MIKSZÁTH, KOLOMANSLAVNÁ ŽUPA
(A tekintetes vármegye)
Spolek pro vydávání laciných knih českých, Praha, 1886
edícia Matice lidu (ročník XX., číslo 5)
preklad František Brábek
beletria, novela, literatúra maďarská
144 s., čeština
hmotnosť: 106 g
tvrdá väzba, malý formát
stav: dobrý, dobová tvrdá preväzba
3,00 € PRFEDANÉ
*kvaja* in *H-2-5*
Aninčina pana učitele k obědu; v takový den pan Čopanka z důvodů snadno pochopitelných nemohl nikdy odpoledne učitelský svůj úřad vykonávati.
Nepůsobilo-li Anně učení příliš mnoho radostí, spůsobovalo Juliu Tóthovi i to hořkost, co jiným je blažeností, totiž prázdniny. Tu bylo konec hrám, čarovným večerům na břehu řeky Tisy. I on musil napsati lístek: „Drazí rodičové!“ — neboť tak tituloval denní hosty, kteří se ho byli ujali — „prázdniny se přiblížily, kam smím přijeti?“ Tentokráte došlo na fiškala; on pro něj přijel po zkouškách, poněvadž měl právě v městě nějaké řízení, vyplatil Ondřeje Molnára a pravil k hochovi: „Seber svůj raneček, ale honem!“
Pak se obrátil k Molnárovi:
„Nuž jak bude na přes rok?“
Pan Ondřej Molnár prohlásil, že hocha budoucně již na stravu nevezme.
Nastalo delší, trapné mlčení. Slova Molnárova zazněla komnatou tak děsně, jako hrdelní rozsudek.
Hoch upustil z ruky raneček a neodvážil se již na nikoho pohlédnouti. Myslil, že se mu srdce roztrhne, že na místě zemře. Černé oči Anniny zalily se slzami, i vyběhla z pokoje.
„Cože? Vy hocha již nechcete?“ rozdurdil se fiškál, jenž trochu nedoslýchal. „Což jsme neplatili řádně, co? Nebo je snad nezbedným?“
„Ne, ne,“ pravila rychle domácí paní, „bude lépe, synáčku, když si sedneš zatím na vůz.“ Pohladila mu hlavu. „Neboj se, neboj,“ pobízela provázejíc jej ke dveřím, ku kterým hoch se sklopenou hlavou a chvějícím se tělem kráčel. Hubená postava jeho ještě více se spadla; ohnutou páteř bylo viděti skrze řídký kabátek. „Ubohý broučku, vždyť to nějak srovnáme ! Neboj se, vždyť to nějak srovnáme . . ."
„Ten hoch zimy nepřečká,“ pravil Molnár, když byl hoch vyšel na dvůr. „Proto mi ho na podzim ani sem již nepřivádějte; doveďte jej k Naglovým, tam jest také dobré místo. Já ho již nechci. Co bych s ním počal? Ubližuje mi jen na cti. Tomu nejde nic, pranic k duhu. Kdybychom jej krmili nebeskou manou, zůstal by přece tak hubeným, jakým je. A pro tu jeho hubenost dělají mně lidé výčitky, pane . . .“
Slova tato pronášel pan Molnár s opravdovou trpkostí. Cítil co říkal a byl přesvědčen, že hájí jen svou vlastní čest a proto musil hoch se „špatným základem“ dům jeho — snad na věky — opustiti.
Odešel, odešel! A když se vrátil po dvou měsících, dali jej k Naglovům. Vždyť je tam také dobré místo. Je-li zde nebo tam, proto se svět nevyšine ze svých kolejí.
Také se nevyšinul, ale hoch od té chvíle ještě více chřadl a stával se očividně bledším a slabším. A co bylo nejpodivnějším, na Molnárovic vrata nikdy ani nepohlédl.
Ale proč nepřichází ? lámali si hlavu vykrmení studenti Molnárovic. Někdy zmínili se o něm manželé Molnárovi. Snad na nás nezanevřel na dobro? Kam pak by ten hněv se vešel. V těle, v kterém i duše je již na skoku, hněv dlouho nevydrží.
A přece jej to asi velmi bolelo, neboť jednou (bylo to tuším v neděli) viděli jej odpůldne jíti kolem a ani nepohlédl na dům, ani oka nepozdvihl k oknům; kráčel mimo ně tak, jakoby šel kolem cizího, zcela lhostejného místa. Ale strojené držení těla prozrazovalo, že ubohý Julius lhostejnost tuto jen líčí.
Asi za dvě neděle potom zadržela jej sama
...............................................................................................................................................................
... posledná veta ...
A přece si vzpomínám jen s jakousi bolestnou
láskou na tato zlá, dravá zvířata!
