MINÁČ, VLADIMÍRŽIVÍ A MRTVÍ
(Živí a mŕtvi)
Generace II
edícia Knihovna lidové četby
preklad Gustav Hajčík
obálka Zdenek Seydl
3. vydanie, tu 1. vydanie, 41.100 výtlačkov
beletria, román
308 s., čeština
hmotnosť: 258 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý
1,00 €
*zukol* in **S8Z**
Byly křeče. Bylo tápání Bylo zklamání. Bylo zoufalství. Bylo dusno a byla kocovina, byla bolestná probuzení, byla nedůvěra, byly zrady — chaos doby nemohl nevyvolávat chaos v hlavách a činech lidí — všechno bylo složité, všechno bolelo, sotva se někdo uměl vyhnout omylům, zlu, špíně a zasvinění. Slovo národ tenkrát bolelo. U Mináče bolelo a bolí v jednotlivci. Železný kartáč, kterým seškrabuje špínu dějin, jde bolestivě na kůži, prodere se něžnou tkání lidského obalu a bolí v mase. Nikdo se nezachoval v každé chvíli, protože se zachovat nemohl. Není sto dvacíti nebo ještě víceprocentních hrdinů. Jsou zmítající se lidé v nacisty zřízené přírodní rezervaci, která se jmenovala „Usměvavé Slovensko“. U Mináče je tento úsměv šklebem, láska křečí, namísto povznesení přináší člověku bolení hlavy, ošklivost.
„Borovička,“ řekl. „Gut.“ A pak se ještě jednou optal: „Nix partysan ?“
„Ne,“ řekl Augustin Šerner. „Nein. Hier kein Partisan. Ich bin ein Dichter.“
„Toprá,“ řekl Němec. „Ein Dichter, das ist gut." A znovu se napil. Potom vysvětloval Augustinu Šernerovi, že oni, Němci, mají básníky v úctě, protože mají největší básníky na světě. Augustin s tímto hodnocením s radostí souhlasil a řekl: Goethe, Schiller. Ja, ja, řekl Němec, to jsou největší básníci světa. Žádný neumí tak psát verše jako Němci. A Rilke, řekl Augustin Šerner, dodávaje si pomalu odvahy. Rilke byl také veliký básník. Ja, ja, odpověděl Němec, my Němci jsme nejnadanější národ na světě. Němec stále popíjel, svaly na tváři se mu škubaly rychleji a živěji, rozpovídal se. Ukázalo se, že pochází ze sedmihradských Němců, jeho rodiče se po osmatřicátém roce vrátili do Říše z lásky k Velikému Německu. Byla to vášnivá a slepá láska: duch šovinismu žil v národnostních ostrovech ještě silněji než v říšských Němcích. Hitler je pokládal za předsunuté hlídky Německa: a oni se jimi cítili, byli hrdinové, první dobyvatelé, kteří připravovali cestu na východ. Jonathan Debner, unteroffizier pluku horských myslivců, někdy snad, ve chvíli slabosti, i zapochyboval o fuhrerovi; ale ještě nikdy nezapochyboval o nadřazenosti Němectva, o německém údělu, o skvělé, nádherné, blahobytné a vůdcovské budoucnosti Němců. Byla to naivní, skoro dětská víra, tím však zhoubnější, protože se nezakládala na poznání: Jonathan Debner přijal jednou provždy mýtus o krvi a rase. Rumuny, mezi nimiž strávil léta dětství a dospívání, nazýval špinavými sviněmi a nebylo pochybnosti, že si to o nich doopravdy myslí. Když mu Augustin Šerner řekl, že píše verše slovensky, nechtěl uvěřit; byl přesvědčen, že verše je možno psát především německy a snad ještě francouzsky (byl ve Francii a moc se mu líbily tamější ženy). Protože Augustin Šerner nechtěl v této věci ustoupit a tvrdil i nadále, že verše píše slovensky, ba dokonce, že slovenština je jazyk básnický, „eine dichterische Sprache“, Jonathan Debner se urazil a stal se opět podezíravým. Quatsch, řekl Jonathan Debner, eine dreckige Sprache isťs. Byl už trochu opilý, Augustinu Šernerovi řekl nezdvořile: Ty nejsi žádný básník, jsi jen hovno a svině jako všichni ostatní. Augustin Šerner se lekl a zmlkl. Unteroffizier Jonathan Debner si chtěl nalít, ale láhev už byla prázdná, chytil ji za hrdlo a odhodil ji do kouta. Vstal, vypjal se, byl nízký a měl křivé nohy, ale svaly na tváři mu hrozivě poskakovaly. Jsi svině a partyzánský pes, křikl na Augustina Šernera, a já tě zastřelím! Augustin Šerner se smrtelně polekal, byl by padl před Němcem na kolena, ale byl jen v tlustých, teplých podvlékačkách a zdálo se mu směšné a nedůstojné klečet na kolenou v podvlékačkách. Jonathan Debner se náhle rozřehtal a plácal se rukama do stehen: Básník, křičel mezi výbuchy smíchu. Koukni se na sebe, jak vypadáš, básníku! Dej pozor, strach ti už leze ze zadku, básníku jeden!
Augustin Šerner byl dotčen, neboť byl velmi citlivý na všechno, co souviselo s jeho básnickým posláním, ba možná, že byl citlivý jen na to, co souviselo s jeho postavením básníka. Ale současně měl i strach: Němec se mu zdál velmi nezodpovědný, automat ležel na židli a Němec mohl po něm kdykoli sáhnout a zmáčknout spoušť. To je ta jejich kultura, nadával Augustin Šerner v duchu, to je celá jejich kultura! Vzpomněl si, jak ho před rokem spolu s jinými pozvali do německé společnosti pro výměnu kulturních hodnot, jedli tam sendviče, připíjeli na bratrství Slováků a Němců a na nerozlučný svazek slovenské a německé kultury a potom pili pravou zrnkovou kávu. Fuj, nadával Augustin Šerner zhnuseně, tohle je to jejich bratrství, tohle je ta jejich kultura!
Ale potom si oddechl, pro Jonathans Debnera přišli vojáci, kteří zřejmě prohlíželi ostatní místnosti v domě, a odvolali ho. Jonathanu Debnerovi se výhrůžně napjaly svaly ve tváři; ještě jednou zdůraznil, že Augustin Šerner není žádný básník, ale smrad, pes a svině, a pohrozil mu, že se ještě vrátí. Augustin Šerner zůstal sedět na posteli a ještě dlouho tak seděl, nemohl usnout, bál se.
Ráno se probudil celý rozlámaný, měl rýmu, pořád kýchal. Nevěděl, co má dělat; nakonec se rozhodl, sbalil si všechno, co se mu vešlo do batohu, a opatrně vyšel na ulici.
