SAINT-EXUPÉRY, ANTOINE DECITADELA
(Citadelle)
Vyšehrad, Praha, 2000
preklad Věra Dvořáková
doslov Jiřina Kultová
prebal Zdeněk Stejskal
ISBN 80-7021-435-X
beletria, román
304 s., čeština
hmotnosť: 454 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý, nepoužívaná
PREDANÉ
*kamag*
Básnická meditace o smyslu života a světa, proud úvah a fiktivních rozhovorů o lidském údělu, podobenství o lásce, přátelství, řádu, svobodě a naději, rozsáhlý filosofický esej odhalující zdroje lidštějšího světa - to všechno je Citadela. Saint - Exupéry s ní spojil posledních deset let svého života, až po onen tragický průzkumný let 31. července 1944, z něhož se už nevrátil. Přestože zůstala nedokončena, má váhu celistvého a významného duchovního odkazu. V jeho světle zprůzrační myšlenkové zázemí autora Malého prince, Země lidí, Válečného pilota a dalších děl předního francouzského spisovatele dvacátého století. V mnoha vydáních oslovila Citadela už několik generací na celém světě. Ani dnes, kdy od autorovy smrti uplynulo padesát let, neztrácí její výpověď na přesvědčivosti a její etické memento zní dokonce naléhavěji než kdy jindy.
„BUDUJI ŘÁD,“ říkal můj otec, „ne však ve jménu prostoty a úspornosti. Vždyť nejde o to, zvítězit nad časem. Nezajímá mne, zda lidé ztloustnou, budou-li stavět sýpky místo chrámů a vodovody místo hudebních nástrojů, neboť pohrdám každým lakotným a marnivým lidstvem, třeba i žilo v blahobytu, a v první řadě mi záleží na tom, jaký tu bude člověk. Zajímá mne pouze takový člověk, který se dlouho koupal v ztraceném čase chrámu, či který pozoroval Mléčnou dráhu, jež v něm rozevře prostor, či který připravoval své srdce k lásce modlitbou, na niž se mu nikdy nedostane odpovědi (a kdyby byla modlitba placena odpovědí, stal by se člověk ještě lakomějším), a člověk, v němž často zazněla báseň.
Neboť když přestanu stavět chrám, který je lodí kamsi směřující, když přestanu zkrášlovat báseň, rozeznívající lidská srdce, ušetřeného času budu pak muset použít zase především k tomu, abych lidské plemeno zušlechtil, a ne vykrmil. A začnu tedy vymýšlet básně a chrámy.
Vím například, že pohřbívat mrtvé je ztracený čas, že by lidé mohli obdělávat zemi nebo z ní sklízet úrodu, místo aby ji vykopávali a vkládali do ní tělesnou schránku nebožtíka. Přesto však spalování na hranicích zakazuji, neboť k čemu by mi byl získaný čas, kdybych přitom ztratil lásku k mrtvým. Vždyť neznám krásnějšího obrazu lásky, než obraz hrobky, k níž přicházejí blízcí zesnulého, když cestou mezi náhrobky vyhledali ten svůj. A vědí, že se mrtvý vrátil do země jako zrno sklizně a stal se opět látkou přírody. Že však z něho přesto zbývá cosi jako relikvie ve schránce, tvar ruky, jež kdysi hladila, lebeční kost, ta prázdná pokladnice, kdysi tak plná zázraků. A přikazuji, aby byl podle možnosti každému mrtvému postaven dům — což je ještě méně užitečné a ještě nákladnější —, aby bylo možné o svátečních dnech se v něm scházet a pochopit nejen rozumem, nýbrž každým pohybem duše i těla, že mrtví a živí jsou navzájem spojeni a tvoří strom, který roste. Vidím totiž, jak pokoleními prochází stále táž báseň, stále táž křivka lodního kýlu, stále týž pilíř, a jak je čím dál krásnější a čistší, neboť člověk je zajisté pomíjivý, pokud mu hledíme do tváře přespříliš zblízka jako krátkozrací, není však pomíjivý ve stínu, který vrhá, v odlesku, který po sobě zanechává. A kdybych přestal pohřbívat mrtvé a stavět pro ně příbytky, a chtěl pak ušetřeného času užít k ukování pouta mezi pokoleními, aby skrze to pouto stoupala tvorba přímo k slunci jako strom — neboť jsem usoudil, že tento vzestup je člověka víc hoden než rostoucí objem břicha —, po dobré rozvaze bych ho zas věnoval na pohřbívání mrtvých.
Řád, který buduji,“ říkal otec, „je řádem života. Řádu podléhá strom, přestože tu jsou zároveň kořeny, kmen a větve a listí a plody, a řádu podléhá člověk, přestože má rozum a srdce a nevykonává jen jednu funkci, jakou je například obdělávat pole či udržovat rod, nýbrž je zároveň tím, kdo obdělává i kdo se modlí, tím, kdo miluje i lásce vzdoruje, tím, kdo pracuje i odpočívá a naslouchá večerním zpěvům. Někteří lidé však postřehli, že v slavných říších panoval řád. A hloupost logiků, historiků a kritiků je přivedla k přesvědčení, že otcem slávy v těch říších byl jejich řád, kdežto já tvrdím, že řád i sláva tu byly pouze plodem horoucnosti. Abych vytvořil řád, musím vytvořit tvář, která je milována. Pro ně však je řád konečným cílem a po všech rozpravách a zdokonalování jim z něho zbude hlavně úspornost a prostota. A co se dá těžko vyslovit, to prostě vynechají, ačkoli vyslovit se nedá právě to, na čem skutečně záleží, a ještě nikdy jsem nepotkal profesora, aby mi dokázal prostě říci, proč mám rád vítr pod hvězdným nebem pouště. Na užitkovém se všichni shodnou, neboť řeč, jež vyjadřuje užitkové, je snadná. Nemusím se bát, že by mi někdo vyvrátil, když řeknu, že tři pytle ječmene platí víc než jeden. Myslím si však, že lidem poskytuji něco víc, když je někdy nutím kráčet pod hvězdným nebem pouště a pít tak onen nápoj, kterým se v člověku otvírá prostor.
Řád je znamením života, a ne jeho příčinou. Stejně jako je plán v básni znamením, že je dokončena, je to projev její dokonalosti. Nepracuješ ve jménu plánu, ale prací plánu dosahuješ. Kdežto oni říkají svým žákům: ,Pohleďte na to veliké dílo a na jeho řád. Nejdříve nastolte řád, a vaše dílo bude pak velké.´ Dílo však bude jen kostrou bez života a muzeálním smetím.
obdělávat pole či udržovat rod, nýbrž je zároveň tím, který obdělává i který se modlí, tím, který miluje i lásce vzdoruje, tím, který pracuje i odpočívá a naslouchá večerním zpěvům.
