sv. JAN Z KŘÍŽE(sv. Ján z Kríža)
(Juan de Yepes y Álvarez)
VÝSTUP NA HORU KARMEL
(Subida del Monte Carmelo)
Dominikánská edice Krystal, Olomouc, 1940
edícia Spisy sv. Jana od Kříže (1)
preklad Jaroslav Ovečka
náboženská literatúra, náboženstvo, mystika, literatúra španielska
416 s., čeština
hmotnosť: 789 g
tvrdá väzba
stav: výborný
75,00 € (za všetky 4 diely spolu) PREDANÉ
*H-5-1*
HLAVA XXIX.
V níž se jedná o prvním druhu slov, která usebraný duch někdy v sobě vytvorí. - Vykládá se jejich příčina, a prospěch a škoda, které z nich mohou býti.
I. Kdykoliv dojde k těmto postupným slovům, je to vždy jen, když je duch s velikou pozorností usebrán v nějaké úvaze a jí zcela zaujat; a právě v té látce, o které přemýšlí, on sám přechází přemítáním od jednoho k druhému a tvoří slova a frase velmi vhodně s takovou snadností a zřetelností, a takových věcí dotud mu ještě neznámých se stran toho dosuzuje a je odhaluje, že se mu podobá, že to nečiní on, nýbrž že mu to jiná osoba v nitru usuzuje nebo odpovídá nebo ho tomu učí. A opravdu si je to velice proč mysliti; neboť on si rozmlouvá sám se sebou a sám u sebe si odpovídá, jako by to bylo osoba s osobou. A opravdu je tomu jakousi měrou tak: neboť třebas to činí duch sám jakožto nástroj, nicméně mu často Duch svatý [ještě zvláště] napomáhá vyvíjeti a vytvářeti ty správné pojmy, slova a frase. A tak si je mluví sám sobě, jako by byl třetí osoba. Poněvadž totiž tehdy je rozum usebrán a spojen s pravdou toho, co myslí, a duch Boží je také s ním spojen v té pravdě ( jeť vždycky spojen v každé pravdě), proto si rozum, jsa tímto způsobem ve spojení s duchem Božím prostřednictvím oné pravdy, spolu vytváří v nitru a postupně ty ostatní pravdy, které mají vztah k té, již měl na mysli, a bránu mu otvírá a světlo mu dává Duch svatý učitel. Neboť toto jest jeden ze způsobů, kterými Duch svatý učí.
2. Když je tedy rozum tímto způsobem osvícen a poučen od tohoto učitele, rozumí těm pravdám a spolu vytváří sám ze svého ony výroky o pravdách, kterých se mu s jiné strany dostává. Takže můžeme říci, že hlas je Jakobův, ale ruce jsou Esauovy (1 Mojž. 27, 22). Ale ten, kdo to má, ne a neuvěří, že je tomu tak, nýbrž bude míti za to, že ty výroky a slova jsou od třetí osoby; neboť neví, s jakou snadností si může rozum vytvářeti pro sebe slova jako od třetí osoby o pomyslech a pravdách, které jsou mu sdělovány rovněž od třetí osoby.
3. A třebas je pravda, že v tom sdělení a osvícení rozumu v něm samo sebou není klamu, může nicméně býti klam, a skutečně často bývá, ve formálních slovech a frasích, které si rozum o tom vytvoří. Poněvadž totiž to světlo, kterého se mu dostane, je někdy velice jemné a duchové, takže si je rozum nedosti úplně osvojí, a on si tedy, jak pravíme, vytváří ty frase [t. věty, závěry] ze svého, proto si je mnohdy vytvoří nesprávné, jindy jen pravděpodobné nebo nedokonalé. Poněvadž totiž s počátku sice začne navazovati na pravdu, ale pak přidává ze svého dovednost nebo nedovednost svého nízkého rozumu, je snadná věc, že se, právě podle své schopnosti, od ní uchýlí; a to všecko tím způsobem, jako by mluvila třetí osoba.
4. Poznal jsem osobu, která měla tato postupná rčení a mezi některými velice pravdivými a podstatnými, která si vytvářela o Nejsvětější Svátosti oltářní, byla některá, která byla velmi kacířská. A já velice žasnu nad tím, co se děje za naší doby, totiž, že lecjaká všední duše, která narozjímala [sotva] za čtyři groše, jestliže pocítí v nějakém usebrání nějaká takováto rčení, ihned to všecko pokřtí na věc od Boha a mají za to, že tomu tak jest, a říkají: Řekl mi Bůh, odpověděl mi Bůh; a asi tomu není tak, nýbrž že si to, jak jsme řekli, ve většině případů říkají oni sami.
5. A nadto také touha, kterou po tom mají, a náklonnost, kterou k tomu mají v duchu, působí, že oni sami si to odpovídají a myslí si, že Bůh jim to odpovídá a jim to praví. Tím upadají do velikých poblouzení, nekrotí-li se v tom velice a jestliže ten, kdo ty duše řídí, jich nevede k odmítání těchto způsobů přemítání. Neboť z nich čerpávají více tlachavosti a znečištění duše než pokory a umrtvení ducha, myslíce si, že již bylo něco velikého a že promluvil Bůh; a zatím to asi nebylo leč málo více než nic, nebo pouhé nic, nebo ještě méně než nic. Neboť to, co neplodí pokory a lásky a umrtvenosti a svaté prostoty a mlčení, atd., co to může býti? Pravím tedy, že toto může býti velikou překážkou na cestě ke spojení s Bohem, protože to velice oddaluje duši, jestliže ona na to dá, od propasti víry, v níž má rozum býti potmě, a potmě má kráčeti láskou u víře a ne mnoha usuzováním.
6. A jestliže mi řekneš, proč že si tedy má rozum odpírati ony pravdy, když jimi přece duch Boží osvěcuje rozum, takže to nemůže býti nic zlého, pravím, že Duch svatý osvěcuje rozum usebraný a že jej osvěcuje podle způsobu a míry jeho usebranosti, a že rozum nemůže najiti jiné větší usebranosti než u víře; a tudíž ho neosvítí Duch svatý v ničem jiném více než u víře. Neboť čím čistší a dokonalejší je duše u víře, tím více má vlité lásky k Bohu; a čím více má lásky, tím více ji Bůh osvěcuje a jí udílí dary Ducha svatého, protože láska je příčina a prostředek, kterým jí je udílí. A třebas je pravda, že Bůh tím osvětlením pravdami udělí duši nějaké světlo, je
