GARCZYŃSKI, STEFANCHYBY A OMYLY
(Blad - źródla - unikanie)
Mladá fronta, Praha, 1982
edícia Třináct (137)
preklad Pavla Provazníková
ilustrácie Jiří Jirka
doslov Jiří Vaněk
prebal Jiří Jirka, Milan Kopřiva
1. vydanie, 30.000 výtlačkov
23-002-82
psychológia
208 s., čeština
hmotnosť: 298 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, knižničné pečiatky
0,30 € DAROVANÉ THCK
Garczyńského velmi početná knižní produkce je odpovědí na poptávku po přístupně podané orientaci v problémech, se kterými se setkáváme v běžném denním životě a k nimž má co říci i věda, zejména psychologie. Bystrý autor se v nich zříká spočinutí pouze v jediném oboru lidského vědění, a o tom, že tak činí záměrně, svědčí i jeho slova v úvodu přítomné knížky. Garczyńskému se do jeho knih nutně promítá rozmanitost jeho činností a zájmů. Vystudoval ekonomii a několik let působil jako národohospodářský publicista a rovněž pracoval jako úředník (na ministerstvu, v bance). Osvojil si čtyři cizí jazyky a působil jako učitel. Po řadu let dodává amatérským scénám své divadelní hry, napsal i román. Největší úspěch a značnou oblibu v jeho vlasti mu však získaly populárně naučné práce, jež sám chápe jako „cyklus všeobecného vzdělání“. Jejich vydání se nejednou opakuje. Patří k nim Umění pamatovat si, Umění rozhovoru, Psychické potřeby i Soužití snadné a složité, které již bylo přeloženo do češtiny (Mladá fronta 1977).
Široký rozběh, často jen letmé pozastavení u vyznačených problémů, lehké nadhození otázek pouze jako podnět a inspirace, nezřídka bez důkladného komentáře užití historických příkladů jedním dechem zároveň s evokací těch nejbanálnějších situací z každodenního života, předkládaných obvykle formou jednoduchého dialogu, a přitom množství cenných postřehů a nemálo hlubokých myšlenek — takový je vnitřně spletitý charakter textů S. Garczyńského a můžeme si jej ověřit i při četbě jeho knížky Blad, Źródla, Unikanie (Omyl. Jeho zdroje a jak se mu vyhýbat), poprvé vydané v originálu r. 1973 a nyní předložené českému čtenáři pod názvem Chyby a omyly.
Zmíněné široké rozpětí autorova zorného úhlu je úmyslné. Garczyński nechce opustit rozlehlé kolbiště života a proto uvádí „vedle chyb velkého ředitele podniku chyby malého Honzíka“. Dává-li přednost psychologickému hledisku, nezapomíná ani na některé praxeologické poznatky a využívá i hojných odkazů na jednotlivé myšlenky filozofů z různých dob bez zřetele (a namnoze i bez vnitřního vztahu těchto myšlenek) k celkové orientaci a povaze jejich učení.
Sebeláska
Chyba vzniká mimo jiné tehdy, kdy interpretujeme fakta nepřesně, když podvědomě „poopravujeme“ obraz skutečnosti, nebo jej dokonce nahrazujeme jiným, aby lépe sloužil našim potřebám. Jednou z nich je potřeba dobrého mínění o sobě. Nepřesně interpretuji fakta třeba tehdy, jestliže vlastní jednání měřím jinou mírou než jednání cizí. Když jde o mé děti, je hraní karet neomluvitelnou ztrátou času, jde-li o mne, je bridž nejlepší odpočinek; lenost podřízených pramení z jejich lhostejnosti, má drobná opomenutí vznikají z příliš velkého pracovního společenského a rodinného zatížení a z povinnosti neustále se dále vzdělávat.
„Poopravuji“ například svůj vlastní obraz, když přeceňuji své síly a schopnosti. Když ujede prvních několik tisíc kilometrů v životě, soudí mladý řidič, že zásady bezpečné jízdy se již na něho nevztahují. A kolik škod napáchají kariéristé chtiví moci, když na sebe berou povinnosti, k nimž nedorostli?
Aby mi obraz mé vlastní osoby činil potěšení, vysvětluji si malé i větší nedostatky ve svůj prospěch. Začínám mít lysinu? Každý přece ví, že na chytré hlavě se vlasy neudrží. Nejsem génius? Tím lépe, protože geniální lidé jsou mimo oblast své specializace tupci. Čtu pomalu? Kdo čte pomaleji, více si pamatuje. Jsem neduživý? Intelekt se rozvíjí na úkor těla. Že jsem několikrát někomu naletěl? To ano, ale ne že bych byl naivní, prostě vyznávám mravní zásadu, že lidem je třeba věřit. Všechny podobné útěchy jsou založeny na omylu nebo na sebeklamu, pro nás jsou však bernou mincí, protože slouží nejsilnějšímu citu na světě — sebelásce.
Chyby a omyly bývají také výsledkem snahy zachovat si dobré mínění o sobě při nezdarech. Jak je to možné, ptáme se a hledáme vinu mimo sebe: v okolnostech, v nepřízni osudu i lidí. Student se nedostal na univerzitu, protože jediný ze všech neměl protekci. Sportovec odpadl již v rozbězích a to ne proto, že zanedbával trénink, ale že neměl tretry. Příčinou autonehody, kterou zavinil řidič, byla jen vadná brzda, vinen byl tedy opravář. Z pana A udělala alkoholika ta okolnost, že žádnou věc nelze vyřídit, aniž by se při tom něco nevypilo. Muž C je lenoch, který tráví několik hodin v kavárně, protože v jeho profesi jsou široké společenské kontakty absolutní nutností. Muž F bere úplatky, protože kdyby je nebral, měli by mu to jeho kolegové za zlé a udělali by mu ze života v kanceláři peklo. V takovém výčtu bychom mohli pokračovat donekonečna.
Neocenitelné služby prokazuje v podobných situacích obětní beránek. Zjistilo-li se, že podnik vyrábí brak, inženýři nebo mistři svalují vinu — řekněme — na neoblíbeného zásobovače, projektanta nebo náměstka ředitele, takže všichni si nakonec mohou s úlevou oddechnout.
Vina je mimo nás, ale zásluhy — ty patří nám. „Osud je slepý,“ říká smolař, ale šťastlivec jistě nebude osudu upírat určitou schopnost výběru.
Sebelásce slouží také omyly, s jejichž pomocí zakrýváme před sebou rozpor mezi svým skutečným jednáním a představami o vlastní povaze, a tím si i při vysloveně nemorálním chování zachováváme dobré mínění o sobě. Následující věty opakujeme v duchu častěji, než k tomu opravňují okolnosti: „Stejně bych ničemu nepomohl.“ „Stalo se, co se muselo stát.“ „Moje úloha v záležitosti byla minimální.“ „Kdybych to nedělal já, udělal by někdo jiný na mém místě víc zla.“ Takovým způsobem ospravedlňujeme pohodlnou a bezpečnou pasivitu („tady se nedá nic dělat“) i prospěchářské jednání nebo činy shodné s egoistickými potřebami („žádná pravda není a dovoleno je všechno“).
Kdybychom to přehnali: nevznikl a neudržuje se názor na vepře jako symbol nečistoty a nízkosti proto, aby bylo jaksi snazší zabíjet ho? Nyní ale vážně. Nevidíme vlastní skrblictví a nazýváme je prozíravostí. Nevidíme vlastní nepořádnost, protože ji vydáváme za osvobození se od pedanterie. Nepřipustili bychom osobní animozitu, protože v našem podání dostává podobu boje o mravní čistotu, o spravedlnost, o vysokou kvalifikaci kolektivu, o náležité ovzduší na pracovišti atd. Opakováním klepů chceme vyvolat zájem o svou osobu a bavit společnost, ale kdyby se nás někdo zeptal, proč takové klepy šíříme, odpověděli bychom přesvědčivě, že jsou věci, o kterých by lidé měli vědět. Ve shodě se svým zájmem pochlebujeme panu X, a abychom se nehnusili sami sobě, věříme, že je opravdu hodnotným člověkem, ač tomu jinak nic
