ZEMAN, ADOLFČESKOSLOVENSKÁ GOLGOTA
Historicko-politická reportáž
Jos. R. Vilímek, Praha, 1947
obálka František Tichý
1. vydanie, 3.000 výtlačkov
história, dejiny,
392 s., čeština
hmotnosť: 506 g
tvrdá (zrejme) dobová preväzba, bez prebalu
stav: veľmi dobrý, podpis autora
NEPREDAJNÉ
*H-7-1*
Tato kniha vznikla již v dobé mlčení, jež mi bylo násilné uloženo a k němuž jsem se dobrovolné odsoudil sám v dobé útlaku.
Byl jsem již v pensi, neboť „Pražské noviny", jichž jsem byl posledním šéfredaktorem, Beranova vláda už od 1. ledna 1939 zastavila. Všechna má díla byla vyloučena z veřejných knihoven, zabavena a zničena. Vyváželi je z nakladatelských skladišť rovnou do stoupy... Psát jsem nesměl... A všechny svody k aktivismu — a nebylo jich málo Emanuelem Moravcem počínaje — jsem odmítal.
Uzavřel jsem se do své samoty, pečlivě střežen gestapem, jehož pochopové hned po svém příchodu mne řádné očmuchali... Dopadlo to dobře. Zdraví mně nesloužilo a hrozilo mi úplné oslepnutí. Podle úsudku lékařů jako následek cukrovky a zánětu nervů... I bílou hůl jsem dostal... A ta bílá hůl a černé brýle nějak gestapáky zarazily... Pokládali mne za vyřízeného, za mrzáka a dali mi poměrně pokoj... Žil jsem ve svém břevnovském Tusculu a zahradničil...
Někdy v roce 1942 osudný proces rozrušování mých očních rohovek jako by se rázem zastavil a já opět s určitou sice námahou mohl číst a psát. A tak jsem se dal znovu do práce... Ovšem zatím jen „pro šuplík", jak se na nás starší spisovatele, kteří jsme hrdě mlčeli a odmítali každou spolupráci, zlobil pan Emanuel Moravec. Radil nám velmi naléhavé, někdy i hodně podrážděně a výhružně, — pí O. Scbeinpflugová by o tom mohla vyprávět — abychom neodmítali „jíti s dobou", dokud je ještě čas, ale marně...
Začal jsem pracovati na svých „Pamětech" od dětských let, tedy od let osmdesátých minulého století. Evokoval jsem si v mysli všechny své vzpomínky na přepestrý a přebohatý život, jaký málokdo prožil, a pokud to bylo možno, ověřoval jsem si je z vlastních zápisků, ze starých novin a časopisů — až do té doby, kdy bylo zakázáno „bádání v minulosti" a všechny časopisy byly z veřejných knihoven odstraněny nebo znepřístupněny vůbec. Byla tu ještě jedna překážka... V musejní studovně byl zaveden nový pořádek. Každý z příchozích se musel vždy zapisovat s udáním, za jakým účelem do studovny přichází. To bylo nebezpečné, neboť to mohlo u gestapáckých ohařů vzbuditi oprávněnou zvědavost a touhu přesvědčiti se o písemném obsahu našich „šuplíků".
Když mi bylo znemožněno studovati noviny — v redakcích odmítali na rozkaz německých úřadů dáti k disposici staré ročníky — byl jsem nucen blouditi po antikvářích a známých, shánět prameny, kde se dalo. V dobách poklidu však jsem pozorně sledoval i proud současné doby i událostí, naslouchal cizímu rozhlasu, „šuškal" s přáteli i kamarády, pozorně pročítal noviny, ač k tomu bylo třeba tolik sebezapření, mučil jsem se krutou bolestí ze strašlivého a surového útlaku, plakal nad kamarády, kteří hynuli na popravištích a úpěli ve vězeních a koncentračních lágrech, zatínal pesti bezmocným hněvem, ale i žil nadějemi a pevnou vírou v osvobození.
Byla to bezútešná doba... Doba jakýchsi mrákot a omámení, z něhož jako bychom se nemohli probrati. V nitru každého z nás pálila mučivá otázka, jak se to všechno mohlo stát? Jaké tajemné, nečisté a záhadné síly tu působily, že mohlo dojiti k Mnichovu a k tragickým jeho důsledkům?
Tu vznikla ve mne myšlenka zachytiti — nedá se říci vůni — ale spíše pach té předmnichovské a pomnichovské doby. A tak vznikala má kniha. V hrubých rysech byla vlastně již hotova v říjnu roku 1945. Byla hodně kusá, neboť jsem se mohl opírati jen o sporé prameny protektorátní, hlavně noviny.
Přišly však slavné dny květnové revoluce... Na haldách a ve skladištích starého papíru se kupily vyhazované německé knihy a mezi nimi řada dokumentárních děl. Otvíraly se archivy — i ústa. V osvobozených novinách se objevovaly články a svědectví, odhalující věci dosud málo neb vůbec neznámé. Tiskly se knihy... A pak přišly známé procesy před národním soudem. Má kniha se rozrůstala, až nabyla definitivní náplně.
Není to dílo, jež by si činilo nároky na přísně historické měřítko. Je to více dílo reportážní, snažící se populárním a širokým lidovým vrstvám přístupným způsobem vylíčiti ovzduší a dění našeho národního bolestného dočasného úpadku a zachovati budoucím pokolením věrný obraz našeho utrpení.
Dílo má zajisté své nedostatky. Vždyť stále ještě je leccos nejasné a stále ještě vycházejí i nové okolnosti najevo. Snad jsem se dopustil i omylů. Ale má kniha byla psána s láskou a snahou po pravdě i objektivitě, kterou čtenáři i kritika tak rádi priznávali již mé legionářské a ostatní literárni tvorbe za dob první republiky.
Tvořil jsem své dílo s touhou, aby bylo pramenem k přemýšlení a zpytování svědomí, k poznání chyb, jichž jsme se dopouštěli, popudem k mravnímu přerodu a opravdové demokracii, který jsem v té těžké dobé očistné sebetrýzně i já s bolestí, ale i s radostí sám prodělal.
ADOLF ZEMAN
V Praze-Břevnově 1945.
HITLEROVO KUKAČČINO VEJCE
Rudolf Beran se svou vládou a Národní jednotou, dr Chvalkovský, generál Gajda, prof. Nikolau a ochotní novináři, Vlajka, Národní obec fašistická, Akce národní obrody — všichni a všechny se dali v novém roce s novým elánem do převýchovy československého národa.
Generál Gajda, který měl již svou rehabilitaci a slušný kapitálek v kapse — spolu s jeho případem byl vyřízen i případ Perglerův, poslance Duycha a vyslance Havlasy — vydal na Nový rok 1939 provolání k národu:
„Pod jedním praporem a za jediným cílem. Pro spravedlivé rozdělení důchodů. Sociální pokus žida Marxe zklamal. Cestou oproštěnou od bludů socialismu a židovských internacionalistů dojde Československo k svému vítězství."
Profesor Nikolau odhaloval statečně rub falešné demokracie a cizí ideologie krvavého bolševismu.
Vzpomínáno znovu historického výroku dra Kramáře „Zaplať Pán Bůh za fašismus". Ach ano, ten viděl jediný správně do budoucnosti...!
Poněvadž bylo přece jen trochu riskantní mluvit příliš o nacionálním socialismu, mluvilo se o sociálním nacionalismu! Dělaly se výlety do historie, falšovaly se dějiny a vykládaly se podle fašistického a nacistického vkusu.
Na velké schůzi poslanců a senátorů Národní jednoty měl v první půli ledna Rudolf Beran velkou vůdcovskou řeč. Ujišťoval, že „politika státu musí být rozhodně sociální."
Patrně proto se vláda rozhodla propustit všechny vdané ženy, všechny přestárlé a méně způsobilé ze státních a veřejných úřadů, a zastavit všechno přijímání a povyšování státních úředníků.
„Chceme vybudovat stát na křesťanské mravnosti a ideji svatováclavské a v jejím duchu pomáhat chudým, odpouštěti a zavrhovati nenávist."
To po prvé začala u nás strašit idea svatováclavská v novém rouše, zatím ovšem jen po stránce charitativní. Brzy uslyšíme o její stránce politické.
Na téže schůzi dokazoval pozorným posluchačům dr Chvalkovský, že „jediná naše politická linie musí být zaměřena v loyální postoj vůči sousedům, zvláště Německu".
A nikdo věru nedovedl lépe zaměřit naši politickou linii v loyální postoj vůči Německu, než tento přizpůsobivý zahraniční ministr, tak podivný nástupce dra Krofty. Hned za několik dnů odjel dr Chvalkovský po druhé do Berlína. Jak dopadla jeho první cesta v říjnu minulého roku, víme. O jeho lednové cestě dne 21. ledna 1939 jsme se toho tehdy mnoho nedozvěděli. O jeho rozhovoru s Hitlerem však se mluvilo obšírně začátkem února při norimberském procesu.
Ruský žalobce Pokrovskij četl tehdy poznámky, kterých se Rusové zmocnili při obsazení německého zahraničního ministerstva v Berlíně. Týkaly se mimo jiné také přijetí dra Chvalkovského u Hitlera. S dr Chvalkovským byl také berlínský vyslanec dr Mastný. Byl to sensační rozhovor, z jehož průběhu teprve jak se patří vynikla lokajská role Chvalkovského. Podle nalezených záznamů prý dr Chval-
