DMITRIJEVOVÁ, NINAO KRÁSNU
Nakladatelství politické literatury, Praha, 1963
preklad Jiřina Fleková
edícia Abeceda umění (2)
obálka Bohumil Trita
1. vydanie, 5.500 výtlačkov
25-049-63
umenie, filozofia
108 s., čeština
hmotnosť: 122 g
mäkká väzba
stav: dobrý, knižničné pečiatky
0,90 €
*balbe2* in **S7S**
Práce přední sovětské estetičky je určena čtenářům, kteří se chtějí seznámit se základní otázkou vědy o umění - s otázkou krásy - a s hlavními rysy jejího marxistického pojetí. Není to odborná vědecká studie, ale prostý, obecně srozumitelný výklad teoretických problémů. Výrazným kladem této práce je její široké zaměření: neomezuje se pouze na otázky umělecké tvorby, ale všímá si aktuálních otázek životního slohu socialistické společnosti, užitého umění, estetiky pracovního prostředí, kultury lidských vztahů apod. Autorka vychází od nejjednodušších estetických prožitků a ve svém výkladu dospívá k objasnění principů krásy v přírodě, ve společenském životě i v umění. Zvláštní pozornost věnuje vzájemnému poměru mezi estetikou a etikou, v němž spatřuje jednu z nejdůležitějších otázek, kterou je třeba zodpovědět, má-li umění plnit svoji výchovnou funkci a mají-li být správně chápány jeho zvláštní zákonitosti. Nemalou předností autorčiny práce je pak i to, že její výklad je důsledně historický, že přihlíží k průběhu vývojového procesu, kterým procházela společnost i umělecká tvorba. To autorce umožnilo podat ucelený úvod do problematiky krásna v životě a v umění a poskytnout tak i odborně neškolenému čtenáři teoreticky propracované poučení o hodnotách, které obohacují vnitřní svět člověka a upevňují jeho vztah k velkým společenským ideálům.
Harmonie a boj
Dříve než půjdeme dále, musíme se zmínit o jedné důležité věci. Týká se estetického pojmu „harmonie“, v němž, jak je vidět z předchozího, nalézáme podstatný princip krásy.
Jestliže současná formalistická a subjektivistická estetika prakticky odmítá pojem harmonie, pak ve staré idealistické estetice byl tento pojem velmi rozšířen, byl však chápán jinak, než jak jej chápeme my. Nejčastěji chápala idealistická estetika harmonii jako strnulou dokonalost, která nemá nic společného s boji, dramatismem, konflikty skutečného, „neideálního“ života.
My chápeme harmonii naprosto jinak.
Marxistická estetika, jakož i celá marxistická filosofie, je založena na dialektice. Víme, že pohyb nikdy neustává, že vždy probíhá ve střetání, v boji protikladů. Jestliže nemůže existovat strnulost v reálném životě, pak nemůže existovat ani v estetickém ideálu. Ideál je vždy vzdálen. Podle toho, jak se k němu přibližujeme, dostává nový charakter, vzdaluje se. I když jej pozorujeme jenom z dálky, nepředstavujeme si, že je „klidný“. Takový nemůže být ani ve fantazii, ani v umění, protože je vždy ztělesněním života a klid není životu vlastní. Proto když mluvíme o hamonii vztahů jako o podstatě krásy, naprosto nechápeme harmonii jako něco ustáleného, klidného, jako něco, co vylučuje boj. Sám boj patří do pojmu harmonie, jestliže je to boj, který skutečně žene život vpřed. Před námi, ve stinné houštině stromů, je jeden stromek s úplně holým kmenem, vysoký a útlý, a jenom jeho špička, kterou ozařuje slunce, je pokryta novým listím. Zdálo by se, že ve srovnání se svými bohatě oděnými sousedy není krásný. Ale vzhled tohoto stromku mluví o tom, jak úporně se prodíral k slunci, jak bojoval o život a jak v tomto boji zvítězil: probil se a přece se zazelenal. A v tom je krása, i samotný vzhled tohoto vítěze, který vyšel s velkými ztrátami z boje, je dojemně krásný.
Dokonce i umírání v přírodě bývá krásné, když na vlastní oči vidíme, jak je zároveň počátkem nového života, jak se obklopuje jeho výhonky. Ani o tom nikdo nenapsal lépe než Prišvin:
„Když se zblízka podíváme na pokrývku země, pak se nám trosky jakéhokoliv kmene nebudou zdát méně malebné než trosky hradů a věží. Záplava květin, hub a kapradí rychle se snaží zaujmout místo po setlelém, kdysi velikém stromu. Ale především ten strom sám, hned vedle kmene, pokračuje v malém stromku. Mech, zářivě zelený, hvězdicovitý, se spoustou tmavohnědých kladíveček, pospíchá ukrýt holá kolena, kterými se kdysi strom držel země; v tom mechu bývají často obrovské červené čirůvky. Světle zelené kapradí, červená jahoda, brusinka, borůvka obklopují trosky“.
Představte si les tak, jak jej můžeme velmi často pozorovat. Vedle ztepilých, košatých stromů stojí staré, pokřivené; nedaleko na planině celý porost úplně mladých jedliček. Kmeny, trosky uhynulých stromů, jsou obklopeny lesknoucími se houbami a jahodami. Každá rostlina i živočich hledá si své místo v tom nekonečně rozmanitém lesním světě; ořeší se druží k osikovému lesu, přeslička ke kapradí, něco se ukrývá do stínu, něco se prodírá k slunci, datel se zahnizďuje na vysoké sosně, mravenci budují své pyramidy ze
