BÁRTL, STANISLAVBÍLÁ PEVNINA
Tajemství Jižní točny
Mladá fronta, Praha, 1958
edícia Věda mládeži (52)
ilustrácie J. Hochman
prebal J. Hochman
1. vydanie, 10.250 výtlačkov
cestopis, cestovanie, geografia,
232 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 647 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý
4,90 € PREDANÉ
*kvaja* in *H-2-1*
Na globech a starých mapách světa se už od antických dob objevovala tajemná jižní pevnina „terra australis“. Stala se fantomem, jehož čarovné moci podlehli všichni geografové a mnozí mořeplavci XVI. a XVII. století. V každém novém pobřeží objeveném na jih od rovníku, v každém ostrůvku, který tam zahlédli, spatřovali výběžek bájné pevniny. Ale ta jim mizela dál a dál na jih, za hradbu „větrných čtyřicátých šířek“, až se zdálo, že k ní nikdy lidská noha nepronikne. A přece se našli odvážlivci, kteří překonali větrné smrště a sněhové bouře, ledovcové obry i mučivou samotu polární noci. Počínaje Cookem a Bellingshausenem, přes Weddella, Rossa, Scotta a Amundsena až po vítěznou ofensivu moderních výprav, je to jediná vzrušující píseň o statečnosti a odvaze, o přátelství na život a na smrt, o hrdinské obětavosti. A tuto píseň chce čtenářům tlumočit „Bílá pevnina“. Od prvních stránek budou spolu s objeviteli bez dechu sledovat, jak se ze tmy a mlhy vynořují část po části obrysy Antarktidy — s jejími sopkami a nunataky, s jejími tuleni a tučňáky, s její křišťálovou oslepující krásou a stálým, plíživým nebezpečím. A jako se dobyvatelé jižního pólu vždy znovu vraceli k šesté pevnině, právě tak i čtenáři se jistě budou rádi vracet k této knížce; pro vzrušení, které dává jen skutečná velikost života, pro příklad a povzbuzení.
Atkinson s pohnutím rozevřel první ze Scottových deníkových sešitů. Zrakem přelétl data zápisů. 4. leden — v ten den opustila Scottův oddíl poslední pomocná skupina. Dál šli sami. Deník hovoří o stále rostoucích svízelích cesty.
Došli? Všichni muži se shromažďují kolem Atkinsona, který čte další stránky deníku nahlas:
„V noci 15. ledna. Už jen bídných 50 kilometrů! Musíme se tam dostat za každou cenu! Děsí mne teď jen jedna strašná možnost: Norská vlajka snad už zavlála na jižní točně dřív než naše!
Úterý 16. ledna. Potkalo nás to nejhorší, co nás potkat mohlo. — Vykonali jsme dopoledne dobrý pochod, urazivše 14 km. Poslední měření ukázalo, že jsme na 89° 42' j. š. Vyrazili jsme tedy odpoledne s tím povznášejícím vědomím, že zítra s pyšnou jistotou dosáhneme svého cíle. Po druhé pochodové hodině objevily Bowersovy bystré oči něco, co považoval za označení cesty. V mlčenlivém napětí tápali jsme dál, proniknuti touž strašnou myšlenkou a týmž strašným podezřením. Srdce mi bušilo k prasknutí. Minula další půlhodinka, a tu uzřel Bowers před námi černou skvrnu. Nebyl to přirozený sněhový útvar — nemohl být — to jsme brzy poznali. Táhli jsme přímo k tomu, a co jsme našli? černý praporek připevněný na sáňkové žerdi. Nablízku bylo opuštěné tábořiště. Bylo vidět saňové koleje, přicházející i odcházející stopy lyží, zřetelné otisky psích tlapek — mnoha psích tlapek — a věděli jsme vše! Norové nás předešli. Amundsen byl první na jižní točně. Hrozné zklamání! Ale ničeho mi nebylo tak líto, nic mě tak nebolelo jako pohled na mé ubohé věrné druhy. Veškeré ty útrapy, všechna ta muka, všechno to strádání — proč? Pro nic než pro sny, které se nyní rozplynuly vniveč. Zítra musíme k točně a potom zpátky s krajní rychlostí, jaké jsme schopni.
Středa 17. ledna. Na jižní točně. — Vane prudký vítr, teplota činí 29 stupňů pod nulou a vzduch je pln zvláštní chladné vlhkosti... Není tu vidět nic, nic, co by se lišilo od hrozné jednotvárnosti posledních dnů. Velký Bože! A na toto děsné místo jsme se tak dlouho a s takovými útrapami drali, nemajíce za odměnu ani vědomí, že jsme sem dorazili první. Budiž! Je to přece jen něco, proniknout tak daleko... Teď jde o rychlý pochod zpět. Bude to zoufalý boj. Zda v něm zvítězíme?“
Čtvrtek 18. ledna. Ten den našli Amundsenův stan se zprávou, určili přesnou polohu točny a vztyčili britskou vlajku. Denní zápis končí:
„Obrátili jsme se k věrolomnému cíli své ctižádosti zády. Před námi nyní leží patnáct set kilometrů hrozně obtížné cesty — patnáct set kilometrů nekonečného tahání saní — patnáct set kilometrů strádání, hladu a zimy. Sne mých dnů, loučím se s tebou!“
První začal pozbývat sil Evans. Také jeho duševní stav byl čím dál horší. Deník podává smutné svědectví: V sobotu 17. února se Evans na pochodu zhroutil a v noci ve stanu zemřel. Právě on, jehož považovali za nejsilnějšího! Byl pohřben poblíž hory Monument Rock, u dolního konce Beardmorova ledovce. A další rány dopadaly nemilosrdně jedna za druhou.
„Pátek 2. března. Neštěstí zřídka přichází samo. Táhli jsme včera odpoledne dost pohodlně ke skladišti na střední části bariéry a potom nás stihly tři strašné rány, které zničily všechny mé naděje. Předně jsme nalezli příliš málo paliva, takže ani při největší šetrnosti s ním nemůžeme vystačit k nejbližšímu skladišti. Za druhé nám Oates ukázal své nohy: jejich prsty vypadají velmi zle, patrně při posledních mrazech omrzlý. Třetí rána přišla v noci, když vítr přinesl chmurné, zamračené počasí. Teploměr klesl přes noc pod 40 stupňů mrazu! Dnes ráno jsme potřebovali k přezutí půl druhé hodiny. Přesto jsme se vydali již před osmou hodinou na cestu, ale stopy i ukazatele cesty jsme ztratili najednou z očí a táhli jsme naslepo k severozápadu. A nejhorší je, že terén byl přímo příšerný. Jsme ve velké tísni.
Úterý 6. března. Táhli jsme s vynaložením všech sil — šlo nám o život! — a přece jsme urazili za hodinu sotva dva kilometry. Třikrát jsme se museli odpřáhnout a hledat staré koleje. Mezitím seděl ubohý Oates na saních. Táhnout už nemůže. Omrzlé nohy ho jistě strašlivě bolí, a přece je podivuhodně zmužilý.
Čtvrtek 8. března. Urazili jsme dnes ráno osm kilometrů a jsme již šestnáct kilometrů před skladištěm. — Nyní je především otázkou: Co tam najdeme? Jestli tam bylo psí spřežení, můžeme se dostat ještě kus cesty dál, ale najdeme-li tam zase málo paliva, buď nám bůh milostiv.
Sobota 10. března. Včera jsme dorazili ke skladišti, ale nijak jsme se nepotěšili. Všeho jsme tam našli málo. Ale nemohu říci, že by za to někdo zasloužil pokárání. Psi byli by mohli být naší záchranou, ale patrně sem nedorazili.. Je v tom všem osudný zmatek.“
Ve chvíli, kdy Scott psal tato slova, čekali Cherry-Garrard a Gerov se psím spřežením asi 100 km severně, u Jednotunového skladu, kde jim bouře znemožnila jít dál naproti točnovému oddílu. I nedostatek paliva ve skladech se později vysvětlil: konve stály nechráněny vždy na vrchu skladiště, mrazem popraskaly a část petroleje vytekla.
Atkinson čte ostatním další řádky deníku:
„Neděle 11. března. Oates je blízek konci. Co my učiníme a co on učiní — v Bůh. Mluvili jsme o té věci po druhém jídle. Je to statečný a dobrý člověk, ale ptal se nás o radu, ač je si vědom své situace. Co jsme mu mohli jiného říci, než ho důtklivě prosit, aby šel s námi tak daleko, jak jen bude moci. Ale jeden dobrý výsledek naše porada přece měla: poručil jsem energicky Wilsonovi, aby nám vydal prostředky k ukončení našich útrap, aby každý z nás věděl, co v krajním případě činit.
..........................................................................................................................................................
... posledná veta ...
Věda a technika potom již najdou prostředky, jak
využít nesmírného zamrzlého bohatství tohoto bílého kontinentu ku prospěchu
všeho lidstva.
