FINKER, KURTATENTÁT NA HITLERA
Stauffenberg a 20. červenec 1944
(Stauffenberg und der 20. Juli 1944)
Orbis, Praha, 1973
edícia Stopy, fakta, svědectví
preklad Hanuš Karlach
prebal Jaroslav Fišer
1. vydanie, 30.000 výtlačkov
11-040-73
dejiny, história, II. svetová vojna,
296 s., čeština
hmotnosť: 330 g
mäkká väzba s prebalom
stav: zachovalá, lepený prebal
2,00 €
*H-6-4*
20. červenec 1944, kdy došlo k nezdařenému atentátu na Adolfa Hitlera, patří k významným datům novějších německých dějin. Na osobě hlavního protagonisty spiknutí plukovníka generálního štábu hraběte Clause von Stauffenberga seautor snaží objasnit společenské pozadí a cíle protihitlerovské opozice i její vnitřní diferenciaci. Ukazuje zrod vlastenecké Stauffenbergovy skupiny, její kontakty s Národním komitétem "Svobodné Německo", přípravy a průběh vlastního pokusu o převrat.
Válku proti Sovětskému svazu nazval Tresckow „opovážlivostí velkého diletanta, protože dosud nebyla vůbec poražena Anglie.“ Tento odsudek se ovšem týkal jen vojenské stránky věci. Daleko více jej však znepokojovalo, že nacisté tento zločin vědomě připravovali. V květnu 1941 se totiž dozvěděl o takzvaném Komisařském rozkazu, jímž se nařizovalo střílení politických komisařů Rudé armády, a o takzvaném Rozkazu Barbarossa o soudní pravomoci, který mezi jiným dával pokyn k střílení „podezřelých“ civilistů bez rozsudku válečného soudu. Před plukovníkem baronem von Gersdorffem, pověřencem abwehru pro armádní skupinu Střed, se tehdy vyjádřil:
„Jestli se nám nepodaří pohnout polního maršála (von Brau-chitsche — pozn. autora) k tomu, aby podnikl všechno, i osobně, k odvolání těch rozkazů, pak ztratí Německo definitivně svou čest, a následky toho se budou projevovat ještě po staletích. Vina se nebude dávat jen Hitlerovi, ale i vám, mně, vaší ženě a mé ženě, vašim dětem, a mým dětem.“
Tresckow marně doufal, že Brauchitsch s veliteli tří armádních skupin, von Bockem (Střed), von Rundstedtem (Jih), a von Leebem (Sever), donutí Hitlera k odvolání rozkazů. Od roku 1942 se připravoval von Tresckow na Hitlerovo odstranění. Prohlašoval, že Hitler tisíckrát porušil přísahu, že tedy přísaha, kterou mu vojáci složili, už nemá vůbec platnost. Z této doby se traduje tento Tresckowův výrok, pronesený k jednomu důvěrnému příteli: „Není to strašné, že se tu dva plukovníci generálního štábu německé armády baví o tom, jak nejlépe sprovodit ze světa hlavu státu? A přitom je to jediné řešení, jak zachránit Říši a německý národ před největší katastrofou v jeho dějinách.“ Tresckow vstoupil na jaře 1942 do kontaktu se spiklenci v Berlíně a hovořil i s Goerdelerem, který byl na podzim 1942 návštěvou ve štábu armádní skupiny Střed ve Smolensku. Tresckow se znovu a znovu pokoušel získat i polního maršála Kluga. Kluge mu to několikrát slíbil, nakonec však vždy znovu zaváhal. V roce 1943 se Tresckow rozhodujícím způsobem podílel na prvním pokusu o atentát na Hitlera.
Henning von Tresckow patřil k nejodhodlanějším a nejaktivnějším důstojníkům spiknutí. Vášnivě Hitlera nenáviděl, ale nedospěl k takovému pronikavému politickému pohledu, jakým se vyznačovali Stauffenberg, Olbricht, Mertz von Quirnheim a jiní. To vyplývalo částečně z toho, že se nemohl zúčastnit politických debat v Berlíně.
Kolem Stauffenberga se dále shromáždilo několik starších generálů z OKH a generálního štábu, kteří si od mladšího, činorodého důstojníka slibovali, že podnikne rázné kroky k uskutečnění státního převratu. Tito generálové prodělali první světovou válku a jako bývalí důstojníci reichswehru podléhali vlivu von Seeckta, Hammersteina a Becka. Pozorně sledovali život ve Výmarské republice. Zločiny fašistů a blížící se vojenské zhroucení z nich učinily odpůrce nacistického režimu. I oni si přáli nejen odstranění Hitlera, nýbrž i rozbití režimu. Šlo tu především o Olbrichta, Wagnera a Lindemanna.
Generál pěchoty Friedrich Olbricht sloužil pět let v oddělení „Cizí armády“ v říšském ministerstvu obrany a pak byl nějaký čas náčelníkem generálního štábu 4. divize v Drážďanech. Polského tažení se zúčastnil jako velitel divize a byl vyznamenán Rytířským křížem. Od února 1940 řídil Všeobecný armádní úřad v Bendlerově ulici v Berlíně a 1. července 1940 byl povýšen na generála pěchoty. Za své činnosti se blíže seznámil s Beckem, Osterem, Stulpnagelem, Witzlebenem i s Goerdelerem, Popitzem a Hassellem, ale nesdílel jejich reakční koncepci.
Olbricht se už za Výmarské republiky zajímal o politické otázky. Plukovník v záloze Watzdorf, který kdysi sloužil v rotě, jíž velel Olbricht, vzpomíná, že jej Olbricht v polovině dvacátých let upozorňoval na spisy Ernsta Niekische, především na časopis „Odboj“, který se zasazoval o přátelské vztahy k Sovětskému svazu. Olbricht samozřejmě nijak nehoroval pro socialismus, byl však — asi tak jako Seeckt — pro dobré styky a spolupráci se Sovětským svazem. O Olbrichtovi se mluví jako o inteligentním, sčetlém důstojníku, který měl rozsáhlé znalosti a zkušenosti organizační a taktické. Četl Leninovo dílo a nazval Lenina jedním z nejvýznamnějších mozků naší doby. Respektoval světový názor partnera, jestliže vyplýval z poctivého přesvědčení. Přesto, že se Olbricht neuzavíral novým politickým zkušenostem, nepodařilo se mu zbavit se úplně břemena tradice, pruské výchovy a stavovských předsudků. Avšak jeho smysl pro slušnost a právo a jeho zasvěcený pohled na politické a vojenské skutečnosti, jichž byl svědkem, z něho učinily aktivního a nekompromisního odpůrce nacistického režimu. Dvě události, jež se ho hluboce dotkly, tu hrály významnou stimulující úlohu: když se dozvěděl o zločinech fašistů v Sovětském svazu, a zpráva o smrti jeho syna ve válce, která už dávno nebyla jeho válkou.
O Olbrichtovi napsal po 20. červenci 1944 major Bernhard Bechler: „Jako příslušník 10. pluku pěchoty, později jako pobočník pluku u 24. divize pěchoty a nakonec za svého působení v OKH
