sv. JAN Z KŘÍŽE(sv. Ján z Kríža)
(Juan de Yepes y Álvarez)
TEMNÁ NOC
(Noche oscura del alma)
Dominikánská edice Krystal, Olomouc, 1941
edícia Spisy sv. Jana od Kříže (2)
preklad Jaroslav Ovečka
mystika, náboženská literatúra, náboženstvo, literatúra španielska
202 s., čeština
hmotnosť: 440 g
tvrdá väzba
stav: výborný
75,00 € (za všetky 4 diely spolu) PREDANÉ
*H-5-1*
HLAVA XIII.
O jiných libých účincích, které způsobí v duši tato temná noc nazíravá.
1. Z tohoto způsobu v rozněcování můžeme pochopiti některé z libých účinků, které již působí v duši tato temná noc nazíravá, protože někdy, jak jsme právě řekli, je duše uprostřed těchto temnot osvětlena a světlo svítí ve tmě (Jan 1, 5), a to tak, že toto mystické poznávání proudí do rozumu (kdežto vůle zůstane vyprahlá, totiž bez aktuálního spojení v lásce) s klidností a prostotou tak jemnou a citu duše tak slastnou, že jí nelze ani pojmenovati, a to někdy tím způsobem pociťování Boha, jindy jiným.
2. Někdy [to světlo] také dopadá, jak bylo řečeno, zároveň do vůle, a láska se vzejme vznešeně, něžně a mocně, protože se, jak již pravíme, tyto dvě mohutnosti, rozum a vůle, když se rozum již více a více očišťuje, někdy spojí, a to tím dokonaleji a jemněji, čím více ony vidí. Ale než se dojde toho stupně, je obyčejnější, že se pocítí ve vůli dotek působící roznícení, než aby se pocítil v rozumu dotek působící poznání.
3. Ale vyvstává zde pochybnost, totiž, proč že se tedy, když se tyto dvě mohutnosti očišťují spolu, pociťuje v začátcích roznícení z očistného nazírání a láska z něho ve vůli obyčejněji než se postřehne poznání jím způsobené v rozumu? Na to je odpověď, že zde nedopadá tato trpná láska přímo do vůle, protože vůle je svobodná, kdežto toto roznícení láskou je spíše [trpné] rozechvění láskou než svobodný kon vůle; neboť toto teplo lásky dopadá na podstatu duše a tak hýbá trpně hnutími. Sluje to tedy spíše [trpné] rozechvění láskou než svobodný kon vůle; vždyť ten [jen] natolik sluje kon vůle, nakolik je svobodný. Poněvadž však tato rozechvění a hnutí náleží do oblasti vůle, proto se říká, že, je-li duše rozechvělá nějakým hnutím, že je jím rozechvělá vůle, a je to pravda; neboť tímto způsobem je vůle jata a pozbude své svobody, takže ji rozmach a síla toho rozechvění strhne s sebou. A proto můžeme říci, že toto roznícení láskou je ve vůli, to jest, rozněcuje bažení vůle; ale sluje to tedy. jak pravíme, spíše [trpné] rozechvění láskou než svobodný kon vůle. A poněvadž receptivní trpnost rozumu může přijmouti poznání pouze v nahosti a trpně (a s toto není, není-li rozum očištěn), proto, dokud není očištěn, pocítí duše méněkráte dotek poznáním než dotek [trpným] rozechvěním láskou. Neboť na toto není třeba, aby vůle byla tak očištěna co do vášní, ježto vášně jí dokonce pomohou pociťovati lásku rozechvělou.
4. Poněvadž toto roznícení láskou a žízeň z ní [a po ní] jsou tu již duchové, jsou zcela odlišné od oněch druhých, o kterých jsme mluvili při noci smyslu. Třebas totiž zde smysl také má svůj díl, protože nemůže nebýti účasten útrapy ducha, nicméně se kořen a žhavost té žízně z lásky pociťuje ve vyšší stránce duše, to jest v duchu; a tou měrou [tu duše] pociťuje a chápe to, co pociťuje, a jak jí chybí to, po čem touží, že všecku strast smyslovou, třebas je nepoměrně větší než v první noci, totiž smyslové, nemá za nic, protože poznává, jak jí v nitru chybí veliké dobro, kterého nelze, jak vidí, ničím měřiti.
5. Ale zde jest si všimnouti, že, třebas se v počátcích, když tato duchová noc začíná, ještě nepociťuje toto roznícení láskou, protože tento oheň lásky ještě nezačal chytati, Bůh dá místo toho duši hned od té doby tak velikou cenivou lásku k Bohu, že, jak jsme řekli, to, čím nejvíce trpí ve strastech této noci a co v nich nejvíce pociťuje, je úzkostná myšlenka, zda nepozbyla Boha, a myšlenka, zda není od něho odvržena. Můžeme tedy říci, že hned od počátku této noci je duše stále dotčena steskem z lásky, buď jen cenivé, anebo také s roznícením spojené. A je viděti, že největší utrpení, které pociťuje v těchto strastech, je tato obava; neboť kdyby se tehdy mohla ujistiti, že není všecko ztraceno a po všem veta, nýbrž že to, co se děje, je k jejímu většímu dobru, jakože skutečně jest, a že se Bůh nehněvá, nedělala by si ze všech těch strastí nic, nýbrž by se spíše těšila u vědomí, že tak to ráčí Bůh a je to k jeho službě. Neboť cenivá láska, kterou má k Bohu, třebas potmě a aniž to ona postřehuje, je tak veliká, že nejen to [by ochotně trpěla], nýbrž že by s radostí mnohokráte umřela, aby mu vyhověla. Ale když již plamen duši roznítí, nabude ona obyčejně spolu s ceněním, kterým si již Boha cení, takové síly a ráznosti pro Boha a stesku po něm - udělíť jí je to teplo lásky - že by s velkou smělostí, na nic nehledíc a ničeho nedbajíc, v síle z té lásky a touhy a v opojení jimi, aniž by hleděla, co dělá, konala věci divné a neobvyklé jakýmkoliv způsobem, který se jí naskytne, aby se jen mohla potkati s tím, jejž miluje duše její (Velep. 3, 1-4).
6. To je ta příčina, proč Maria Magdalena, ač si předtím na sobě tolik zakládala, nic nedbala na hromadu znamenitých a neznamenitých mužů na hostině nebo na pomyšlení, že se to nehodí a nesluší, aby šla a plakala a prolévala slzy mezi hosty, když jen mohla (neodkládajíc to ani o hodinu vyčkáváním jiné doby a příležitosti) přijíti před toho, od něhož byla její duše již zraněna
