ŠPITZER, JURAJBÍLÁ OBLAKA
(Biele oblaky)
Státní nakladatelství dětské knihy, Praha, 1964
preklad Dagmar Klementová
ilustrácie Ruda Šváb
1. vydanie, 15.000 výtlačkov
13-146-64
knihy pre deti, beletria, román,
116 s., čeština
hmotnosť: 241 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý
0,60 €
*zukol* in **S2P**
Ve studených nevlídných dnech časné zimy roku 1944 se vlekli sněhovou vánicí dva lidé. Kráčeli těžce po kluzkém úbočí, vítr je bičoval, sníh zalepoval oči. Ten menší z nich nesl harmoniku, jako by se nemohl rozloučit s milovanou hračkou. A kdybychom nahlédli zblízka, zblizoučka, viděli bychom dětskou tvář s důvěřivýma očima, které však za poslední týdny viděly mnoho, víc než jiné oči za celý život. A kdyby ten menší odhrnul s hlavy šátek, vlňák, jímž má přikryta ramena, poznali bychom, že je to děvčátko ani ne dvanáctileté. A snad mnohem mladší. Je to Zuzka a ten velký je partyzán Petr. Zuzka ho zná teprve několik týdnů, jako on ji. Ztratila se rodičům, vyběhla v dýmu a ve střelbě, polekala se. Náhodou se dostala do přestřelky mezi partyzány a německými fašisty. Partyzáni se jí ujali, co mohli také dělat jiného? A když se museli rozdělit, aby dosáhli po skupinkách několika cílů, zůstala Zuzanka s partyzánem Petrem, který se o ni staral jako otec nebo veliký bratr. Zkusili spolu mnoho. Nakonec se prodírali k cíli opuštěnými samotami a polorozbitými horskými vesničkami, předstírajíce, že jsou žebráci. A když málem došli svého cíle, když jim už kynulo prozatímní jakés takés bezpečí, našla kulka nepřátelské pušky terč, který neměl být terčem, neboť malou Zuzku měl očekávat nový a svobodný život, tak volný, jak volně plují nad Nízkými Tatrami bílá oblaka.
Zahodil cigaretu a těžce vstal. Ne, tak lehce se nedáme! Usmál se povzbudivě na rozespalou Zuzku. Dojdeme tam, až ke slunci, jako ta bílá oblaka. Budeme se jich držet a oblaka nás převedou.
Vzali se za ruce a vykročili k slunečními štítu . . .
Přešli. Ale to už není Zuzka, to už není Petr. Ztrhané obličeje svědčí o tom, že jsou u konce svých sil. Nejdou, jen se potácejí dolů skalnatou úžlabinou. Petr zoufale hledí do bílého moře a vyhlíží nějakou záchranu. Jakou, to neví. Když slunce prosvitne bílými cáry mlhy, vynoří se slunečný štít — ale teď už za nimi. Klesli na mechem obrostlou skálu, rovnou jako stůl, a hledí před sebe do údolí, kde tuší lidi, odkud však vystupuje jenom těžká mlha a bílá oblaka.
Na chvilku se mraky protrhly. Jako v pohádce se v hloubce pod nimi objevuje louka a na louce domek. Neskutečné, osamělé stavení — možná je to jenom jejich vidina. Zahlédli ho oba, a přece nevěří. Petr chtěl vykročit rychleji, ale stačil udělat jenom několik kroků a uklouzl po mokré trávě. Zuzka se vylekala, přiběhla k němu. Petr chce vstát, ale nemůže; obrátí se na záda a vědomí se mu začíná utápět ve vírech těžké mdloby. Pádem ho rozbolela i stará rána. Jen aby nezačala krvácet. Přitáhl Zuzku blíž k sobě a zašeptal.
„Jdi dál sama, Zuzanko. A jestli to půjde, tak se vrať. Jdi, tobě nic neudělají. Řekni, žes zabloudila.“
Rozplakala se, nechce jít sama. Petr nemá sílu být přísný a laskavě jí domlouvá:
„Jdi, kamaráde rozvědčíku, jeden z nás musí jít. Tentokrát bude lepší, když půjdeš ty. Příště zase já.“
Se slzami v očích ho poslechla. Mlha a válející se oblaka, prozářená sluncem, zakryla malou postavičku. To bylo poslední, co Petr ještě zahlédl. Chtěl se trochu nadzvednout, aby líp viděl, ale klesl a zůstal ležet na zelenavé skále.
Než ztratil vědomí, všiml si, že nad ním plují bílá oblaka. Nejsou studená, jsou měkká jako těžké peřiny u té hospodyně.
Velcí ptáci s mohutnými křídly letěli nízko nad ním, až ho celého zakryli stříbrným peřím.
Když nad středním Slovenskem ustane podzimní déšť, rozplynou se mraky a zasvítí modrá obloha, není na světě nic krásnějšího a kouzelnějšího. Široko daleko jenom moře kopců, huňaté hřbety zalesněných hor, údolí s chmárami řídké mlhy a vysoko na nebi zářivě jasné slunce.
Tamhle vzadu je prosluněný vrcholek Zlatého vrchu, přes který přišli Petr ze Zuzkou. A pod ním na malé loučce domek jako hračka, který zahlédli trhlinou v oblacích. Pod lesem dozrávají borůvky. Jejich listí je modré, červené i fialové. Všude ticho a klid. Nikdo by neřekl, že je válka.
Na louce se rozléhá dětský smích. Honí se tam Zuzka, chlapec, skoro stejně starý jako ona, a velký huňatý ovčácký pes. Všichni se válejí po zemi. V Zuzce by už nikdo nepoznal to opuštěné, unavené děvčátko, je to zase veselé a bezstarostné dítě.
Na vyvýšenině se zastavila a zadívala do dálky. Otevřel se jí výhled do údolí, na moře blízkých i vzdálených hor. Objev, který Zuzku vytrhl ze hry. Štefan, ten je tu doma. Pro něho není obraz krajiny ničím zvláštním. Chce si hrát dál. Skočil na huňatého psa a strhl ho na zem. Pes mu utíká a schovává se před ním za Zuzku, přestože je větší než on. Rozdováděný Štefan vytrhuje Zuzku z pozorování neznámé krajiny. Ta se k němu vyčítavě obrací:
„Nech ho už! Nedej se, Tuláku. Pojď sem!“
Štefan zůstal uraženě ležet na zemi.
„Tobě by se líbilo, kdyby ti někdo pořád nedal pokoj?“ Štefana zlobí, že ho Zuzka poučuje.
„Já si s ním můžu dělat co chci. Je to můj pes, ne tvůj.“ Zavolal na Tuláka, a ten se k němu hned rozběhl.
Zuzku zamrzelo, že jí takhle dává najevo, že on je tu doma a ona jenom na návštěvě.
Ale Štefan na ni doráží dál:
„Bylas už někdy támhle?“ a ukazuje na vzdálený hřbet hor a na údolí, která skrývají neznámá místa. Zuzka odsekla: „Nebyla.“
Štefan se dětsky vytahuje:
„A já tam už byl. S tátou.“
