KŘELINA, FRANTIŠEKMŮJ OTEC KAPITÁN
Román dívčího mládí
Vyšehrad, Praha, 1947
edícia Epika (nová řada) (5)
obálka Emanuel Frinta
2. vydanie, 5.000 výtlačkov
beletria, román, literatúra česká, podpis autora
432 s., čeština
hmotnosť: 401 g
mäkká väzba
stav: dobrý, voľne ložené listy
NEPREDAJNÉ
*H-6-5*
Nový román Františka Křeliny je kniha jasná, mladá, plápolavá, a to pro neúchylnou čistotu a nesmiřitelnou věrnost své mladičké hrdinky. V ní autor ztělesnil češství bojující, hlas neporažené armády, k jejímuž odkazu se i ona hlásí, v její krásné bytosti jsou oslaveny nikoli pouze utrpení, ale především aktivní, hrdinské i dobrodružné složky českých válečných osudů. V tom smyslu je Křelinův nový román dílo razící směr, dílo, které uzavírá v naší současné literatuře období knih reportážních: oslavuje nikoliv utrpení, ale dychtivost života, odvahu, jarost. Spojuje motiv dívčího živlu s motivem odvážných mužů, kteří bojovali. Je to kniha radostná, v jejíchž spodních tónech zaznívá stále a stále žal lidství zmučeného, hrozná vina těch, kteří „odlidštili smrt“. Na jejích stránkách ožívá celá galerie postav, osudů, charakterů, postižených nejednou polemickým výpadem, ožívají prohlídky, kontroly, ba i kuratorium, ale naproti tomu se čtou scény vskutku monumentální, v nichž se srážejí síly rozběsněného světa, scény metafysicky důsažné. V tomto rozpětí a v tomto vnitřním napětí poznáváte autora, jejž Šalda označil za rozeného epika, jemuž děj a figura znamená též příležitost, aby vyjádřil sebe a své viděni světa. Je to román v podstatě studentský; ale také román venkovský; román vojáků neporažené armády, ale naproti tomu román duchovního vítězství nad marasmem a ochablostí; román s jasnou i přehlednou osnovou, která z něho činí četbu vskutku lidovou, a přece v jeho základech je vstaven sen, stavební materiál nejjemnější; výjevy groteskní, ba humorné jako protiklad celkovému ladění, které vyzdvihuje hrdinství, věrnost, nesmiřitelnost. Kniha dívčího mládi, takový je podtitul románu, kniha silná, neslevující nic ze záměrů uměleckých, mladá svým duchem, svým jasem, svou dobrodružností a aktivností, která rozezní tvořivé sily mládeže a z níž se budou radovat čtenáři nejnáročnější.
TANEC OKOLO LESNÍ STUDÁNKY
Kancelistovi Karlu Kubiasovi se velmi vydařila sběratelská vycházka na Kozákov, ba až příliš. Už od Železného Brodu sbíral všechno, cokoliv zajímavějšího cestou uviděl: najde-li exempláře vzácnější, lehká pomoc, tyhlety prostě zahodí. Když potom přešel temeno a sestupoval na polední svah Kozákova, teprv poznal, že turistická příručka mluvila pravdu. Pod Radostnou studánkou se dej vlevo, tam je lom, eldorádo sběratelů. A ejhle, skutečně lom, a před ním hromady kamení. Rozběhl se k nim. Zatajil se mu dech. Že by to všechno byly achátové pecky, i tyto zvící husího vejce? Měl by je kus po kuse rozbíjet a třídit? Podíval se na hodinky. Mc mc mc, zamlaskal, příliš se po cestě zdržel. I rozehnal se, a co se jen valounu podobá, hází do batohu. Aby se nejdřív zbavil toho, co po cestě nasbíral? Jen to dokázat! Vracel se tedy navečer na Konice důkladně obtížen. Po silnici to ještě Šlo, ale na Konice vzhůru - funí, heká, potí se. Posléze se zastavil a oddechuje. Že by toho přece aspoň třetinu vyházel? Ale pak to měl udělat hned nahoře! I popadl ho vztek, že je takový nenechavý. Jako včera! V noci náhodou sebral kámen, kvůli těm psům a tak podobně, ale nezahodil ho. A když konečně ten mladík odešel, strčil si jej do kapsy, pak položil na stůl. Ráno ho tam objevil. Nic zvláštního, obyčejný křemen. Aj, tu na růžových okrajích několik krystalických hran. Obyčejný křemen? Hlupákům je třeba i vajíčko obyčejné, a zatím je to zázrak, ten tvar, ta symetričnost, ano, v přírodě všechno směřuje ke kráse, jak to vajíčko, tak ten křemen. To si myslí, jda po cestě vzhůru, avšak zároveň stáhl svá široká ústa pro ten včerejší kámen. Nezahodil ho. Uložil si jej ráno tuhle do houští, aby ho nemusel vláčet tam a zpátky. Z Kozákova nyní arci nese kusy daleko vzácnější, ale přece si na něj vzpomněl, a sotva vzpomněl, zastavil se. Nemysli si, že ho sebereš, okřikl se. Ale podívat se smím, sám si odpověděl, podívat se, jestli ho třeba někdo nesebral a tak podobně. Kámen ti bude někdo sbírat, zas si sám odpověděl. Nikdo do kamene ani nekopne! Takhle kdyby to bylo kus slaniny, to by se mohli přetrhnout, pomyslil si trpce, a jala ho lítost, ne že on se o hladu s nákladem dře, ale nad tím kamenem, který v houští leží opovržený, opuštěný... Sebere ho. Naschvál ho sebere. Právě tady to bylo. Rozhlédl se a hbitě skočil do houští, aby nikdo neviděl, a dál se plíží opatrně k místu, kam svůj včerejší kámen položil.
Znenadání zafuněl, ale opatrně, jen pro sebe.
Na té mýtince někdo sedí. Hlavu má sice k zemi sehnutou, ale on ho přece poznal: je to zas ten... ten mladík, co nohou naznačoval kopnutí. Přikrčil se do křoví, aby se mu neprozradil, ale ten tam je tak zabrán do svých myšlenek, že ho ještě vůbec nezpozoroval. Co tu dělá? Že by se mu snad chtěl omluvit? Strýc Kubias se povytáhl na špičky: nač se ten člověk tak upřeně dívá? Lidská nevědomosti! Pozoruje jeho kámen, ten, co tam ráno položil. Zkoprněl. Sám arci nejednou takto nad kamenem seděl a jen se díval a díval a myšlenky mu samy táhly hlavou, ale činíval to jen kradmo, ba i před Blaženkou se s tím skrýval, a to je jeho vlastní manželka! Nebo že by to byl kámen tak vzácný, že by i laika pohnul k úžasu? Ještě víc se vypjal na špičky a trochu jej zahlédl, poznává ho, ty růžové okraje zajímavé, ale žádný div mezi kameny. Třeba to je sběratel. Třeba pracuje v místním museu,
