NOR, A. C.JED V KRVI
Vlastným nákladom, Praha, 1940
prebal Ferdiš Duša
3. vydanie
literatúra česká, beletria, román, podpis autora,
336 s., čeština
hmotnosť: 382 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý
NEPREDAJNÉ
*kvaja* in *H-6-5*
Autor neměl nikdy rád města, které citlivou duši básníka zraňuje na každém kroku, a když se s nim vyrovnal, vrátil se k vesnici. Leč uzřel ji jinýma očima. V idylické a selankovité dědině nalezl pod povrchem jed rozkladu. Začalo to sporem, který vedl hrabivý sedlák a hospodský Šenk s novousedlíkem Pokorným o okap. Okap měl pramalou cenu, ale stal se příčinou tragického boje dvou rodů, jimž jejich tvrdohlavost přikazovala buď zemřít nebo zvítězit. Sudič, který měl nejvíce toho jedu v krvi, dopustil se žhářství a zabil se. Obě rodiny mají dorůstající děti, přes jejichž osvícenějši pojímání života dojdou ke smíru.
Analysa venkova zbystřila Norovy oči a zušlechtila jeho výraz. Učinila jej také nelítostným soudcem nad dědinou, ale jeho zlá ironie, jeho škleb a často tvrdé slovo jsou pouze hněvivým projevem lásky k venkovskému lidu, který by chtěl varovati, poučiti a vyléčiti z chorob sudičství a hrabivosti.
Čtenář pozná, o jakou oblast rozšířil autor své tvůrčí obzory, a chtěl-li býti jenom spravedlivým svědkem každodenního dění, chtěl-li přesvědčující formou románu říci pouze to, co viděl — a zde má každá stránka a situace znak zážitku — vytěžil určitě ze své dobrovolné kázně a z nahromaděných záporů velký klad nejen pro sebe, nýbrž hodnoty všeobecné platnosti, které by mohly statisícům sudičskou vášní posedlých prospěti. Lze říci, že JED V KRVI je Norův nejživotnější román.
Pokornému narostly rohy, pravila vesnice. Neboť Pokorný po vyhraném sporu nabyl sebevědomí, chodil zpyšna a rychlou, energickou chůzí. Rozprávěl se sousedy v dolní hospodě halasným hlasem a čepýřil se opovážlivě, posílen vítězstvím a přesvědčen, že ani v druhé instanci nemůže spor dopadnout jinak.
Teprve teď snášel pro své právo důvody před oči přihlížejících a uším naslouchajících, nyní se stával řečnějším a napadalo mu mnoho z toho, co v jeho prospěch pověděli svědci.
Zatím co mu dříve nikdy ani nepřišlo na mysl, že by měl co pohledávat v okapu, usmyslil si nyní dát najevo, že je vlastníkem okapu. Poněvadž do okapu neměl vchodu a musel by leda obejít Šenkův statek a vejít tam Šenkovým dvorem, což by mu sotva bylo Šenkovými dovoleno a neobešlo by se jistě bez vády, bylo třeba, aby sedlák vytahoval ze závěsů plůtek, dělící jeho malou přední zahrádku od Šenkovy zahrady, jak to učinil v den soudní komise, když jí chtěl umožnit rychlejší vstup do zahrady.
Sedlák odstranil slabý starý plot již několikrát a vkročil do okapu, aby jej po délce prošel a dokumentoval tak, že mu patří. Neměl tu co dělat, ale aby se zdálo, že sem nechodí pro nic za nic, spravil s této strany kuchyňské okno a dal i do chlévů a stájí, jejichž okénka sem na zadním konci stavení do zahrady vzhlížela, nové okenní rámy. Lidé jej potom viděli, jak chodí okapem a prohlíží zdivo budovy.
„Karle —“ volali na něj známí — „to máš pěknou procházku v okapu —“
A řeči šly dědinou, že Pokorný korsuje svým vyhraným okapem. Sedlák věc zamlouval a vysvětloval, že spravoval okna a prohlížel, zdali kde s té strany není poškozeno zdivo, leč vesnice již jednou pronesla vtip a bylo těžké zabrániti jeho účinkům a zadržet šířící se smích.
Avšak Pokorný nepřestal ani při těchto žertech svůj okap střežit. Ještě několikrát do něho vkročil, zatím co Šenkovi si nevšímali sedlákovy varty. V Šenkově výčepu byla již také řeč o procházkách Pokorného v okapu. Tu Šenk mlčel, ale lahodilo mu, jak se sedláci smějí na účet sousedův. Sám nevyslovil slova, věda, že by hned bylo doneseno Pokornému a obraceno proti němu.
„Ať si chodí —“ řekl nanejvýš — „okap je jeho. Až bude náš, budu se tam procházet já —“
Zprvu tedy Šenkova rodina nevěnovala pozornosti Pokorného prodlévání v okapu, neboť si všimla, že sedlák chodí opatrně, plaze se podél zdi, aby nešlápl vedle okapu na cizí půdu do Šenkovy zahrady. Ale později, třebaže už k tomu nebyla příliš vhodná doba pro pokročilost podzimu, začal se každou chvíli někdo ze Šenkových, jako by neměl nic jiného na práci, zdržovat v zahradě, kam byly zahnány dvě husy, chované i přes zimu. A když tedy nic jiného, aspoň občasné dohlédnutí na husy bylo záminkou pro vkročení do zahrady a prozkoumání, co se děje s okapem, zdali již nebyl ukraden nebo poškozen či neutekl-li.
Bylo proto zřejmo, že může kdykoli nastat střetnutí.
Skutečně. Bylo k poledni jednoho dne, slunce stálo mdle a zamženě na střechách, ale do okapu a úzké zahrady se mu již nepodařilo vniknout. Pokorný vytáhl svůj sotva dvoumetrový plot, a když tak učinil, spatřil, vkročuje pod okap, na druhém konci zahrady Dostálo-
..............................................................
... posledná veta ...
„Já už nepláču —“ odvětila a v síni, poloosvětlené září z kuchyně, zvedla k
hochovi blankytný pohled, zatím co jí hořký vzlykot ještě lomcoval tělem.
