PELIKOVSKÝ, PAVEL JOSEFSerafínského Otce sv. Františka z Assisi
tětího řádu
příruční
REGULNÍ KNÍŽKA
pro kněze a lid v městě i na venkově
dle nového ustanovení Jeho Svatosti papeže
Lva XIII.
B. Stýblo, Praha, 1898
6. opravené a rozmnožené vydanie
náboženská literatúra,
672 s., čeština
hmotnosť: 420 g
tvrdá väzba, malý formát
stav: dobrý, dobová preväzba
5,50 €
*H-1-1*
Radostí velikou naplňuje nás, že v nynější době, kdy zásady protináboženské vždy šířeji a i směleji se rozhlašují, právě sv. Třetí Rád se upevňuje a tím i zásady náboženské v lidu se rozmnožují. Jednou toho známkou jest, že veliký náklad pátého vydání této regulní knížky, před lety vydané, úplně již jest rozebrán. Kdyby lid k sv. Třetímu Řádu lhostejně se choval, ano kdyby počet členů sv. Třetího Rádu se umenšoval, tu jistě nejevila by se potřeba nového vydání knížky regulní. Dále nás nová potřeba téže knížky tím více těší, čím více přesvědčeni jsme, že lid koupené knížky regulní ve skutečnosti k novému duchovnímu vzdělání upotřebuje a že táž kniha nepropadá osudu, jemuž tisíce světských i jinak výborných knih propadají.
V radostném tomto přesvědčení posíláme lidu českoslovanskému knížku regulní u vydání novém, opraveném a místy rozmnoženém, majíce tu prosbu k Pánu Bohu, aby i toto nové šesté vydání v řadách lidu takořka zbraň rozmnožilo proti nepřátelům našeho spasení.
Svatý Otče Františku! vypros této knížce a zbožným čtenářům serafínského nebes požehnání.
Poklesky jazykové a zpytování svědomí.
§ 10. „Přísahati nemají nikdy leč v případu nevyhnutelné potřeby. Oplzlých řeči, jakož i šprýmovných, kluzkých žertů ať se všemožně chrání. Na večer nechať svědomí své zpytují, zdali snad lehkovážné něčeho takového byli se dopustili; stalo-li se tak, nechať chybu aspoň kajícnosti napraví.“
a) Přísahá se tenkráte, když se něco tvrdí neb připovídá, a Pán Bůh za svědka se béře, jenž jest neomylná pravda, kteráž každou nepravdu — lež — i tu nejmenší v nenávisti má. Přísahou muže býti čest a chvála Boží rozmnožena, ale také naopak se stává jako když v malichernostech, v obyčejném rozmlouvání Pán Bůh se za svědka volá Již Duch sv. dí: „Člověk, kterýž mnoho přísahá, naplněn bude nepravostí a neodejde od domu jeho rána,“ (Sirach 23, 12.) a opět: „Přísahání nechť nepřivykají ústa tvá, neb mnozí jsou pádové v něm. Jmenování pak Boha nebývej ustavičně v ostech tvých, a k jmenům svatých nepřiměšuj se (nepřísahej skrze ně): nebo nebudeš bez viny od nich.“ (Sir. 23, 9. 10.) Dle vyřčení pak samého Krista Pána k učenníkům svým proneseného: „Jáť pak pravím vám, abyste nikterak nepřísahali; ale řeč vaše bud, jest, jest ne, ne“ ; což pak nad to více jest, to od zlého jest“. (Mat. 5., 34. 30.) — nu tedy řeč naše tak býti spořádána, abychom to, což tvrditi máme, slovíčkem „ano“ stvrdili, slovíčka pak „ne“ užívali, když tomu tak není, jak se praví. U členů III. řádu má se pravdomluvnost zvlásť pěstovati, aby jedenkaždý jejich jednoduché vyřknutí tak za pravdivé měl, jako by prísahou potvrzeno bylo; aby nebylo zadného dokládání se ani potřebí. Protož pro uvarování takových hříchů velí sv. Regule, aby Terciáři nikdy nepřísahali, leč v případu nevyhnutelné potřeby. Tenkráte tedy jen přísahejte, když k tomu od duchovní neb světské vrchnosti vyzváni jste, a to v pádech od Církve sv. ustanovených: totiž pro pokoj aneb pro víru, pro zachování dobrého jména, aneb abyste důležité svědectví potvrdili.
b) Sv. Regule zakazuje: „oplzlých řeči, šprýmovných a kluzkých žertů." O jazyku lze mnoho říci: neboť sám Duch sv. dí: „Smrt a život jsou v moci jazyka.“ (Sir. 28., 28.) Z toho jde, že všeliké dobro i zlo závisí od dokonalého aneb nedokonalého řízení jazyka. Proto nás k tomu i přísně napomíná sv. apoštol Jakub řka: „Hle ! koňům dáváme udidla v ústa, aby nám povolni byli, a všecko tělo jejich semo tamo obrácíme; hle! i lodi, jakkoli jsou veliké a prudkými větry hnané malým pravidlem bývají semotam obracovány, kamžkoli chce vůle toho, kdož je spravuje, tak i jazyk jest sice malý úd a veliké věci provozuje. Aj, jak malý oheň jak veliký les zapálí! I jazyk jest oheň, veškerost nepravosti. Jazyk jest mezi našimi údy ten, kterýý znečišťuje celé tělo a zaněcuje kolo narození našeho.“ (3, 3—7.)
A sv. apoštol Pavel přikazuje: "Žádná řeč zlá nevycházej z úst vašich, nýbrž jestli která dohrá k vzdělání víry, kteráž by dala milost posluchačům.“ (Efes. 4., 29.) A brzo pak na to udává zřejmě, co myslí slovem „řeči zlé“, an dí: „Smilství pak a všeliká nečistota, nebo lakomství, nebuď ani jmenováno mezi vámi, jakož sluší Svatým neboť mrzkost nebo bláznovské mluvení, nebo šprýmování, které k věci nenáleží.“ (Efes. 5. 3.) Jako tedy plavci na svých mapách naznačena mají všecka úskalí, na nichž by loď mohla v nebezpečí přijití, aby se jich co nejbedlivěji varovali: tak má zbožný Terciář znamenati všeliký nepravý a méně slušný předmět, aby o něj jazykem svým neurazil a vnitřní čistotu srdce neztroskotal. Ať nedím, že dle písma sv. „v mnohých řečech nalézá se bláznovství“ (Kaz. 5., 2.), a že „mnoho více jest těch, kteří zahynuli skrze jazyk svůj, než kteří padli ostrostí meče“ (Sir. 28., 22.), na tom, bratří, sestry, trvám, že, kdož mnoho
