HORSKÝ, JANSKŘIVAN V KABINETU
čtení o dětech a vychovatelích
Nakladatelství České Budějovice 1964
edícia Sondy (2)
obálka Jiří Muller
1. vydanie, 1.500 výtlačkov
43-12-64
pedagogika, psychológia,
96 s., čeština
hmotnosť: 85 g
mäkká väzba
stav: dobrý, knižničné pečiatky
1,50 €
*balbe2* *
Věta není hromada cihel
Poznání je proces. Říkám si to neustále, abych neupadol do starých chyb. Je to proces neobyčejně složitý, podobající se copu, spletenému z tisíců drobných praménků.
Na začátku každého praménku musel být určitý podnět. Něco muselo člověka zaujmout, než se dal do luštění problému, na jehož konci je poznání. Praménky se splétají a zadrhují v uzlíky. Ty umožňují začátek dalšího, již silnějšího praménku. Během času zesílil cop lidského poznání natolik, že se v něm jednotlivci již dávno nevyznají, a tak se v poslední době již uvažuje o kybernetických pamětnících a informátorech.
Způsob, jímž se děti ve škole seznamují s novými poznatky, by měl odpovídat způsobu, jímž se zmocňovalo nových poznatků lidstvo, i když zde jsou určité rysy ryze školské.
Jak často jsem před děti předstupoval a předkládal jim k pamatování jen tresť poznání, jen jeho výsledky. Přitom šlo o hodiny rutinovaně připravené, vedené podle všech didaktických zásad metodicky správně.
Kolik let trvalo, než jsem potřebnou rutinu našel, a nyní ji mám opustit?
Začínáme v šesté třídě základy větosloví. Neučím té látce prvně, ale v minulosti jsem vždy vykládal, sám dokazoval na tabuli a sám jsem vyvozoval za pomoci dětí poučení:
VĚTA JE MYŠLENKA VYJÁDŘENA SLOVY.
Měl jsem připraveno několik vět na ukázku a děti potom tvořily další. Hodina měla klasickou stavbu, ale chyběl jí podnět, hlubší zájem většiny dětí, chyběla i dramatičnost.
Ne, takhle ne. Začnu znova.
Po příchodu do třídy a po zapsání do třídní knihy bych měl předstoupit před třídu a říci jako obyčejně: „Nejdříve si zopakujeme minulou látku a pak..
Neudělal jsem to.
Nepsal jsem na tabuli velkým tiskacím písmem:
JÍTI MĚSTA PEPÍK DOMU Z
Otočil jsem se ke třídě a mlčel.
Dobře vidím, jak se Jarda Ostrých namáhá pochopit podivný nápis. Úporně olizuje rty a vraští čelo, aby byl první, kdo přijde záhadě na kloub. Je ctižádostivý a na každou zajímavou věc reaguje citlivě jako barometr na tlak vzduchu. I na ostatních je vidět soustředění, a kdyby oči mohly vyjadřovat myšlenky obrazně, byly by samý otazník.
Když mlčen! přesáhne míru dětské trpělivosti, přerůstá napětí v rozpaky a oči zůstávají viset na mých rtech.
„Co je to?"
Z rozpačitého ticha vylétne Františkova ruka. Vždy se hlásí první, ale často přestřelí a někdy se jeho fantastickým odpovědím zasměje s chutí celá třída. Nakloní se kupředu a v očích mu zraje triumf poznání. František je milovníkem dobrodružné literatury, a proto si ani na okamžik nepřipustí, že by mohlo jít o něco obyčejného. Prudce vystřelí:
„Je to záhadný nápis!"
Třídou prolétl slabý vzruch a ovzduší zelektrizovalo. Zájem je nyní vidět i v očích Karla Valů, repetenta, který je častěji v půtkách s učiteli a Veřejnou bezpečností než s poznáním. Vidím, že mnozí mají chuť se přihlásit a říci: „Kdyby se to zpřeházelo ..."
Ale mlčí. Františkův nápad je zajímavější.
Neříkám nic. Přistupuji znovu k tabuli a pod nápis
