KON, IGOR SEMJONOVIČHLEDÁNÍ VLASTNÍHO JÁ
(V poiskach sebja)
Osobnost a její sebeuvědomění
Svoboda, Praha, 1988
preklad Eduard Urbánek
prebal Miloslav Žáček
1. vydanie, 1.900 výtlačkov
25-093-88
rozvoj osobnosti, psychológia,
280 s., čeština
hmotnosť: 431 g
tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý, bez prebalu, knižničné pečiatky
1,50 € - DAROVANÉ THCK
*bib10*
Kapitola 2
Antické dědictví
Mnoho je na světě mocného, nic však mocnější člověka.
Sofoklés
Ani jedna ze starých civilizací nebyla zkoumána tak intenzívně jako antické Řecko a ani o jedné nebylo vysloveno tolik protikladných soudů. Někteří badatelé tvrdí, že právě zde se poprvé uskutečnilo „objevení člověka“ a byla pochopena hodnota lidské osobnosti, jiní dokazují, že antický světový názor, orientovaný ne na dějiny, nýbrž na vesmír, neměl nic společného s humanismem a že ve starořeckém jazyce neexistovala dokonce slova pro označení takových jevů, jako je osobnost, vůle nebo svědomí. Americký badatel A. Adkins uvádí, že typická řecká osobnost neměla tu pevnou a stálou strukturu, která se dnes považuje za normální, což podle něho úzce souvisí se strukturou a hodnotami řecké společnosti, která přikládala malý význam záměrům lidí.
Chceme-li se vyznat v tom, kdo má pravdu v tomto vleklém sporu, musíme začít upřesněním otázek. Především o které „staré Řeky“ jde? Vždyť svět homérovského člověka není ekvivalentní světu periklovské nebo helénistické epochy. A dále, podle jakých zdrojů se tento svět rekonstruuje? Mytologie ho vyjadřuje jinak než epos, tragédie jinak než lyrika, filozofické traktáty jinak než dokumenty všedního života. Nakonec, jak se chápe „objevení člověka“? Geneze pojmu „osobnost“ a filozofických teorií člověka? Nebo sociální autonomizace individua od občiny? Nebo individualizace emocionálních prožitků a motivů? Nebo objevení introspekce a introverze, zvýšení zájmu o vlastní „Já“?
Stoupenci humanistické interpretace antiky ji hodnotí podle výsledků, ale jejich vědečtí oponenti podle jejích zdrojů a prvků. Ve svých zdrojích je starořecká kultura skutečně stejně neosobní a nepsychologická jako každá jiná archaická doba. Přes veškerou svou antropomorfnost nebyli starořečtí bohové osobami v psychologickém smyslu slova. Neměli ani vlastní vnitřní život, ani psychickou jednotu. Nejčastěji to byly personifikované síly, které Starořek stejně snadno spojuje jako i rozděluje. Například se ke jménu Dia obvykle připojuje přívlastek ukazující na nějakou z jeho funkcí, mimo niž prostě neexistuje: Hromovládný, Pán dešťů, Podzemní, Vládce atd.
Řecké náboženství nezná ani soustředěný duchovní styk s božstvem, ani osobní zjevení. Dionýzie a mystéria „zasvěcení“ nevyjadřují vůbec mystické duchovní splynutí subjektů, ale vztahy společenského nebo rodinného rázu, které činí ze zasvěceného syna adoptivní dítě nebo manžela božstva.
Všeobecně známá „nepsychologičnost“ klasického řeckého sochařství, které zobrazuje tělo, zevnějšek, ale nečiní si nárok na to, aby „odhalilo“ charakter skrývající se za tímto zevnějškem, se dá vysvětlit tím, že socha neztělesňuje vůbec individualitu, nýbrž určité nábožensko-estetické síly a hodnoty — krásu, mladost, zdraví, sílu, pohyb atd., „za“ nimiž se neskrývá nic jiného. Podle názoru A. F. Loseva „lidské v antice je tělesně lidské, ale naprosto ne osobnostně lidské“'.
Starořecký jazyk nemá ekvivalent současných pojmů „vůle“ nebo „osobnost“ jako individuálního a celistvého subjektu činnosti. Ve starém filozofickém sporu o to, který výraz je přesnější — „já myslím“ (zdůrazňující aktivitu, subjektivitu procesu myšlení) nebo „já si myslím“ (zdůrazňující jeho neodvozenost), antika zjevně ztělesňuje pasivní princip. Antičtí hrdinové ani tak nevykonávají své hrdinské činy, jako jsou jimi spíš vytvářeni. Mýty a legendy nikdy nevyprávějí o těchto hrdinských činech z hlediska samotného hrdiny jako činitele: jak plánuje hrdinský čin, co prožívá v okamžiku jeho vykonání a po něm atd. I samotný hrdinský čin není zcela osobní zásluhou hrdiny, protože je vždy vykonán s pomocí nějakých vnějších božských sil. Hrdina vykonává to, co je předurčeno osudem a dost. Člověk se nestává hrdinou, nýbrž se jím rodí z vůle bohů.
Starořecké slovo „prosopon“, vyskytující se už u Homéra a etymologicky příbuzné s latinským „persona“, označovalo zpočátku rituální masku, potom masku, kterou si nasazoval herec v divadle, a nakonec roli, kterou hrál. Teprve v pozdní antice u Polybia a zvláště u Epiktéta, přitom, jak předpokládají badatelé, pod vlivem latiny, začalo slovo „prosopon“ označovat také sociální aspekt individua, to, čím je pro druhé i jeho samotného jako individuální celek.
