ŠKVORECKÝ. JOSEFSEDMIRAMENNÝ SVÍCEN
Naše vojsko, Praha, 1965
edícia Živé knihy (53)
ilustrácie František Hudeček
obálka František Hudeček
2. vydanie, 35.000 výtlačkov
beletria, próza krátka
132 s., čeština
hmotnosť: 203 g
tvrdá väzba s prebalom
stav:dobrý
*BIB06*inc*/belc a juda
Na malém městečku K. žijí drobní lidé jako všude jinde. Nejsou ani zvlášť dobří, ani zvlášť špatní, jsou jenom různí - a pak je najednou patologická horečka dějin zažene pod společný jmenovatel, který je zároveň vizitkou násilné smrti: židé. Fašismus, ona nejhlubší „noc lidskosti", zalije v krvi prostou poezii a drobná dramata obyčejných lidských životů ...
A právě o těchto obyčejných lidských životech, na které se zákeřně snáší stín fašismu, vypráví Skvorecký v „Sedmiramenném svícnu". Je to vzpomínková kniha, říká o ní autor. Napůl skutečnost, a napůl — snad sen, snad symbol. Proto také nejsou všechny příběhy knihy realistické. Ale, píše autor v jedné z povídek, v téhle historii nejde o realismus. Což není válka spíše fantasmagorie než skutečnost, a je-li to skutečnost, jsme my skutečně lidé?
Odpověď na tuto otázku ovšem v knize není. Tu vůbec nelze nalézt v knihách, ale jenom na dně vlastního svědomí každého z nás.
A právě o těchto obyčejných lidských životech, na které se zákeřně snáší stín fašismu, vypráví Skvorecký v „Sedmiramenném svícnu". Je to vzpomínková kniha, říká o ní autor. Napůl skutečnost, a napůl — snad sen, snad symbol. Proto také nejsou všechny příběhy knihy realistické. Ale, píše autor v jedné z povídek, v téhle historii nejde o realismus. Což není válka spíše fantasmagorie než skutečnost, a je-li to skutečnost, jsme my skutečně lidé?
Odpověď na tuto otázku ovšem v knize není. Tu vůbec nelze nalézt v knihách, ale jenom na dně vlastního svědomí každého z nás.
Historii Kukačky nezná nikdo. A snad se ten příběh ani nestal a je to jenom legenda, mýtus. Kdo v něm bude hledat realismus, najde nepravděpodobnost. Ale v téhle historii nejde o realismus. Což není válka spíš fantasmagorie než skutečnost, a je-li to skutečnost, jsme my skutečně lidé? A protože válka je možná, není snad možná historie Kukačky?
Zná ji samozřejmě Sára Abelesová, která žije v Izraeli — jestli žije. Jistě ji znala stará paní Adele Rittenbachová a také Leo Feld, jenomže ti už oba odešli cestou všeho těla; Leo někdy v letech 1943—45, neznámo kde a neznámo jak, pani Adele Rittenbachová roku 1945 v městském starobinci v K.
Stará paní Rittenbachová pracovala léta jako hospodyně v domácnosti pana Husy, obchodvedoucího firmy Arpád Ohrenzug, textil en gross & en detail, který se oženil s Němkou Tildou Schröderovou z B. Paní Rittenbachová byla vlastně součástí Tildiny výbavy; do služby u Schröderů nastoupila několik měsíců před tím, než se Tilda narodila, a dělala tam pak napůl služku, napůl chůvu; její otec byl horský tkadlec, a tak byla na práci zvyklá od malička. Němka to ovšem byla, jak se říká, jako poleno, a v mých vzpomínkách žije stále v zeleném dirndlu a s velkou nákupní kabelou, s níž ráno co ráno obcházela mlékaře, řezníka a hokynáře a hlaholila silným německým hlasem, ale česky, asi takovou češtinou, jaké užívají kabaretní komici, když chtějí nehybné obecenstvo vyprovokovat k smíchu. „Ja sem Némka a ja se tšéski nenaučila to nejtélši smert.“
Pan Husa naproti tomu pocházel z rodiny ryze české. Měl nosopršku, kulatou, pečlivě vyholenou, švejkovskou tvář a kudrnaté pačesy, jeho tatínek býval hrobníkem na židovském hřbitově, a pan Husa se od mládí zdatně činil ve střižním velkoobchodě papá Ohrenzuga, kde to od učedníka přes příručího dotáhl až na obchodvedoucího. Uměl buclatýma ručkama převracet na pultě těžké štůčky plátna jako žonglér, a byl kdykoliv ochoten vynést obrovskou roli gabardinu před krám za zákazníkem, aby se kupující na denním světle mohl přesvědčit o žádoucím odstínu a odpovídající kvalitě.
To všechno až do jisté doby.
Sáru Abelesovou jsem znal ze školy. Byla hezká, černovlasá, černooká a závodila za S. K. K. ve skocích do vody a v plavání na znak. Když mě bylo patnáct a jí sedmnáct, začala se mi líbit víc, než se mi líbily ostatní hezké dívky v K., jenomže byla o ty dva roky starší, chodila s Leo Feldem, který byl okresním rekordmanem na sto metrů kraul, a o jazz se nezajímala.
A pak — mně bylo patnáct v roce 1939.
Mezi nejnápadnějšími změnami, které tento historický rok provázely v městečku K., patří jedno z předních míst jistě metamorfóze, jež se udála s panem Husou. Pod nosoprškou mu z ničeho nic vyrašil černý knírek, velice podobný knírku vůdce a říšského kancléře, a tento vůdce se stal i vůdcem pana Husy. Kudrnaté pačesy padly za oběť holičské mašince a zbylo po nich pruské strnisko; kolem úslužných očí obchodvedoucího se vrásky složily do přísného vojáckého výrazu, ohnutý hřbet se napřímil
