CHRUŠČOV, SERGEJJAK STÁTNÍK ODCHÁZÍ DO PENZE
(Nikita Segejevič Chruščov, materijaly k biografii)
Československý spisovatel, Praha, 1990
Lidové nakladatelství, Praha, 1990
preklad Alena Dobroslávková
obálka Milan Pašek
1. vydanie
ISBN 80-202-0224-2
ISBN 80-7022-089-9
životopisy, história
96 s., čeština
hmotnosť: 89 g
mäkká väzba
stav: veľmi dobrý, knižničné pečiatky
0,80 €
*balbe2* in **S2Z**
Otec si hodinek velmi vážil a s oblibou je předváděl všem, kdo o to projevili zájem. Hodinky byly uloženy v ocelovém pouzdře rozpůleném na dvě části otevírající se do stran. Teprve po otevření pouzdra bylo vidět ciferník. Hodinky se při otevírání a zavírání pláště samy natahovaly, což se otci zvlášť líbilo. Obdivoval důvtipné technické nápady.
Lichotilo mu i to, že je to dárek od takové světové kapacity jako Szilard. S oblibou vyprávěl, co mu Szilard řekl, když mu ty hodinky předával:
»Chtěl jsem vám darovat něco, co by vám způsobilo radost. Nechtěl jsem, aby to byl dárek formální. Tyto hodinky jsou velmi praktické, sám takové nosím, jsou uschovány v plášti a nerozbijí se a není je třeba každé ráno natahovat. Pro nás, staré lidi, bývá někdy obtížné nosit náramkové hodinky, protože to není dobré na krevní tlak. Doufám, že je budete nosit.«
Tato upřímnost a srdečnost otce velmi dojala a získala si ho.
I teď, když seděl v křesle, si s hodinkami pohrával a co chvíli jejich plášť otevíral a zavíral.
»Odstartováno,« prohlásil pak a díval se na telefon. Ten mlčel.
»Ještě je brzy, nestačili to ohlásit.«
Po startu otci obvykle telefonoval náměstek předsedy rady ministrů Smirnov, odpovědný za raketovou techniku, a informoval ho o výsledku. Pak telefonoval Koroljov a někdy Malinovskij. Každý chtěl příjemnou zprávu sdělit jako první a být za to pochválen.
Otec sám nikdy netelefonoval, nežádal průběžné informace o situaci.
»Jen ať klidně pracují! Pomoci jim v ničem nemůžu a telefonáty vrchnosti lidi jenom znervózňují. Začne se pospíchat a z toho jsou pak jen a jen chyby. A tady žádná chyba nesmí být,« vysvětloval svůj postoj.
Telefon tentokrát mlčel dlouho. Otec se pustil do vyřizování úředních papírů, ale soustředit se nemohl. Co chvíli pohlížel na masívní bílý aparát. Nikdo nevolal. Uplynulo půl hodiny, čtyřicet minut. . . mlčení bylo stále podivnější. Jestliže všechno proběhlo dobře, kosmonauti jsou už dávno na oběžné dráze; jestliže došlo ke zpoždění nebo havárii, pak už to taky měli sdělit...
Bylo mi všelijak. Na Chruščova, zdálo se, zapomněli, odsunuli ho, a nikdo se už nezajímal ani o jeho názor, ani o jeho příkaz. V tom mlčenlivém telefonním aparátu bylo cosi zlověstného. Necítil jsem se dobře. Znovu jsem si bezděčně vzpomněl na Galjukova, na události posledních týdnů.
»To přece není jen tak!«
Otce zřejmě také napadaly podobné myšlenky, a tak nařídil Lebeděvovi:
»Spojte mě se Smirnovem.«
»Smirnov u telefonu,« hlásil Lebeděv za okamžik.
Spojení fungovalo výborně.
Otec se chopil sluchátka.
»Soudruhu Smirnove,« řekl odměřeně, »jak to vypadá se startem kosmonautů u Koroljova? Proč nepodáváte hlášení?«
Jeho hlas prozrazoval podráždění. Smirnov zřejmě odpověděl, že se startem je všechno v pořádku, kosmonauti jsou už na oběžné dráze a cítí se dobře.
»Tak proč mě o tom neinformujete?«
Podráždění přecházelo v hněv.
»Byl jste povinen okamžitě mi ohlásit výsledek!«
Smirnov zřejmě řekl, že nestačil zatelefonovat. Samozřejmě už o úspěšném startu věděl, ale s telefonátem otci si dával na čas. Pro něho se vystřídání moci už fakticky událo ...
Toto podivné chování mělo samozřejmě otce uvést do střehu, ale tady, na Picundě, vlastně nic nemohl udělat. . .
