UPDIKE, JOHNMILENCI A MANŽELÉ
Odeon, Praha, 1984
Klub čtenářů
preklad Antonín Přidal
obálka Bohuslav Blažej
1. vydanie 146.000 výtlačkov
beletria, próza krátka,
408 s., čeština
hmotnosť: 442 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: knižný blok výborný, nečítaná, prebal po krajoch ošúchaný
2,90 €
*BIB06*
Jaká je životaschopnost partnerských svazků v době, kdy se hovoří o „krizi manželství“ a „éře rozvodů a rozchodů“, kdy jako by bylo svízelné zachovat svému protějšku věrnost? Vyčerpává se smysl manželství tím, že jsou v něm zplozeny a vychovány děti? Nakolik je v moci člověka uchovat svůj citový vztah navzdory nemilosrdně plynoucímu času, který mění jeho vnímavost, touhy a síly?
Tyto a podobné otázky nepřestávají znepokojovat Johna Updikea, poté co existenci moderní rodiny věnoval většinu prozaické tvorby. Také výbor z jeho nejlepších milostných povídek se soustřeďuje na americkou středostavovskou rodinu a změny či posuny v hodnotách a konvencích během posledních dvaceti let.
První část, volně propojené předmanželské osudy spisovatele Becha, vrcholící sňatkem, je satirou na dobové literární a společenské poměry. Povídky v pravém slova smyslu manželské následují v části druhé a třetí. Zachycují rodinu v její každodennosti, ve chvílích pohody, ale i konfliktů, krizí anebo — jako je tomu v závěrečném cyklu o jednadvacetiletém manželství Richarda a Joan Mapleových — v okamžiku logického konce. Právě v míře porozumění, nezpřetrhaných citových pout, solidárnosti a ohledů vůči dětem i rodičům, manželům i milencům leží přínos Updikeova pohledu, jenž je věcným, nemoralizujícím komentářem těchto jakoby autentických příběhů o lásce.
Nepropustím tě, leč že mi požehnáš
Při večírku na rozloučenou s Bridesonovými byli právě Bridesonovi značně unaveni. Lou (vlastně Louisa) už několik dnů třídila a balila a likvidovala, a v noci ji mučily strašné sny o kufrech, které se nedají zavřít, o dveřích, které se otvírají do zapomenutých tajných komor, přecpaných dalším odpadem desetiletého bydlení — neopraveným nábytkem, starými hračkami, stohy časopisů a stovkami, tisíci dětských kreseb, z nichž každá je momentkou, vzpomínkou, kterou nelze vyhodit. A vracel se jí ještě jeden sen: jak přilétá s dětmi do Texasu. Ze všech stran hnědý horizont, ohraničující rovinu bez jediného domu. Od letadla už odstavili schůdky, a Tom tam nebyl, prostě s nimi nebyl. Bylo to jasné: opustil je. Zůstal tady, v zeleném Connecticutu. „Teď, děti —“ jako by křičela do písečné bouře — „musíme držet při sobě, při sobě ...“ Lou se probouzela a temné tělo v posteli vedle ní patřilo komusi cizímu, návštěvníkovi z jiného světa.
Tom — který ve městě narychlo zařizoval poslední věci, jeden den obědval se svými starými zaměstnavateli a druhý den se zástupci nových — spal špatně také. Zvuky, které ho dřív ukolébávaly, klaksony a psí štěkot, dunivé popojíždění nákladního vlaku a bručení vlečné lokomotivy, se proměnily v dráždidla; z města se páraly škubavé niti lásky. Odjezd je zkouška na smrt. Ležel a hleděl otevřenými důlky, prázdnotou, kterou vířily myšlenky až do chvíle, kdy ho vysvobodil šramotící mlékař — i ten ho zřejmé miloval. Únava dávala všemu horečně přízračnou podobu. Na večírku na rozloučenou vypadali přátelé, které znal skoro deset let, cize, a přitom křiklavě. Linda Cotteralová, ta šedá myš, měla zelené oční stíny. Pošuk Leonard se dal na modernu — tyrkysová košile, široká růžová kravata — a přišel už opilý z jakýchsi jiných koktejlů. Když odnášel Tom kabáty do ložnice, proplula halou Maggie Aldridgeová v bílých šatech s neuvěřitelně širokými rukávy. Zaskočený Tom vydechl jen „Krásné!“, aby zakryl, jak se mu rozbušilo srdce. Zeširoka se usmála a pak potáhla nosem, jako by chtěla úsměv smazat. Ten úsměv, bílý nad bílými šaty, byl kratičkým zábleskem někdejší vroucnosti, ale jen co se o něj cestou otřela, oči jí znehybněly ledovým předstíráním, že je žena jako každá jiná. Nutkání dotknout se jí, sevřít jí zápěstí, mu připadalo jako impuls šílence, pomateného z nedostatku spánku.
Aperitivy vystřídala večeře, večeři tanec. Rozverně se snažili křepčit (nebo klátit?) při lkavých hymnách kterési mladší generace. Když jejich hostitel hrábl do vrstev nahromaděných desek hlouběji, vystřídalo rockovou hudbu tlumené, něžně drsné vzdychání, které kdysi vyjadřovalo nesmělé ideály jejich zvláštní mezigenerace — příliš mladé na válku, příliš staré na vzpouru. Tom, tak unavený, že se mu nechtělo mluvit, tančil. Muži, s nimiž prožil stovky sportovních nedělních odpolední, se proměnili v přízraky s dutými hlasy, zaplňující nekonečnou řadu víkendů, které se zde odbudou bez něj. Jeho oborem bylo programované vybavení počítačů neboli software, „měkké zboží“ (a skutečně byl „měkké zboží“); jejich oborem byla reklama nebo pojistky nebo advokacie, a třebaže všichni pomáhali držet manhattanský stěžeň celonárodního baldachýnu utkaného z raket a slibů, jakmile na sebe přestali pokřikovat skóre, mluvili každý jinou řečí. „Kdybych byl starostou New Yorku já,“ začal kdosi, a Tom, aby nemusel poslouchat, popadl jednu z žen vířících kolem. Ty ženy: zažil proměny jejich krásy od hebké tělesné sebelásky mladého mateřství až k hranaté, našedlé a natrpklé sebevládě. Být svědkem něčeho takového, vidět koutkem oka tolik těhotenství a porodů a hádek a skororozvodů a rozvodů a skoropoměrů a poměrů a příjezdů ve stěhovacích vozech a odjezdů ve stěhovacích vozech, při zpětném pohledu vypadalo jako nezaměnitelná zkušenost, nabytá právě tady — jako hromada životních příhod, která by kdysi, někde na vesnici, zetlela v moudrost. Nebyl však moudřejší, jen starší. Představa Texasu ho děsila: poušť s neznámými lidmi, pikniky na vyprahlých trávnících, v obludném stínu naftových věží a radarových disků.
„Budete nám oba scházet,“ řekla zdvořile Linda Cotteralová. Při tanci se k člověku tulila jako myška; všichni muži pro ni nejspíš vypadají stejně — jako hradba vlhké košiloviny.
