ASMUS, VALENTIN FERDINANDOVIČANTICKÁ FILOZOFIE
(Antičnaja filosofija)
Svoboda, Praha, 1986
edícia Členská knižnice
preklad Jan Zouhar
obálka Oldřich Pošmourný
1. vydanie, 17.300 výtlačkov
25-132-86
antika, filozofia,
544 s., čeština
hmotnosť: 760 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý
3,90 € PREDANÉ
*H-5-1*
Vliv pythagorovců
Sám Platón tento vliv potvrzuje v dialogu Filébos: ». . . staří, kteří byli dokonalejší než my a bydlili blíže bohů, zanechali nám pověst, že tak řečená jsoucna se skládají z jednoho a mnohého a že mají v sobě omezení srostlé s neomezeností.« Z této stavby jsoucna vyplývá způsob jeho poznání: ». . . máme prý při všem pokaždé předpokládat vždy jednu ideu a tu hledat — neboť ji nalezneme v tom obsaženu.« Potom je nutné zkoumat, zda neexistují kromě této ideje samé ještě dvě nebo tři ideje nebo ideje jiného počtu, a potom každou zkoumat opět týmž způsobem, až bychom dospěli k ideji »nejenom určitého množství«. Ideu nekonečnosti však není možné přirovnat k množství bezprostředně po jednom. Nelze to učinit do té doby, »dokud bychom nevypátrali plný počet toho množství, obsažený mezi nekonečnem a jedním«... Mudrci, Hérakleitovi současníci, naproti tomu bezprostředně po jednom umisťují nekonečné, a proto jim pak střední články unikají.
Zde Platón mluví o pythagorovcích jako o zakladatelích metody »dialektiky« ve smyslu umění rozlišovat rody a druhy a stanovovat jejich subordinaci. Operace s pojmy u pythagorovců souvisejí s jejich učením o číslech. Všechno poznávané má podle jejich názoru číslo a bez čísla to nemůže být ani myslitelné, ani poznatelné. Číslo se dělí na dva rody, a to na rod sudých a rod lichých čísel. Kromě nich existuje smíšený rod, číslo sudoliché. Každý z těchto rodů se dělí na druhy a tyto druhy opět na druhy, které jim náležejí.
Svou blízkost k pythagorovcům Platón připomíná i v díle Politikos, ale zde už odsuzuje pythagorovce za to, že neumějí správně používat pravdu, kterou nalezli. Podle Platóna neumějí pythagorovci zkoumat věci jejich metodickým rozdělováním na rody. Spojují v jednotu různé »věci« (například kvantitativní měření a posouzení podle cíle) nebo nerozdělují věci na jejich skutečné části. Spolehlivá metoda však podle Platóna předpokládá umění spojit dvojí, a to při zkoumání rodových shod neztrácet ze zřetele druhové rozdíly a při zkoumání druhových rozdílů neustále vést zkoumání až k tomu okamžiku, kdy budou začleněny do hranic svého rodu.
Platónovy ideje a pythagorovská čísla jsou předobrazy zákonitosti, podle níž se vše ve světě uskutečňuje, a také předobrazy typů, uskutečněných ve věcech. Na rozdíl od pythagorovců však nepokládá Platón »číslo«, ale »ideu« za to, co je jediné v rozmanitosti, co je příčinou i účelem zároveň, co uděluje mnohému obecný charakter. »Idea«, a nikoli »číslo«, je příčinou řádu, souvislosti věčně trvajícího světového uspořádání. »Čísla« jsou něco jako pojmový prostředník mezi »idejemi« a věcmi.
Všeurčující úloha čísel je podle pythagorovců tak velká, že samotné věci pokládají pouze za »napodobeniny čísel«. A všeurčující úloha »idejí« je i u Platóna tak velká, že věci prohlásil za »napodobeniny idejí«.
V pozdním období svého vývoje dospěl Platón k tomu, že ztotožnil své »ideje« s »čísly« pythagorovců. Když pythagorovci redukovali všechno jsoucí na »čísla«, vymezili ve jsoucím omezení a neomezené jako jeho základní a všeurčující protiklady. »Omezení« charakterizovali jako počátek dobrý, mužský, rozumný a nehybný, »neomezené« jako počátek špatný, ženský, nerozumný a pohyblivý.
Podobně i Platón vychází z myšlenky, že vesmír byl zpočátku vytvořen nutností, která se podřídila rozumnému přesvědčení. Proto Platón hovoří o příčinách dvojího druhu: o těch, které současně s rozumem vytvářejí krásné a dobré, a o těch, které nejsou rozumné a vytvářejí vždy neuspořádaně to, co je napadne. Pokud jde o nutnost, Platón ji ve výkladu o světě sbližuje s prostorem a nazývá ji stejně jako prostor »chůvou všeho stvoření«, která »jeví se v rozmanitých podobách, nepravidelně se všude naklánějíc«, »je to schrána všeho, co vzniklo, jakoby chůva«,
