HORSKÝ, JAN - SKŘIVAN V KABINETU

HORSKÝ, JAN

SKŘIVAN V KABINETU
čtení o dětech a vychovatelích

Nakladatelství České Budějovice 1964
edícia Sondy (2)
obálka Jiří Muller
1. vydanie, 1.500 výtlačkov
43-12-64

pedagogika, psychológia,
96 s., čeština
hmotnosť: 85 g

mäkká väzba
stav: dobrý, knižničné pečiatky

1,50 €

*balbe2* *balbe2*  in **S4Z**

Věta není hromada cihel

Poznání je proces. Říkám si to neustále, abych neupadol do starých chyb. Je to proces neobyčejně složitý, podobající se copu, spletenému z tisíců drobných praménků.

Na začátku každého praménku musel být určitý podnět. Něco muselo člověka zaujmout, než se dal do luštění problému, na jehož konci je poznání. Praménky se splétají a zadrhují v uzlíky. Ty umožňují začátek dalšího, již silnějšího praménku. Během času zesílil cop lidského poznání natolik, že se v něm jednotlivci již dávno nevyznají, a tak se v poslední době již uvažuje o kybernetických pamětnících a informátorech.

Způsob, jímž se děti ve škole seznamují s novými poznatky, by měl odpovídat způsobu, jímž se zmocňovalo nových poznatků lidstvo, i když zde jsou určité rysy ryze školské.

Jak často jsem před děti předstupoval a předkládal jim k pamatování jen tresť poznání, jen jeho výsledky. Přitom šlo o hodiny rutinovaně připravené, vedené podle všech didaktických zásad metodicky správně.

Kolik let trvalo, než jsem potřebnou rutinu našel, a nyní ji mám opustit?

Začínáme v šesté třídě základy větosloví. Neučím té látce prvně, ale v minulosti jsem vždy vykládal, sám dokazoval na tabuli a sám jsem vyvozoval za pomoci dětí poučení:

VĚTA JE MYŠLENKA VYJÁDŘENA SLOVY.

Měl jsem připraveno několik vět na ukázku a děti potom tvořily další. Hodina měla klasickou stavbu, ale chyběl jí podnět, hlubší zájem většiny dětí, chyběla i dramatičnost.

Ne, takhle ne. Začnu znova.

Po příchodu do třídy a po zapsání do třídní knihy bych měl předstoupit před třídu a říci jako obyčejně: „Nejdříve si zopakujeme minulou látku a pak..

Neudělal jsem to.

Nepsal jsem na tabuli velkým tiskacím písmem:

JÍTI MĚSTA PEPÍK DOMU Z 

Otočil jsem se ke třídě a mlčel.

Dobře vidím, jak se Jarda Ostrých namáhá pochopit podivný nápis. Úporně olizuje rty a vraští čelo, aby byl první, kdo přijde záhadě na kloub. Je ctižádostivý a na každou zajímavou věc reaguje citlivě jako barometr na tlak vzduchu. I na ostatních je vidět soustředění, a kdyby oči mohly vyjadřovat myšlenky obrazně, byly by samý otazník.

Když mlčen! přesáhne míru dětské trpělivosti, přerůstá napětí v rozpaky a oči zůstávají viset na mých rtech.

„Co je to?"

Z rozpačitého ticha vylétne Františkova ruka. Vždy se hlásí první, ale často přestřelí a někdy se jeho fantastickým odpovědím zasměje s chutí celá třída. Nakloní se kupředu a v očích mu zraje triumf poznání. František je milovníkem dobrodružné literatury, a proto si ani na okamžik nepřipustí, že by mohlo jít o něco obyčejného. Prudce vystřelí:

„Je to záhadný nápis!"

Třídou prolétl slabý vzruch a ovzduší zelektrizovalo. Zájem je nyní vidět i v očích Karla Valů, repetenta, který je častěji v půtkách s učiteli a Veřejnou bezpečností než s poznáním. Vidím, že mnozí mají chuť se přihlásit a říci: „Kdyby se to zpřeházelo ..."

Ale mlčí. Františkův nápad je zajímavější.

Neříkám nic. Přistupuji znovu k tabuli a pod nápis