BUBÍLKOVÁ, ZUZANACO KAMERY NEVIDĚLY
1989 - Politické a televizní zákulisí - Reakce veřejnosti - Dopisy diváků - 1993
Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 1993
obálka Pavel Štefan
fotografie David Neff, Michal Růžička, Herbert Slavík, Jaroslav Tatek, Jiří Turek, Daniel Vrabec
ISBN 80-7106-077-1
publicistika
184 s., čeština
hmotnosť: 146 g
mäkká väzba
stav: veľmi dobrý
0,80 €
*zukol* in **S7Z**
Svědectví televizní redaktorky zachytává období blížícího a pak probíhajícího rozpadu Československa - co se dělo na obrazovkách televize a také v zákulisí, až po přesídlení Zuzany Bubílkové do Prahy. Zajímavým dobovým dokumentem jsou v knize citované dopisy diváků, jakých Bubílková dostávala stovky - plné uznání, ale také zášti, nenávisti, obviňování.
Hodinová výpoveď
„I kdybych měl odstoupit, nedovolím, aby se přijal ‘matiční’ návrh jazykového zákona. Je to v rozporu s deklarací Lidských práv a svobod,“ řekl mi předseda SNR, když jsem sháněla informace před ohlášeným mítinkem, který organizovala Matica slovenská.
„Ubohé Slovensko! Když se nám nepodaří prosadit náš návrh jazykového zákona, budou Slováci na jihu nadále v úloze národnostní menšiny na vlastním území,“ dozvěděla jsem se v Matici.
Zatímco z Prahy nám kolegové zmateně telefonovali, ať jim vysvětlíme, v čem je podstata sporu, Slovensko se do jazykové otázky vložilo principiálně. Lhostejný k této otázce zůstal málokdo. Současně však málokdo věděl, o co vlastně jde. Lidé vyslovovali své názory bez znalosti obou navrhovaných jazykových zákonů. Mnozí spojovali otázku tohoto zákona se samostatností, což se projevilo i na onom mítinku. Přestože se představitelé Matice několikrát na veřejnosti distancovali od myšlenky samostatného Slovenska, byla to nejčastější reakce davu na emotivně odůvodňované vyhlášení svrchovanosti a přijetí jazykového zákona v té podobě, jak navrhují oni a ne koalice. Dav národnostně šílel a my jsme ve studiu připravovali besedu, která měla navazovat na přímý přenos.
Všechno se jako obvykle šilo horkou jehlou. I když se o mítinku vědělo už dva týdny, v televizi se nenašel nikdo, kdo by se odvážil závazně potvrdit nebo zamítnout návrh zpravodajství přenášet ho přímým přenosem. Do posledního dne se ředitel, kterého clo funkce navrhla VPN, tvářil, že s přenosem souhlasí. Když se však na náměstí začali trousit první lidé, nechtěl ve svém rozhodnutí zůstat sám. Proto začal telefonovat na všechny politické strany. V redakci jsme to pocítili sprškou protichůdných pokynů. Povolení k přímému přenosu jsme dostali necelých pět minut před začátkem mítinku. Tehdy jsme také začali opět svolávat už odvolané účastníky besedy, protože tu nám před půl hodinou zakázal. Poslední přišli už v průběhu diskuse, kterou jsem se snažila udržet ve věcné a neemotivní rovině. Právě za tento tón a za to, že jsem nedala najevo, na kterou stranu se osobně přikláním, jsem si u národnostně orientované části Slováků poprvé vysloužila označení zrádkyně, odrodilec a co já vím, co ještě. Některé pobočky SNS dokonce napsaly žádosti o moje odvolání, dostala jsem první výhrůžky, dopisy plné urážek s nakreslenou šibenicí.
I pár kolegů novinářů vycítilo příležitost upozornit na sebe tím, že veřejně hrdinsky kopnou do někoho, kdo je známý z obrazovky.
Ostří tehdejší hysterie však otupilo následné přijetí koaličního návrhu jazykového zákona a televizní duel premiéra Vladimíra Mečiara s předsedou Matice slovenské Jozefem Markušem. Premiér, tehdy zastánce federace a koaličního návrhu, předsedu Matice slovně převálcoval. Způsobem, který byl na jedné straně obdivuhodný, na straně druhé však vzbuzoval obavy, kam až je schopen zajít v argumentech, když chce zvítězit.
Toto období pro mě naštěstí netrvalo dlouho. Před SNR si postavili stany hladovkáři odhodlaní zemřít za „matiční“ jazykový zákon. Stali se viditelným symbolem zamítnutého zákona, který by jinak za týden zapadl v prachu zapomnění. Hladovkáři připomínali národnostní otázku jako celek a mnozí lidé tehdy pochopili, že zapálení pro tento problém by jim mohlo přinést popularitu.
Pro značnou část lidí znamenal polistopadový vývoj zklamání. Na vlastní kůži poznali, že se nedokáží prosadit ani v novém režimu a přišli o iluze, že za to mohou komunisté.
