nebo lépe řečeno jako typický quattrocentista. V jeho řečech je vždycky skryta (ale já ji cítím) určitá výzva druhým, aby ho následovali. Chce je přesvědčit, že jeho metoda je ta jediná, která může formovat velkého malíře. Pro něho stéblo trávy nebo ruka mají na obraze stejnou hodnotu a je záhodno je studovat se stejnou pílí. A krajina musí být zobrazena právě tak pečlivě jako lidská figura. Zkrátka každý prvek obrazu má podle něho být propracován.
