GLÜCKSELIG, JOSEFATENTÁTY NA UMĚNÍ
Pragopress, Praha, 1971
edícia Kontakt (9)
obálka Antonín Ernest
1. vydanie, 25.000 výtlačkov
57-036-71
umenie, publicistika, kriminálka,
200 s., čeština
hmotnosť: 168 g
mäkká väzba
stav: dobrý
1,50 €
*home* in *H-6-4*
Autor, známý publicista a reportér, se tentokrát znovu vrátil do světa uměni. Poutavě dramatickým stylem předkládá čtenáři napínavé případy falzifikátorských skandálů našeho století. Setkáme se tu s Alceo Dossenou, který padělal díla antického a renesančního uměni, s padělatelem van Goghových obrazů Otto Wackerem, dovíme se o osudech Vermeerova padělatele Han van Meegerena stejně jako o nejdrzejším falzifikátoru - Davidu Steinovi. Gluckselig buduje napínavé zápletky a funduje text dokonale prostudovanými materiály ze soudních procesů, fakty a dobovými reáliemi.
Nekorunovaný král padělatelů XX. století
O vánočních svátcích roku 1947 umírá v Amsterodamu osmapadesátlletý muž, jehož jméno vzrušovalo ve dvou poválečných letech všechny znalce výtvarného umění v Evropě i za oceánem a dalo impuls k napsání mnoha odborných i neodborných článků v rozličných světových jazycích.
jmenoval se Han van Meegeren a zasvěcení ho dodnes považují za nekorunovaného krále padělatelů XX. století.
Skandál, který tento drobný člověk s hitlerovským knírkem pod nosem vyvolal, vyvrcholil 12. listopadu 1947 v soudní síni amsterodamského Justičního paláce. Celá historie však začíná už před patnácti lety.
Je jaro roku 1932. Svět se stále ještě zmítá v křeči, která ho zachvátila po stejně nenadálém jako zákonitém krachu na newyorské burze. V Americe i v Evropě se naráz vyrojí desetitisíce lidí, pro něž je dolar, marka, frank, libra nebo pětikoruna nedostižným bohatstvím. Farmáři v kdysi zaslíbené zemi za Velkou louží přicházejí na mizinu stejně rychle jako hospodáři obdělávající půdu starého kontinentu. A ti i oni se tady i tam řadí do hladových zástupů nezaměstnaných, kteří den co den marně postávají před zprostředkovatelnami práce a branami továren. Přesto je i v tomto čase hladu a bídy dost lidí, kteří mají víc než na slušné živobytí. Mají mnohem, mnohem víc. A Han van Meegeren k nim patří.
Přijíždí se svou ženou na francouzskou Riviéru v době, kdy se po plážích Azurového pobřeží prohání místo naháčů jen neuctivý březnový vítr a koruny platanů, palem či keře proslulých antibeských růží nesměle signalizují svou budoucí důstojnost a krásu. Ostatně van Meegeren nepřichází do těchto končin obdivovat příznačnou modř moře, ani štíhlé cypřiše nebo žlutavé mimózy. Jeho záměry jsou značně prozaičtější; hodlá si koupit v tomto kraji domek a chce zde po nějaký čas pracovat a žít.
Po několikadenním putování vesničkami a městečky rozsetými mezi Marseille a Nizzou konečně oba manželé nacházejí, co hledají. Na samém okraji obce Roquebrune je na prodej vilka, která odpovídá van Meegerenovým představám. Jde o vkusnou jednopatrovou stavbu, jejíž zahrada je obrostlá vysokým živým plotem. A co víc, v rohu zahrady je prostorný altán. Van Meegeren k němu spěchá krátce potom, co se porozhlédl v místnostech vilky. Prohlíží ho stejně důkladně a bedlivě jako jeho žena kuchyň, pokoje, spíž či koupelnu.
„Tohle je báječné,“ volá potom na manželku přicházející s průvodcem, který zde zastupuje majitele nemovitosti. „Uvidíš, co se z tohohle zahradního domku dá udělat za zázrak.“ „Pán má zřejmě smysl pro romantiku,“ říká muž s úsměvem, jímž jakoby chtěl zájemci o vilku vyjádřit své porozumění a udělat mu radost. Leč mýlí se. Vzápětí ho o tom přesvědčí van Meegerenova odpověď: „Spíš pro realitu, vážený pane. Romantik tenhle dům prodává, já ho chci naopak koupit.“
Van Meegerenova žena cítí, že na francouzskou taktnost zazněla tato slova asi až příliš netaktně, a proto na omluvu vysvětluje: „Víte, manžel je malíř a z tohohle zahradního altánku si bude zřejmě chtít zřídit ateliér.“
„Ach tak, rozumím, madame, rozumím.“
