OSIČKA, ANTONÍNV ZEMI DOLARU
Román studenta v pracovní bluze
Vlastným nákladom, Praha, 1926
obálka Ladislav Sís
beletria, román, literatúra česká, podpis autora
224 s., čeština
hmotnosť: 365 g
tvrdá väzba, malý formát, dobová preväzba
stav: výborný, s voviazanou obálkou
NEPREDAJNÉ
*H-6-5*
XXIII.
Srpen byl horký k nesnesení. S lidí tekl pot a špína. Z šesti širokých komínů valily se ve dne v noci proudy hustého dýmu, a každá pec svítila čtyřiadvaceti otvory, jichž žár vypékal bílé cihly pro bílé paláce. A kus dál byly jiné cihelny, kde bylo více komínů, více plamenů a více potu.
I v Evropě byl srpen k nesnesení. Tekla krev, obzor byl zahalen mořem dýmu, plamenů a plamínků bylo na tisíce a výkřiků a vzdechů na miliony. Kdož se ještě včera radovali, dnes umírali a na tvářích mnohých bylo napsáno: Proč? Kdosi je kdesi oplakával, aby za chvíli oplakával někoho jiného.
Joe byl teď topičem. Topil ve dne a dvakrát týdně i v noci. Pracoval tedy dvakrát týdně šestatřicet hodin bez přestávky. V noci zde byli čtyři nebo pět topičů, podle počtu pecí. Přikládalo se několikrát za den i za noc a dvakráte se musily otvory úplně vyčistit; to jest prolomit a vyvalit ven spečený škvár, což se dělalo dlouhými železnými žerděmi; a pak nakrmit zející tlamy uhlím, jednu za druhou a pec za pecí.
Mezí topiči byli dva starší, Canning a Silly, jimž brzy docházel dech. Byli zde zaměstnáni přes třicet let. Canning měl souchotiny a říkal, že jedině topičská práce ho udržuje na živu. »Uhelný prach a dým jsou zdravé pro plíce. Silný vzduch by je zabil. « Když se mu Silly pro to smál, říkal: »Ty jsi silly.«
Joe věděl, že silly značí hloupý.
Po půlnoci, když byli řádně nakrmili všecky pece a nalili se vodou, mohli si na chvíli zdřímnout. Obyčejně každý hned usnul, kam padl.
Joe chodil na dvůr, lehl si na propocená záda a hleděl do nebe. Vzduch i země byly vyhřáté, a nebylo třeba obávat se nachlazení. Když usnul, pronásledovaly ho děsivé sny — odraz toho, co četl a myslel za dne o válce.
Někdy se mu to všecko spletlo. Zdálo se mu, že Němci obsadili Palavské vrchy a zamířili děla na jeho rodiště. Slyšel výkřiky a rány, a v tom mu kdosi položil ruku na čelo a usmál se na něj. Viděl Daju, jak se naň starostlivě dívá a utěšuje ho. Když se probudil, spatřil Moesera, který jím cloumal a říkal mu, že je čas znovu přiložit do pecí.
Pohleděl na oblohu: Hvězdy bledly, ustupujíce rannímu šeření a na východě se objevil prvý předvoj červánků. A jednomu ty červánky znamenaly vítězství a jinému krvavou porážku. Moeser říkal: »Naši to vyhrají. Řekni, Joe, nemám pravdu? «
Joe-ovi bylo trapno odpovídat. Nechtěl, aby ho považovali za »našince«. Vysvětloval, že není Rakušan a že si nemůže přát, aby Rusi a Srbové byli poraženi. Ale Moeser jakoby neviděl a neslyšel. Byl sice občanem Spojených Států, ale byl jedním z těch, kterým Roosevelt říkal hyphenated Americans, to jest Američani s rozdělovacím znaménkem: Němec-Američan. Pamatoval a prožil poslední německo-francouzskou válku a byl přesvědčen, že německá armáda je nepřemožitelná.
»Když Němci táhnou, země duní, a nic je nezadrží. Za několik dní budou v Paříži a pak se podívají trochu do Ruska.«
»Jen aby jim tam nosy neomrzly,« podotkl někdo, v jehož představě bylo Rusko zemí věčného ledu.
Joe byl brzy vyhledáván jako autorita. Chodili k němu domácí i cizí. Polední lunch se změnil ve vojenský tábor. Joe kreslil na zemi, poprášené uhelným
.................................................................................................
... posledná veta ...
Jeli domů.
