NOR, A. C.OD STOLU A LOŽE
naprosto ne autobiografie
vlastným nákladom, Praha, 1941
3. vydanie
obálka Ferdiš Duša
beletria, román, podpis autora
452 s., čeština
hmotnosť: 885 g
stav: výborný, v kartónovom ochrannom obale
NEPREDAJNÉ
*H-6-5*
Autor úspěšných a proslavených románů (Rozvratu rodiny Kýrů, Jednoho pokolení aj. ), vyšlých již v několika vydáních, vylíčil nám ve svém novém románe nestálost lásky mezi mladými a vratkost „sloupu moderní společnosti“ — dnešního manželství. Ukázal nám hlediska a názory nového pokolení, jeho svízele a omyly v úpravě rodinného života.
Mladý úředník Pavel Cikert ocitá se jednoho dne znenadání ve zmatku svého citového života, ve chvíli, kdy objeví nevěru své mladé choti Aleny — krátce po svatbě. Oba prožívají utrpení rozvráceného manželství, jež se konči rozvodem. Po čase se Pavel Cikert opět zamiluje do děvčete, jež má býti záchranou jeho života. Avšak ani tato bytost nemá dosti mravní síly a podvádí jej i ona a zklame. Mladý muž prožívá duševní muka a strádáni, jež jej obírají o poslední špetku víry v možnost nové lásky. Posléze se mu naskýtá příležitost poznati manželství starší generace, kde shledává nejen obdobu svých zkušeností, nýbrž i určité klady, z nichž čerpá naději na nový život.
Autorův styl i forma jsou svérázné, osobité. Děj románu je zpestřen četnými příhodami jiných manželských dvojic a poskytuje čtenáři poutavou a poučnou četbu. A. C. Nor se tu jeví v plné své individualitě, mistrně reprodukující veškerý citový zmatek života mladé generace.
Ti dva naproti sobě mysleli zřejmě už navzájem na sebe, nevměšovali se do řeči ostatních pasažérů, aby mohli později mluvit jen spolu, ale dívenka byla velmi hezká a přilákala už tolik pohledů na sebe, i ten hubený, i ten tenorek, kdykoli něco vyslovili, podívali se na ni, aby ji upozornili, že tohle bylo zvláště hezky řečeno, především to přece patřilo jí a co tomu říká právě ona sama? Zabarvení hlasu bylo voleno tak, aby bylo účinné pro ni, aby účinkovalo jen na ni. Oba mládenci na chodbě se už vůbec neodvraceli od kupé, to jsou střízliví hoši, čekají jen, až holka vyjde ven, to ji pak už zpět nepustí a opředou ji sítěmi svých slov, aby jim aspoň cesta lépe ubíhala, když již pro nic jiného.
Pavel nejedná správně, hazarduje časem, mlčí-li. Dívky jsou nestálé, tahle jistě nebude dlouho čekat, nebudeš-li mluvit hned, máš to prohráno.
Podíval se k zemi a sklopené oči ulpěly na jejích nohou, jsou trochu baňaté, hned nad kotníky se snad příliš rychle rozšiřují, teď je má dívka stát pěkně vedle sebe, obě nohy mají právě „pozor! “, pravohledem vyrovnaly dvojstup, ale již přišel nový rozkaz odkudsi shora z velitelství, nohy se posunuly trochu vpřed a patu jedné přehodila dívka přes nárt druhé nohy. Střevíčky jsou hodně vykrojeny, šedými punčoškami prosvítá mdlý úsvit pokožky —
Natažené dívčiny nohy byly teď zcela blízko nohou Pavlových, skoro již pocítil, jak jej z nich ovanulo příjemné teplo vzrušení.
Kupé je úzké, a když dívka poslala nohy takto pohodlně na válečný výboj, musel mít Pavel nohy od sebe, nechtěl-li se jejích nohou dotknout. Ale Pavel to právě chtěl učinit, opřel se zády o stěnu kupé, jeho nohy se napřímily a Pavel sunul zvolna, velmi zvolna a nepravidelně, jako by podléhal cukotu vlaku, svou levou nohu k dívčině pravé. Již se mu podařilo několikrát zavadit ťuknutím botou o její botu — a zdálo se mu to? — dívka sama též jednou o něho zavadila nohou jako v zamyšlení anebo vinou drkotavé jízdy.
Teď učinil Pavel chvíli přestávku v těchto utkáních, podobných prchavým výbojům elektrické jiskry, ale potom (jako náhodou ovšem, neboť si vzal do rukou noviny z kapsy a roztáhl je před sebe) pošinul nohu tak, že se její nohy dotýkala dlouhou dobu. Ač se tu jen bota dotýkala boty, Pavel cítil tento dotek vzrušeně jako přímý dotek jejího těla. Dívka neodtáhla nohy, nevšímavě ji ponechala v těsné blízkosti nohy Pavlovy, skloníš noviny, podíváš se, ano, i ona zvedla oči a nyní teprve odsunula svou nohu, nikoli však s protestem, nýbrž jen tak, aby pozměnila polohu nohou. Rty se jí maličko pohnuly, jako závanem fráze o prominutí, Pavel to však neslyšel, překládal teď noviny, noviny můžeš ve vhodných chvílích anebo ve chvilích, jež potřebuješ mít vhodnými, roztahovat a skládat, aniž bys zrovna musel číst, lze se tu tvářit povýšeně i rozhořčeně, udiveně i flegmaticky a můžeš maskovat novinami leccos, co se bez novin v rukou provádí nesnadno, jako bez štítu, bez ochrany.
Dívčiny nohy stojí nyní opět v řadě na zemi (čelem vpřed! ), ale dívka si sedla na okraj lavice, takže i kolena nohou jsou blízko u Pavla. I ona předstírá jiný zájem, opřela oči o okno a pluje pohledem po plynoucí krajině —
Pavlovo koleno zlomilo pravý úhel, jejž dosud tvořilo, noha se napřáhla, špička boty se opřela o železnou opěrku naproti a od Pavlova klína letí nyní přímka jeho nohy v těsné blízkosti dívčích nožek. Malinko, Pavle, poposedneš a už se tvá noha dotkla její. Zrovna krajina tvého podkolení se dotýká jejího lýtka, to lýtko
.....................................................
... posledná veta ...
„Je možno — je vůbec
myslitelno — abych se ještě kdy oženil? —“
