ROUSSEL, ROMAINÚDOLÍ BEZ JARA
(La Vallée sans printemps)
Rudolf Škeřík, Praha, 1940
edícia Symposion (125)
preklad Lída Faltová
frontispice Karel Svolinský
vydanie na papieri Antik (bez číslovania)
20 číslovaných výtlačkov (I-XX) na anglickom papieri Croxley
200 číslovaných výtlačkov (1-200) na domácom papieri Similijapan
beletria, román, literatúra francúzska, číslovaný výtlačok,
192 s., čeština
hmotnosť: 340 g
tvrdá väzba
stav: výborný
NEPREDAJNÉ
*kvaja* in *H-6-5*
Delfína nikdy nepoznala blahobytu. Když byla maličká, žila v dělnickém bytě, plném bezcenných věcí, které rodiče opatrovali jako oči v hlavě. Na zdech visely dřevěné poličky, vyřezávané lupenkovou pilkou, byly přeplněny drobnostmi, které rodiče koupili na jarmarcích nebo dostali od obchodníků jako prémie. Matka prodala nábytek, ale jakživa se nechtěla rozloučit s tím ubohým přepychem.
Původně bydlili v Dolním Morezu, nedaleko drátovny. Potom se usadili blízko středu města v jednom z oněch bytů u starého kostela, v bachraté budově, zasvěcené kdysi bohoslužbám. Bylo tam živěji než v Dolním Morezu. Za minutu byli ve středu města. Ale mimo jejich byt chodily pohřby na hřbitov. S počátku bylo Delfínině matce nepříjemné to sousedství hřbitova; potom si na to zvykla tak, že když zaslechla první údery hran, zavírala okenice, aby se mohla v skrytu vynadívat na průvod.
Tam jako všude jinde se peníze zrovna nehrnuly. Později v Dole, když jim věřitelé prodali krám se střižním zbožím, stačil výtěžek z prodeje staršího zboží a zbytků zařízení sotva na kolky. Delfině připadala ta bída přirozená, protože ji znala vždycky. Někteří lidé se narodí šťastni a bohatí, není-liž pravda? Ostatní stíhá nepříznivý osud ustavičně! Ale ve dnech, které následovaly po lyžařských závodech, cítí Delfína, jako by se stala téměř rovnou nejzámožnější ženě v Morezu, vdově po Bertrandu-Jacqueminovi, která měla tři manžely, všecky rychle za sebou pochovala a nyní si žije v Nizze z mnohanásobných úroků. Naděje vzdouvá Delfíně srdce jako ve dnech, kdy na hoře zbudou po posledním sněhu už jenom rozmočené skvrny. Zdá se jí, že přijde jaro a že je bohatá. Jaképak má bohatství? Jistě ani sto sou! Ale má hojnost nadějí, něžnosti, důvěry! Cosi teplého v ní proudí. Myšlenka, která září jako Jezulátko na dně jeslí o vánocích v kostele, naplňuje jí srdce tak, že div nepukne. Jsou tam pastýři, svati tři králové, zviřátka, a docela v koutečku, stulen v pozlacené trávě, Syn boží se svatozáří. Delfína nepomyslí, že kdyby v ní mohly čisti přísné duše, obvinily by ji z rouhání. Ta myšlenka, jež ji ovládá, ale nepobuřuje, jež ji trápí i těší, je čistá. Vznáší se kolem ní jako v máji vůně hlohu kolem plotů. Delfína, zabývajíc se domácností, pokládá Bartolomějův dům za pohodlný. Aniž navlas ví proč, připomíná si zahradu plnou růží, které kvetly vedle jejich krámu v Dole, zapomíná, že je v Sur-la-Tuffe, kde leží na metr sněhu. Přitom však se někdy přiblíží k oknu, kde se proplétá drobné cinkání Bartolomějových nástrojů; pozoruje skrze pramínky deště, stékající po oknech, sinavý hřbet hory, zmrzlou a zas rozmrzlou stezku, oblohu téměř černou. S nějakou záminkou vyjde ven, neboť se náhle dusí v kuchyni bez vzduchu a nejsouc nikdy nasycena, pozoruje
.........................................................................................................................................................
... posledná veta ...
Přišel březen, ten nespolehlivý veselý chlapík se
zrádnou tváří, březen, který přináší oblevu jenom zdánlivě.
