ECO, UMBERTOOSTROV VČEREJŠÍHO DNE
(L´isola del giorno prima)
Český klub, Praha, 1997
preklad Zdeněk Frýbort
dotlač z roku 1995
ISBN 80-85637-27-8
beletria, román
432 s., čeština
hmotnosť: 414 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý
6,00 €
*kamag* in *003*
UMBERTO ECO (nar. 1932), jeden z nejvzdělanějších současných evropských spisovatelů, vystudoval filosofii v Turíně, vyučoval estetiku na fakultě architektury v Miláně a pracoval jako novinář i nakladatelský redaktor. Nyní přednáší semiologii na boloňské univerzitě a je zván jako teoretik umění a úspěšný spisovatel k přednáškám i mimo Evropu.
Od počátku se ve svých studiích zabýval estetickým myšlením středověku. Už v roce 1959 vydal knihu Rozvoj středověké estetiky. Jeho nejznámějším spisem je Otevřené dílo (1962), v němž vyslovuje svou teorii „spolupráce“ mezi autorem a konzumentem uměleckého díla. V knihách Skeptikové a utěšitelé (1964, č. 1995) a Případ Bond (1965) analyzuje zákonitosti masového umění. Vedle Otevřeného díla je nejvíce ceněn jeho Traktát o obecné semiologii (1979). Literární událostí se stalo už první Ecovo beletristické dílo Jméno růže (1980, č. poprvé 1985), nej častěji charakterizované jako historický detektivní román, které je dokladem autorových přebohatých teoretických znalostí, aplikovaných na vlastní tvorbu. Druhý román, Foucaultovo kyvadlo (1988, č. 1991), představuje vedle iniciačního románu encyklopedii znalostí z okultních věd a tajných společností, ale i text, jehož struktura je podřízena kabalistickému stromu. OSTROV VČEREJŠÍHO DNE (1994), vybudovaný na půdorysu oblíbených robinsonád, svérázným způsobem přibližuje duchovní rámec doby bez ducha, Evropu třicetileté války, protireformace a Bílé Hory, kdy zámořské plavby a boj o odhalení přesné metody určování poledníků se stávají předobrazem nového imperiálního dělení světa.
11.
Traktát o vojenském umění
I v Casale snil o volných prostorách a o rozlehlé úžlabině, v níž poprvé spatřil Francesku. Teď už však nebyl bezmocný a tudíž si mnohem jasnozřivěji říkal, že už ji nikdy nenajde, protože buď zanedlouho umře on, nebo umřela ona.
Ve skutečnosti však neumíral, ale naopak, pomalu se uzdravoval, aniž si to uvědomoval, zemdlenost rekonvalescence považoval za umdlévající život, jenž odchází. Saint-Savin za ním často chodil, přinášel mu přehled událostí, byl-li přítomen i otec Emanuele (který po něm nedůvěřivě pokukoval, jako by se chystal připravit ho o Robertovu duši), a když otec odešel (jednání v klášteře byla stále častější) pak coby filosof rozmlouval o životě a smrti.
„Milý příteli, Spinola je na umření. Jste zván k oslavám, jež uspořádáme při jeho odchodu na onen svět.“
„Příští týden už budu po smrti i já.“
„Ale to není pravda, umírajícího člověka poznám na první pohled. Neudělal bych však dobře, kdybych vás vzdaloval od pomyšlení na smrt. Naopak, využijte nemoci k tomu, abyste se v tom pocvičil.“
„Pane Saint-Savine, mluvíte jako kněz.“
„Ani zdání. Já vám neříkám, abyste se připravoval na to, co bude po smrti, ale abyste dobře využíval jediného života, jehož se vám dostalo, to znamená života vezdejšího, abyste se pak mohl, až přijde, postavit jediné smrti, se kterou kdy vejdete do styku. Je třeba předem, a ne jednou, ale mnohokrát, zauvažovat nad uměním správně umírat, aby se nám to pak povedlo při té jediné příležitosti, kterou budeme mít.“ Chtěl vstát z lože a otec Emanuele mu v tom bránil, nevěřil, že už je s to vrátit se do válečné vřavy. Roberto mu dal na srozuměnou, že musí co nejdříve najít jistou osobu. Otec Emanuele považoval za pošetilé počínání nechávat na troud vyschlé tělo ničit myšlenkami na tělo jiné a snažil se mu znechutit veškerý ženský rod: „Marnost ženského světa,“ říkal mu, „kterou můžeš vidět na některých moderních Atlantkách, se otáčí kolem Zneuctění a jeho obratníky jsou Znamení Raka a Kozoroha. Zrcadlo, jež je Prvním Kusem Nábytku, jímž je zařízen, není nikdy tak temné, jako když zrcadlí hvězdy Necudných očí, jež se ve výparech řinoucích se ze zhlouplých amantů mění v Meteory ohlašující Ctnosti všeliké pohromy.“
Roberto nijak zvlášť neocenil jeho astronomicky pojatou alegorii a milovanou osobu v tomto portrétu protřelých čarodějek nepoznal. Zůstal sice ležet, výpary jeho poblouznění však z něj sálaly dokonce ještě mocněji.
Mezitím se mu dostalo dalších zpráv od pana ze Saletty. Casalští si kladli otázku, nemají-li umožnit Francouzům přístup do citadely, neboť jim došlo, že mají-li zabránit nepříteli, aby tam vešel on, musí spojit své síly s nimi. Pán ze Saletty jim však dával na srozuměnou, že nyní, kdy město je na padnutí, víc než kdy předtím, na oko sice předvádějí ochotu ke spolupráci, ve skutečnosti však chtějí spojeneckou smlouvou zkorigovat. „Je třeba,“ říkal, „chovat se vůči panu Toirasovi jako neviňátka, ale uchovat si lstivost hada pro případ, že by jeho král chtěl Casale prodat. Pravda, je třeba bojovat, aby se Casale, pokud se zachrání, zachránilo i díky nám, ale nesmíme to přehánět, aby - pokud padne - byla vina na Francouzích.“ A coby ponaučení pro Roberta dodal: „Opatrný člověk se nikdy nesmí nechat zapřáhnout jen do jedné káry.“
„Francouzi však tvrdí, že jste kupčíci; pokud bojujete, tak to není ani vidět, a naopak každý vidí, že jim prodáváte živobytí za lichvářské ceny.“
„Kdo chce dlouho žít, ten nesmí za moc stát. Prasklá nádoba se málokdy rozbije úplně a většinou vydrží tak dlouho, že ji pak nikdo nemůže ani vidět.“
Jednou ráno, někdy na začátku září, se na Casale snesl očistný liják. Zdraví a pozdravující se vyběhli ven z domů pod širou oblohu, aby z nich déšť smyl veškerou nákazu. Bylo to však spíš osvěžení než léčba, a mor řádil i po bouřce. Útěchu přinášely jen zprávy, že tutéž práci ve stejném rozsahu mor odvádí i v nepřátelském táboře.
