PROŠKOVÁ, HANARÝŽE PO CHARVÁTSKU / STÍNOVÁ HRA
Československý spisovatel, Praha, 1989
edícia Spirála
ilustrácie Zdeněk Ziegler
1. vydanie, 110.000 výtlačkov
ISBN 80-202-0127-0
beletria, detektívky, kriminálka,
272 s., čeština
hmotnosť: 260 g
mäkká väzba
stav: veľmi dobrý
1,20 €
*kamag* in **S7P**
HANA PROŠKOVÁ patří mezi nejznámější autory současné české detektivní literatury. Také v jejích dvou nových novelách se čtenář setkává v napínavém a psychologicky rafinovaném vyprávění s oběma hlavními protagonisty jejích detektivek - s malířem Horácem a kapitánem Vašátkem. Záhadné kriminální případy se každý z nich snaží rozřešit svou vlastní metodou - Horác instinktivně, hloubáním o tom, jak věci na první pohled jasné překrývají skutečná tajemství lidské duše, Vašátko naopak racionálně, jako pravý pátrač, který z drobných faktů dokáže vydedukovat skrytý motiv zločinu a odhalit pachatele. Mnohokrát se při svém pátrání dostávají Horác a Vašátko do vzájemného rozporu, ale o to napínavější pak je, že nakonec oba různými cestami dojdou k podobnému řešení celého případu.
RÝŽE PO CHARVÁTSKUzačíná na Starém Městě v Praze sérií záhadných otrav arzénem, které se dokonce třikrát skončí smrtí oběti. Ale hned od začátku se případ zauzluje, je v něm mnoho falešných stop, které nejprve naznačují, že šlo o nezdařený atentát na soudce, pak se zase uvažuje o rodinné mstě a pátrá se také po zákeřném šílenci, který se kdesi ve městě ukrývá jako všemi opuštěný vyvrhel a je mu lhostejné, kdo bude jeho příští obětí. Horác s Vašátkem se několikrát - a bezvýsledné - musí podívat až na samé dno lidské bídy, fyzické i morální, aby nakonec zjistili, že vlastně všední náhoda uvedla do pohybu tu strašlivou travičskou lavinu. Také STÍNOVÁ HRA je případem falešné stopy, která od počátku ukazuje na motiv sexuální vraždy a vede k rychlému dopadení podezřelého řidiče. Vražda se stala na Sokolovsku, nedaleko malého pohraničního města Faltova. Jeho zvláštní provinční atmosféra i bizarní figury, které jsou do celé záležitosti zapleteny, na Horáce zapůsobí natolik, že se pustí do vlastního pátrání právě po těch falešných stopách, kterých se zdá být až neuvěřitelně mnoho. Ještě víc toho ví o pozadí zdánlivě jasné vraždy kapitán Vašátko, než však stačí dovést vyšetřování do konce, stane se cílem dalších vražedných úkladů i příliš všímavý malíř Horác.
Vašátko upřesnil, že to není byt, ale kotelna. Byla to Vokrouhlíkova druhá kotelna, kam docházel a kde se střídal s tím dědkem, tedy jeho druhé pracoviště, ale od Platejzu vzdálené, z ruky. „A nemýlíš se? Nepleteš si to se vzorky z Platejzu?“ řekl a Svozil odpověděl, že snad umí číst.
Vašátka vedla k otázce blesková úvaha. Pokud by se jed našel v kotelně v Platejzu, pořád ještě bylo možné, že v tom měl prsty mladý Macura, ten totiž mohl plechovku Vokrouhlíkovi podstrčit, zanechat ji tam, pokud by byl sám pachatelem. Té myšlenky se Vašátko vlastně nikdy úplně nevzdal, ale teď ji opustit musel. O téhle kotelně Marek nemohl vědět, těžko by se to dozvěděl, když tu nebydlel, ani starý Macura o ní nevěděl, zbýval tedy jedině Vokrouhlík a Hromada. Nebo snad ještě jiný z parťáků, o němž zatím nevěděli. Na mou čest, nebyl by tomu věřil! Do poslední chvíle se bránil myšlence na nějakou mafii, nelezla mu pod vousy! Ale jak to, že si Vokrouhlík jed nechal, že ho nezlikvidoval, je blázen nebo co?
Podrobnosti o nálezu se bezprostředně dozvěděli od Bachtíká, gratulovalo se mu, skromně to odmítal. Tu plechovku našli ne přímo uvnitř, ale v kamrlíku u záchodu, kde měli topiči uložený strojní olej, benzín, různé čisticí prostředky a prášky, sebrali to tedy všechno, o té plechovce Vokrouhlík říkal, že neví, co je to, a muselo se mu nechat, že žádný strach nedával najevo, ale to může mýlit. Bachtík měl z něho dojem, že je cvok, už jak se zásobil čtením, mu nepřipadal docela normální.
„Tak pane Vokrouhlík...“ Chlapíka jim sem přivedli z cely, vešel nasupeně, zdálo se, že se zlobí, že ho nechali tak dlouho čekat. Mrskl po nich očima, jeho pohled vyhledal Vašátka a ulpěl na něm s mrzutou výčitkou. Vašátko se tvářil, že to nevidí. „Posaďte se někam, třeba sem," ukázal mu na židli naproti. Vokrouhlík se posadil na kraj, ale nepřestával se mračit. Vedle Vašátka zaujímal místo kapitán Košnar, kdežto major Mikovec seděl o kus dál u psacího stolu, kde nahlížel do nějakých papírů. Naproti němu se zabýval podobnou činností major Růžek.
„My už se vlastně známe, pane Vokrouhlík. Jenom nás mrzí, že jste nám původně nevypovídal pravdivě, nebo aspoň ledacos jste nám zatajil. Kvůli tomu tady jste, abyste svou výpověď doplnil, a připomínám vám, že jste povinen...“ Zatímco mu Vašátko připomínal jeho povinnosti, Vokrouhlík na něho upřené zíral. Zdálo se, že mu to v hlavě pracuje, ale mlčel. „Vy se znáte s Václavem Hromadou, viďte,“ začal Vašátko.
„Jo, znám, taky jsem to už panu kapitánovi řek.“
„A proč jste ho prve nejmenoval, když jsem se vás ptal?“ „A proč bych ho menoval, teda. Teda jsem si myslel, že je to zbytečný, a taky že Véna seděl, né, tak abyste si o mně hned něco nemysleli,“ zmírnil své první odmítnutí.
„To asi hlavně. Vy jste spolu přes půl roku pracovali v jedné kotelně, viďte, poznal jste ho jistě důkladně...“
„Tak důkladně zasejc ne.“
„Ale stýkali jste se i potom, když jste oba změnili zaměstnání. Chodil za vámi také do Platejzu?“
„Chodil.“
„Jak často?“
„Teda jak často,“ opakoval jako ozvěna, aby získal čas, mluvil pomalu a s rozmyslem. „Moc často teda né... Von byl Véna takovej, někdy se u mě vobjevil s flaškou a tu flašku jsme spolu vypili.“
„Co jste si povídali při tom pití?“
„Všechno možný... To bylo různý. Povídal mi o svý práci, někdy na ni nadával, že se tam nadře, a já mu zas povídal, ať se toho drží, že to má lepší než já -“ Košnar ho přerušil.
„A o lidech jste nemluvili? Například vy. Vy jste se mu nesvěřil, že jste měl s panem Macurou konflikt?“ zeptal se Košnar. Bylo to předem domluveno s Mikovcem, major si přál, aby na něho uhodili, a Vašátko osobně by s tím byl ještě počkal.
„Jakej konflikt, propána. To nebyl žádnej konflikt, čistě jsme se chytili, von je háklivej, já jsem háklivej, no tak jsme si to vyřikali, to se někdy mezi chlapama stává.“
„Trváte tedy na tom, že jste o tom konfliktu Hromadovi neřekl,“ pokračoval Košnar.
„No tak trvám, copak se člověk pamatuje, co někomu řek nebo neřek, jenom povídám, jestli jsem o tom i mluvil, že to nebylo důležitý.“ Věru nebyl hloupý.
