ANDERSEN, HANS CHRISTIANFLÉTNOVÉ HODINY
pohádky a povídky
Mladá fronta, Praha, 1969
preklad Oldřich Liška, Jan Rak, Jiřina Vrtišová
ilustrácie Cyril Bouda
edícia Máj (136)
doslov Emanuel Frynta
prebal Leo Novotný
1. vydanie, 110.500 výtlačkov
knihy pre deti, rozprávky, poviedky, próza krátka,
224 s., 16 príloh, čeština
hmotnosť: 319 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, knižničné pečiatky
1,00 €
*BIB07* (in *096*)
Dvaatřicet pohádek a povídek světově proslulého dánského pohádkáře minulého století, představujících výbor z rozsáhlého autorova díla tohoto žánru. Vystupují v nich nejen tradiční princezny, králové, drobní lidé, zvířata a imaginární bytosti, ale také personifikované věci. Autor doslovu o Andersenových pohádkách říká: "Jeho pohádky jsou zásadně umělé, v tom smyslu totiž, že jsou mu k tomu, aby jimi promlouvala duše jeho vlastní ... Celou řadu jich i on přejal z lidové ústní slovesnosti ... Andersen našel v pohádce adekvátní formu básnického sebevyjádření, příležitost k autentické výpovědi emocionální, filosofické a mravní, slovesný nástroj k vyslovení vlastní touhy."
Je to naprosto jisté
„Stala se hrozná věc!“ řekla slepice — řekla to na protilehlém konci vesnice, než se to vůbec přihodilo. „Stala se hrozná věc v počestném kurníku! Netroufám si ani dnes sama spát. Jak je dobře, že je nás na hřadě tolik pohromadě!“ — A pak se dala do vypravování, až ostatním slepicím peří vstávalo a kohoutovi spadl hřebínek. Však je to naprosto jisté!
Ale začněme od počátku, a ten se udál v kurníku na druhém konci vesnice. Slunce zapadalo a slepice vylétaly na hřad. Jedna z nich — měla bílé peří a krátké nohy, kladla svá vejce podle předpisu a byla, jako slepice, po všech stránkách úctyhodná —, když se teď octla na hřadě, prohrábla si zobákem peří a utrousila při tom peříčko.
„Vida ho!“ řekla, „čím víc si škubu peří, tím jsem krásnější!“ Řekla to v žertu, protože byla veselou kopou mezi slepicemi, ačkoli jinak, jak jsme již řekli, byla velmi úctyhodná. A pak usnula.
Kolem dokola bylo tma; slepice seděly jedna vedle druhé.
Ta, jež seděla u naší slepice nejblíž, nespala: slyšela a neslyšela, tak jak je to na tomto světě nejlepší, chceš-li žít v klidu a pokoji. Ale své druhé sousedce musila přece jen říci: „Slyšelas, co tu bylo řečeno? Já nikoho nejmenuji, ale jistá slepice se chce oškubat, aby prý byla hezká! Kdybych byla kohout, pohrdala bych jí!“
Přímo nad slepicemi seděla sova se svým sovákem a sůvičkami. V téhle rodině mají velmi tenké uši: slyšeli každičké slovo, které sousedka slepice řekla; zakouleli očima a soví máma rychle zamávala křídly: „Tohle neposlouchejte! — Ale jistě jste slyšeli, co povídali? Slyšela jsem to na vlastní uši — člověk mnoho slyší, nežli mu upadnou! Jedna ze slepic zapomněla do té míry, co se pro slepici sluší a patří, že si oškubává všechno peří a nechává kohouta dívat se na to!“
„Prenez garde aux enfants!“ napomínal otec sovák. „To není nic pro děti!“
„Povím to jen sově odnaproti! Je taková úctyhodná v společenských stycích!“ A sova odletěla.
„Hú — hú! Uhú!“ houkaly pak obě, a rovnou holubům do sousedova holubníku. „Slyšeli jste to? Slyšeli jste to! Uhú! Jedna slepice si oškubala kvůli kohoutovi všechno peří! Jistě zmrzne, jestli už vůbec nezmrzla, uhú!“
„Kdepak? Kdepak?“ vrkali holubi.
„V sousedovic dvoře! Viděla jsem to takřka na vlastní oči! Nedá se to skoro ani vypravovat! Ale je to naprosto jisté!“
„Věřím, věřím — na slovo!“ ujišťovali holubi a vrkali dolů do kurníku: „Jedna slepice — říká se také, že jsou dvě! — oškubaly si všechno peří, jen aby nevypadaly jako ostatní a vzbudily kohoutovu pozornost. Je to však odvážná hra, můžeš se snadno nachladit, uhnat si horečku a umřít, a jsou už teď obě v Pánu!“
„Probuďte se! Probuďte se!“ zakokrhal kohout a vyletěl na plot. Oči ještě sotva držel, ale přesto kokrhal: „Tři slepice zahynuly z nešťastné lásky ke kohoutovi! Oškubaly si všecičko peří! Je to ošklivá historie, nechci si ji nechat pro sebe, dejte to dál!“
„Dejte to dál!“ pištěli netopýři a slepice kdákaly a kohouti kokrhali: „Dejte to dál! Dejte to dál!“
A tak putoval onen příběh od kurníku ke kurníku a vrátil se na konec tam, odkud vlastně vyšel.
„Pět slepic,“ znělo to ted, „si oškubalo všecinko peří, aby ukázaly, která z nich se nejvíc zhubla milostným soužením pro kohouta, a pak se navzájem do krve uklovaly, až zůstaly ležet mrtvé, k velké hanbě a ostudě své rodiny a k velké škodě pro majitele!“
Slepice, která utrousila ono jediné volné peříčko, nepoznala v tom ovšem vlastní případ, a ježto byla úctyhodnou slepicí, prohlásila: „Pohrdám těmi slepicemi! Aleje takových víc! Podobnou věc ovšem nelze přejít mlčením. Také já učiním, co je v mých silách, aby se to dostalo do novin — tak se to rozletí po celé zemi: to si ony slepice, a jejich rodina s nimi, opravdu zaslouží!“
A dostalo se to tedy do novin, bylo to vytištěno a je to naprosto jisté: že z jediného peříčka se může vyklubat pět slepic!
