GRIFFIN, GWYNNÁVRAT V DEŠTI
(Freedom observed)
Naše vojsko, Praha, 1972
edícia Máj (189)
preklad Jaroslav Šonka
doslov Karel lacina
ilustrácie Vladimír Novák
obálka Zdeněk Ziegler
2. vydanie, 40.000 výtlačkov
28-042-72
beletria, román
356 s., čeština
hmotnosť: 464 g
tvrdá väzba
stav: dobrý, prebal po krajoch ošúchaný
0,50 € in *R08*
Spisovatel, narozený v Egyptě, vychovaný v Anglii a působící v koloniích, staví svůj román na dobré znalosti koloniálních poměrů. Vypráví v něm o jedné z černošských republik vzniklých na rozpadu francouzské koloniální říše a kriticky líčí její první svobodné kroky i metody, kterými se Francouzi snaží nenápadně udržet vliv na své někdejší panství. Souběžně rozvíjí příběh lásky mladé Američanky k francouzskému plukovníku pověřenému zvláštním posláním.
„Už jsem vám řekla, že to bylo dočasné.“
„Ach ano, ovšem.“ Landerset pozvedl sklenku a zasmál se na Davinu. „Přál bych si, abyste zítra neodjížděla. Teprve vás začínám poznávat. Nebylo by možné vás přemluvit, abyste tu zůstala déle?“ Davinu zalila radost prudkým žárem. Bylo to poprvé, kdy jí dal najevo, že je pro něho něčím jiným než jen neobvyklým a tím trochu zajímavým návštěvníkem. Rychle si v duchu představila, jaké by to bylo, kdyby zůstala: zasněné dny plné slunečního svitu, společné procházky podél řeky nebo po té strašidelné cestě, dlouhé, nenucené obědy ve Fim do Mundo se spoustou zkazek o zvláštnostech francouzské armády a neustále přerušované Heitorem, menšími kreolskými dětmi a papouškem Marie-da-Assumpcao — navzájem by se poznali. Věděla, že řekne-li ,ano‘, změní se tím její život trvale a úplně. Řekne-li ,ano‘, už nikdy Sébangerisque neopustí. A celá její bytost vášnivě vykřikovala, že správná odpověď je ,ano‘. Zvedla oči k tomu opálenému, usměvavému obličeji, na kterém byl nedefinovatelný nádech Orientu, a měla na jazyku slůvko ,ano‘. Leč právě když otevírala ústa, zdálo se jí, že se před ní vznáší jiná tvář, mladý, kulatý obličej s tvrdým úsměvem a s tvrdýma modrýma očima pod černou čapkou. V náhlém zmatku řekla: „Ne, to je úplně nemožné. Musím zítra odejet.“
Landerset pokrčil pobaveně rameny: „Ano, ovšem, jste Američanka a spěch je pro vás něco zcela přirozeného.“ Odmlčel se, lehce se zamračil a pak náhle řekl: „Máte pravdu. Samozřejmě musíte rychle odcestovat. Jakmile přijdou deště, bude cesta mnohem méně příjemná a snad i nemožná. Za těch okolností bych vás nerad zdržoval.“
„Zůstala bych, kdybych mohla.“
„Tak?“ Napůl otázka, zdvižené obočí — zdálo se, že naznačují pouze pobavenou lhostejnost.
„Líbí se mi tu. Líbí se mi lidé a — a ten klid a mír toho všeho.“
Landerset se zasmál. „Inu ano — klid tu ovšem je, že?“ A zase měla dojem, že slyší v jeho hlase výsměšný tón. „Myslím ...“
Ale v tom vstoupil na verandu domorodý voják, postavil se do pozoru a podával plukovníkovi oranžový telegrafní blanket. Landerset rychle roztrhl nálepku a s netrpělivým zamručením vojáka propustil. „Trés bien mademoiselle, pojedete tedy zítra v osm hodin. A teď se dejme do večeře.“
Nebyla to dobrá večeře a Davina se utvrdila v původním tušení, že Landerset ví o jídle mnohem méně než většina Francouzů. Jednotlivé chody pocházely nejspíš ze severní Afriky. Všechno bylo servírováno s množstvím rýže, vše bylo hodně maštěno olejem a překořeněno — kuře a banány s rýží, skopové na cibulce s rýží, hodně pepřená ryba a yamové plátky s rýží — vše na širokých mělkých mísách. Pro Davinu zůstalo trvalou záhadou, proč tento druh stravy, považovaný v Evropě a v Americe za vhodný jen pro velmi chladné počasí, patří zřejmě k trvalému jídelníčku kreolů a dlouholetých bílých osadníků v Africe.
Aby zakryla, že jí moc nechutná, po celou dobu jídla mluvila. Vyprávěla Landersetovi o svých školních časech v Belgii a o častých výletech přes hranice Francie.
„Víte toho o Francii mnohem víc než já,“ řekl jednou, když jí doléval sklenku vínem. „Neviděl jsem ani jedno z těch měst — Chartres, Avignon, Troyes nebo Rouen — o těch menších ani nemluvím. Vstoupil jsem na půdu Francie, teprve když jsem byl kapitánem — před osmi lety. Byl jsem tenkrát jen pět dní v Paříži, než jsem se vrátil do Oránu. Zato vy — vy jste viděla všechno.“ Zaslechla v jeho hlase tón závisti a to ji rozesmálo.
„Ale za těch pět dní jste musel vidět mnoho důležitých věcí — aspoň v Paříži.“
„Ne, prakticky nic než vnitřek úřadoven, které jsem přijel navštívit. Bylo jaro a všude plno turistů. Nechtěl jsem vypadat příliš směšně — francouzský důstojník, který stojí s otevřenou pusou před Louvrem a před Napoleonovým katafalkem mezi hromadou cizinců, kteří cvakají aparáty.“ Zasmál se. „Ted je už pozdě, abych něco doháněl. Ale povídejte dál — po tak výborné přípravě jste jistě našla skvělé místo.“
„Tak skvělé to zas nebylo. Ale vždycky se hodilo umět francouzský, znát Francii a mít za sebou pobyt na francouzské universitě. I známost s doktorem Hautchapeauem přinesla užitek, jak jste viděl. Jenže moje první zaměstnání bylo reportérství v ženském magazínu — skvělé místo se tomu říkat nedalo!“
„Ne?“ usmál se Landerset, „neznám žádné žurnalisty. O čem jste vlastně psala?“
„Nejvíce o tom, co se děje v R. F.“
