HARRER, HEINRICHSEDM LET V TIBETU
Můj život na dvoře dalajlámy
Olympia, Praha, 1970
edícia Výpravy odvážných cestovatelů
preklad Arnošt Černík
fotografie Heinrich Harrer
obálka Z. Ziegler
1. vydanie, 15.000 výtlačkov
cestopis, Ázia
380 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 585 g
tvrdá väzba s prebalom
PREDANÉ
3,90 € stav: dobrý, bez prebalu *h-2-6*
Od dob křesťanských misionářů, kteří se první začali zajímat o tajemný horský stát v klínu Himálaje, usilovali mnozí slavní cestovatelé proniknout na jeho území. Jen několika vyvoleným se to podařilo. Čelné místo mezi nimi zaujímá především Čech Oldřich z Pordenone, jehož cestopis patřil k nejčtenějším knihám své doby. V předválečných letech se o průzkum Tibetu zasloužil zejména Sven Hedin, ledacos jsme se také dozvěděli od neúspěšných britských výprav na Mount Everest a z několika málo přírodovědeckých expedic. Když vyšla kniha Heinricha Harrera Sedm let v Tibetu, vzbudila proto pravou senzaci. Podává totiž nejzasvěcenější a nej úplnější obraz země. Během několika let dosáhla celkového nákladu přes dva milióny výtisků.
Heinrich Harrer prožil svá léta v Tibetu šťastnou náhodou. Cestou z horolezecké expedice k Nangá Parbatu byl při vypuknutí druhé světové války internován v britském táboře, odkud se mu spolu s Petrem Aufschnaiterem podařilo uprchnout do Tibetu. Dlouhé měsíce putuje o hladu ledovými pustinami, až se po mnoha dobrodružstvích dostane v převlečení do Lhasy, kde se stává učitelem a přítelem mladého dalajlámy.
Rakušan Harrer začal životní dráhu jako úspěšný sportovec. V roce 1937 dobývá titulu akademického mistra světa ve sjezdu na lyžích, jako první vystupuje severní stěnou na Eiger, stává se přeborníkem své země v golfu. Avšak záhy se věnuje pouze cestování. Kromě asijských velehor navštěvuje Novou Guineu (překlad knihy Přicházím z doby kamenné vydala Olympia 1967), Jižní i Severní Ameriku. V roce 1965 je jmenován řádným profesorem geografie ve Štýrském Hradci, kde také zřídil vlastní muzeum bohatých sbírek z cest.
STÁTNÍ VĚŠTEC
Tak jako obyvatelstvo při svých starostech všedního života vyhledává radu a pomoc u proroků a lamů, tak se i vláda před velkým rozhodnutím ptá státní věštírny. Prosil jsem svého přítele Wangdulu, aby mě jednou vzal s sebou na oficiální dotaz. A tak jsme časného rána vyjeli na koních do kláštera Näčhung. Úřad státního věštce vykonával tehdy devatenáctiletý mnich. Pocházel z prostých poměrů, při všech zkouškách však vzbudil pozornost svými mediálními schopnostmi. I když neměl ještě takovou rutinu jako jeho předchůdce, který spolupůsobil při vyhledání dalajlámy, očekávalo se od něho mnoho. Často jsem si lámal hlavu, zda se dokáže pohroužit před tolika lidmi v tak krátké době do hlubokého transu proto, že má neslýchanou koncentrační schopnost, nebo zda používá drogy či jiných prostředků.
Aby mohl vydat věštbu, musí mnich odpoutat svého ducha od těla a umožnit tak bohu do něho vstoupit a hovořit jeho ústy. V takovém okamžiku se stává prostřednictvím svých mediálních vloh manifestací boha. To je přesvědčení všech Tibeťanů a věřil tomu i Wangdula.
Za podobných úvah jsme překonali osm kilometrů do kláštera Näčhung. Z chrámu vstříc nám zaznívala temná, nepříjemná hudba. Vstoupili jsme. Prostředí bylo strašidelné, ze všech stěn se na nás šklebily děsivé grimasy a lebky. Vzduch naplněný dýmem z kadidla tížil na prsou. Právě přiváděli mladého mnicha ze soukromé kobky do pochmurné chrámové haly. Měl na hrudi okrouhlé kovové zrcadlo. Sluhové věštec zahalili do pestrých hedvábných rouch a vedli ho k jeho křeslu. Potom se všichni od něho vzdálili. Kromě tlumené tísnivé hudby nebylo slyšet nikde ani zvuk. Médium se začalo soustřeďovat. Pozoroval jsem je ostře, neodtrhl jsem z jeho rysů oka. Neunikl mi nejmenší pohyb tváře. Zdálo se, jako by z něj pozvolna vyprchával život. Najednou bylo úplně nehybné, obličej se mu proměnil ve strnulou masku. A náhle — jakoby zasaženo bleskem — se vymrštilo. Prostorem prolétla úleva: bůh do něj vstoupil. Médium se začalo chvět stále silněji, pot se mu perlil na čele. Tu již k němu přistupují sluhové a posazují mu na hlavu ohromnou fantastickou korunu. Je tak těžká, že ji musí držet dva muži, a když ji věštci posadí na temeno, klesne jeho útlá postava pod tíhou tiary ještě hlouběji do podušek křesla. Není divu, že média dlouho nežijí, napadá mě; obrovská tělesná a duševní námaha těchto seancí stravuje síly.
Třes věštcův se stále stupňuje, příliš zatížená hlava se kymácí ze strany na stranu, oči mu vylézají z důlků. Obličej je odulý a pokrytý nezdravým ruměncem, mezi zuby vyrážejí sykavé hlásky. Najednou médium vyskočí, sluhové mu chtějí pomoci, vysmekne se jim a za zvuků hoboje se začne mladý mnich otáčet v podivuhodném extatickém tanci. Jeho steny a skřípání zubů jsou jediné lidské zvuky v chrámu.
Teď začal divoce bušit ohromným prstenem na třpytivý štít na prsou. Chřestění přehlušuje temné víření bubnů. Potom se otáčí na jedné noze, vzpřímí se navzdory váze ohromné koruny, která byla předtím těžká pro dva muže. Sluhové naplní věštcovy dlaně ječným zrním a on je začne házet mezi ustrašený zástup přihlížejících, všechno se sklání. Skoro se strachuji, že budu považován za vetřelce. Mnich je nevypočitatelný . . . Neruším boha? Po chvíli se věštec uklidňuje. Sluhové ho pevně uchopili, předstupuje před něj kabinetní ministr. Položí mu přes tíží skloněnou hlavu hedvábnou stuhu a začne mu klást otázky pečlivě zformulované kabinetem. Obsazení místa guvernéra, vyhledání vysokého .....
