KRATOCHVIL, ANTONÍNŽALUJI 1.
Stalinská justice v Československu
Svědectví a myšlenky o deformacích stalinské justice v Československu
Dolmen, Praha, 1990
edícia Čas
ilustrácie Jan Kristofori
obálka Rostislav Vaněk
1. vydanie, 50.000 výtlačkov
ISBN 80-900123-02-3
publicistika, história
288 s., čeština
hmotnosť: 488 g
tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu, knižničné pečiatky
1,00 €
*bib14* in *H-kris*
První ze tří samostatných částí souborného díla Žaluji, s podtitulem Svědectví a myšlenky o deformacích stalinské justice v Československu. Ideou knihy je protest proti manipulaci s pravdou. Jde o soubor svědectví o právních deformacích a zločinech proti lidskosti. Svědectví vězňů i výsledky rehabilitačního řízení zrcadlí přímý rozpor mezi komunistickou teorií o vyšších marxisticko-leninských principech humanity a praxí, která nezastřeně dokumentuje teror, diktaturu jedné politické strany a cynické pošlapávání nejzákladnějších lidských práv. Kniha "Žaluji" je pokusem o syntézu svědectví všech sociálních i politických kategorií.
SVOBODNÉ SLOVO, 1. června 1968
VZPOMÍNKA NEJEN NA DR. M. HORÁKOVOU
Potkala jsem ji na podzim roku 1949 na chodbě budovy informačního a osvětového referátu ÚNV hl. m. Prahy v Masné ulici. Chtěla mne minout němým kývnutím na pozdrav.
Zadržela jsem ji.
Byla to doba začínajících procesů. Doba fízlů a udavačů, v něž se měnili včerejší přátelé. Doba - jak mnohem později uvádí Václav Kopecký, ve které přímo prosil některé poslance NS, aby hlasovali proti, nebo se aspoň zdrželi hlasování a ujišťoval je, že se jim za to nic nestane. Doba děsu a mlčení, ve které dr. Milada Horáková na protest složila svůj poslanecký mandát a vzdala se funkce předsedkyně ve vrcholném orgánu našich žen, Radě čs. žen.
„Prosím vás, nezlobte se, kdybychom se někdy potkaly, neodpovím vám na pozdrav. Nebo mne nezdravte. Nechci vás uvádět do neštěstí. Jsem sledována,” řekla mi. ”Jsem už na čtvrtém místě. Také jsem byla písařkou,” odvětila jsem jí.
Naposledy jsem se viděly před dvěma roky na každotýdenní redakční poradě listu Vlasta, jejíž jsem byla tehdy šéfredaktorkou a ona z titulu funkce v Radě žen předsedkyní redakční rady.
”Mnoho mých přátel a známých zatkli a odsoudili. Úředničím tady... zatím...” vedla mne do šerého kouta.
Za dva roky, co jsme se neviděly, zbělely jí vlasy. Kolem úst přibylo trpkosti, ale oči za skly byly mladé, energické, oduševnělé.
”Dcerka?”
”Mám o ni strach. Byla mladá, když mne zavřeli do nacistického koncentráku. Dorůstá. Měla bych se jí věnovat.” Odmlčela se.
”Čeká nás zlá doba - národ myslím,” pokračovala.
”Bojím se o charakter našich lidí. Masarykova demokracie trvala jen dvacet let. Ta hrůza potrvá asi dlouho. Co bude z umrtvovaného národa? Mladí i moje dcerka vyrostou ve lži, demagogii, nebudou vědět nic. Po mně patrně nezbude popel, ani vzpomínka, ale dokud budu dýchat, budu se snažit mluvit pravdu, hájit pravdu, demokracii, právo na lidskou důstojnost. Tak to chtěl Hus, tak nás to učil TGM, viďte?
Jděte už, snažte si uchovat zdraví, nervy...”
„Přeji vám...”
”Děkuji. Jsme přece bojovnice. Samé Vlasty,” vzpomněla mnohých klání o profil listu. Bledý úsměv ozářil její tvář.
Políbila mne.
Přiznávám - pro slzy jsem neviděla na cestu. Za několik dnů ji zatkli.
Listuji v knize ”Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice - Horáková a společníci”, kterou v r. 1950 vydalo ministerstvo spravedlnosti.
Předseda senátu Státního soudu dr. Karel Trudák, vedoucí prokurátor dr. Josef Urválek. Třináct obžalovaných, kteří - jak praví obžaloba - se spolčili navzájem a s jinými byli členy organizace, jejímž úkolem bylo vyzvídat státní tajemství ve značném rozsahu a způsobem zvláště nebezpečným. Vyzvídali tajemství zvlášť důležitá a tím spáchali zločin velezrady (citovány paragrafy) a zločin vyzvědačství (citovány paragrafy).
Spiklencům pomáhali členové západních zastupitelských úřadů - vyjmenovaní diplomatičtí pověřenci USA, Anglie, Francie, Belgie, dopisovatelé a redaktoři západního tisku, Vlasta Vrázová, vykázaná z ČSR, Švédka Posse-Brázdová a (cituji) jugoslávský chargé d’affaires dr. Ivo Murko, člen titovské fašistické kliky, součásti válečného imperialistického tábora, který Jugoslávie používá jako žoldnéřské agentury mající s ním totožné zájmy a cíle.
JUDr. Miladu Horákovou viní žaloba (cituji), že ji Zenkl pověřil domácím vedením bývalé strany národně socialistické, aby ilegálně pokračovala v boji proti lidově demokratickému režimu. V tom ji pomáhal JUDr. Josef Nestával, bývalá poslankyně Antonie Kleinerová a Fráňa Zemínová, dr. Jiří Hejda, bývalý vrchní ředitel ČKD, později továrník, který usiloval o změnu některých národních podniků na akciové společnosti a prosazoval hospodářskou politiku, jež by přivedla ČSR do závislosti na kapitalistických zemích. V tom mu pomáhal bývalý nakladatel František Přeučil. Jan Buchal se dvakrát neúspěšně pokusil o útěk z ČSR.
Další část vedení záškodnického spiknutí tvořili nepřátelé jednoty lidu z řad pravicových sociálních demokratů. Z iniciativy Vojty Beneše a obžalovaných dr. Zdeňka Pešky, universitního profesora, a Vojtěcha Dundra, býv. ústředního tajemníka soc. demokratické strany, byla vytvořena podzemní organizace, kterou nazvali Československá nezávislá sociální demokracie.
