MILLER, HENRYOBRATNÍK RAKA
(Tropic of Cancer)
X Egem, Praha, 1991
edícia X
preklad Jiří Nil
doslov Petr Hájek
obálka Aleš Najbrt
1. vydanie
beletria, román
214 s., čeština
hmotnosť: 221 g
mäkká väzba
stav: dobrý
0,90 €
*kamag*/*
Klasický román moderní americké literatury vypovídá otevřeně o lidské sexualitě a je zároveň pokusem o syntetický obraz světa nahlíženého bez příkras a přesto poeticky.
Město je v tomto případě chápáno jako katalyzátor lidské individuality a autorův životní styl určuje postavení člověka, jemuž cíl stát se spisovatelem brání přijmout stálou práci. Často se ocitá na pokraji bídy, ale život ze dne na den nepovažuje za neštěstí, vychutnává naopak zajímavá setkání, prvek dobrodružství a nevázané lásky. Tento život reflektuje proudem spontánní výpovědi bez pevné osnovy, v krátkých úsecích nechává probíhat sled jevů, historek, portrétů, úvah a básnických vizí. Otevřená výpověď o lidské sexualitě, bezprostřední líčení vlastního intimního života a syrový slovník odsunuly knihu na řadu let do oblasti pornografie.
Koncem léta mě Fillmore pozval, abych se k němu přistěhoval a zůstal u něho. Bydlel v podkrovním bytě s vyhlídkou na jezdecká kasárna, kousek od Place Dupleix. Od výletu do Le Havru jsme se vídali velmi často. Nevím, kde bych dnes byl, nebýt Fillmora — nejspíš po smrti.
„Byl bych tě pozval už dávno,“ vysvětloval, „nebýt té malé čubky Jackie. Nevěděl jsem, jak jí dát kopačky.“
Musel jsem se smát. S Fillmorem to takhle bylo vždycky. Měl zvláštní nadání přitahovat všechny bezprizorné čubky. Jackie nakonec vypadla z vlastní vůle.
Nastávalo deštivé období, dlouhé bezútěšné dny, plné špíny, mlhy a plískanic, z nichž je člověk celý sklíčený a a zničený. V zimě je Paříž hnusné město! Podnebí, které se vám zažere do duše, nechá vás holé jako pobřeží Labradoru. Znepokojilo mě, když jsem zjistil, že ateliér je vytápěn jedinými kamínky. Zatím však tu bylo příjemně a vyhlídka z podkrovního okna byla nádherná.
Každé ráno mnou Fillmore drsně zatřepal a nechal mi na polštáři desetifrankovou bankovku. Hned jak odešel, znovu jsem zalehl, abych se dospal. Někdy jsem zůstal v posteli do poledne. Nic naléhavého mě nehonilo, kromě dokončení knihy, a to mě moc netrápilo, protože mi bylo celkem jasné, že ji stejně nikdo nevydá. Na Fillmora však stejně udělala veliký dojem. Když se večer s láhví pod paží vracel, jeho první bylo jít se ke stolu podívat, kolik stránek jsem nadrtil. Zpočátku mě jeho nadšení těšilo, ale později, když mi došel dech, mi šíleně vadilo dívat se, jak se prohrabuje rukopisem, hledá stránky a představuje si, že ze mne tečou jako voda z kohoutku. Když jsem neměl co ukázat, cítil jsem se přesně jako nějaká čubka, které poskytl přístřeší. Vzpomněl jsem si, jak říkával o Jackie — „všechno by bylo all right, jen kdyby mi občas nastrčila prdel.“ Kdybych byl ženská, rád bych mu nastrčil prdel — bylo by to mnohem snazší, než ho krmit očekávanými stránkami.
ale i tak se snažil, aby mi bylo dobře. Měl vždycky spoustu jídla a vína a semtam chtěl, abych s ním navštívil dancing. Rád chodil do černošského lokálu v Rue ďOdessa, kde pracovala krásná mulatka, a ta holka s námi občas chodívala domů. Nejvíc ho mrzelo, že nemohl sehnat francouzskou holku, která by ráda pila. Všechny pro něj byly moc střízlivé — nejraději si vodil ženské, se kterými mohl nasávat, než šli na věc. Líbilo se mu také, když si myslely, že je umělec. Vzbudit takový dojem nebylo nesnadné; chlápek, který mu garsonku pronajal, byl malíř, a v armoire po něm zbylo několik pláten, která jsme rozvěsili po celém bytě a jedno z nedokončených jsme okázale umístili na malířských štaflích. Naneštěstí byla všechna surrealistická a obyčejně budila nepříznivý dojem. Pokud jde o obrazy, není velký rozdíl mezi vkusem štětky, domovnice a ministra. Pro Fillmora bylo velikou úlevou, když nás začal pravidelně navštěvovat Mark Swift s úmyslem namalovat můj portrét. Fillmore Swifta velice obdivoval. Tvrdil, že je génius. A ačkoliv se Swift do všeho pouštěl s určitou zuřivostí, vždycky bylo k poznání, o co jde, ať už maloval člověka, nebo předmět.
Na Swiftovo přání jsem si nechal růst plnovous. Tvrdil, že můj tvar lebky vousy vyžaduje. Musel jsem sedět u okna s Eiffelovou věží v pozadí, protože ji také chtěl dostat do obrazu. Také na něm chtěl mít psací stroj. V tom čase si zvykl k nám občas zaskočit i Kruger; trval na tom, že Swift o malování vůbec nic neví. Popouzelo ho vidět věci v nesprávných proporcích. Věřil v přírodní zákony a to bezvýhradně. Swift na přírodu kašlal, chtěl malovat, co měl v hlavě. Každopádně teď stál na štaflích můj portrét od Swifta a dokonce i ministr by poznal, že je to lidská hlava, muž s plnovousem, i když v nesprávných proporcích. Domovnice se vskutku o obraz začala velice zajímat; byla toho názoru, že podoba je ohromující. A líbil se jí nápad s Eiffelovkou v pozadí.
Asi měsíc či déle takhle plynuly věci svým klidným tokem. Okolí se mi líbilo, zejména večer, když se potmě pojevila jeho truchlivost a špína. Náměstíčko, v soumraku a po setmění tak kouzelné a klidné, nabylo s příchodem tmy nanejvýš ponurý, zlověstný ráz. Stála tam dlouhá zeď, zakrývající z jedné strany kasárna, o níž se vždy opíral nějaký párek v kradmém objetí — často v dešti.
Skličující pohled, vidět milence tisknoucí se pod kalnou pouliční lampou ke zdi vězení: jako by byli zahnaní až do nejzašších konců, do krajních mezi. Co se dělo za zdí bylo neméně skličující. V deštivých dnech jsem často stával u okna a hleděl dolů na to, co se děje pode mnou, jako by to bylo něco, co se odehrává na jiné planetě. Připadalo mi to nepochopitelné. Všechno se konalo podle předpisu, ale předpisu, který musel vymyslet blázen. Zmítali se tam v bahně, vytrubovali na polnice, sedlali koně, všechno mezi čtyřmi zdmi. Stínová bitva. Spousta cínových vojáčků bez sebemenšího zájmu učit se zabíjet nebo čistit boty nebo hřebelcovat koně. Bylo to všechno naprosto směšné, ale zapadalo to do soustavy věcí. A když neměli co dělat, vypadali ještě směšněji, škrabali se, potulovali se s rukama v kapsách, koukali do nebe. A když šel kolem důstojník, sráželi paty a salutovali. Připadalo mi to jako v blázinci. Dokonce i koně vypadali jako pošahaní. A někdy vyjelo dělostřelectvo a v plné parádě klapalo po ulici a lidé stáli a zírali a obdivovali pěkné stejnokroje. Mně vždycky připadali jako armádní sbor na ústupu; jaksi ošumělí, uválení, schlíplí, uniformy jim byly veliké, všechna čilost, jíž se jako jednotlivci vyznačovali v tak pozoruhodné míře byla naráz tatam.
