TIGRID, PAVELPOLITICKÁ EMIGRACE V ATOMOVÉM VĚKU
Prostor, Praha, 1990
edícia Prostor
obálka Pavel Hrach
1. vydanie v Československu, 100.000 výtlačkov
ISBN 80-85190-00-1
história, filozofia, politika,
144 s., čeština
hmotnosť: 143 g
mäkká väzba
stav: dobrý, knižničné pečiatky
0,30 € - DAROVANÉ THCK
*bib10*
Kniha Pavla Tigrida vyšla poprvé v exilovém nakladatelství INDEX v roce 1974. Autor v ní mapuje jednak československou politickou emigraci po únoru 1948, její vznik, složení a aktivity, jednak emigraci po srpnu 1968. Uvažuje také o praktických politických vyhlídkách naší emigrace – vyhlídkách, které se naplnily patnáct let po napsání knihy.
V první polovině šedesátých let začala v Československu druhá vlna uvolnění (první probíhala v době po 20. sjezdu KSSS). Snad by bylo vhodnější mluvit o bedlivě regulované destalinizaci, neboř uvolnění bylo tentokrát inspirováno „shora“, nebo, jak se tehdy říkalo, „politikové tak trochu postrčili básníky“: Vždyť - jako v roce 1956 - šlo především o otázky literatury, umění, vědy-nebo se tak aspoň zdálo.
To nic nemění ani neubírá na společenském významu rozpravy, která se v roce 1963 rozvinula na stránkách Literárních novin, Kultumého života, Kulturní tvorby, Plamene, Divadelních novin a dalších. Básníci mohou postrkávat politiky, literatura a umění mohou vyslovovat nekryptogramaticky jisté pravdy dříve než politikové jen v podmínkách svobody. Tyto podmínky u nás neexistovaly - to je prosté konstatování skutečnosti, nikoli úvod do nekonečné polemiky o svobodě. Koneckonců svolení k vydání Solženicynovy novely muselo přijít od Nikity Sergějeviče Chruščova: teprve pak sto tisíc výtisků magazínu Nový mir, který novelu uveřejnil, mohlo býti rozebráno v několika minutách; trpve pak mohla být novela přeložena do tolika jiných jazyků; a teprve pak mohla vyjít i česky na stránkách Plamene. býti rozebráno v několika minutách; teprve pak mohla být novela přeložena do tolika jiných jazyků; a teprve pak mohla vyjít i česky na stránkách Plamene. Jak dlouho to tání potrvá a jak hluboko a vysoko (ve straně) pronikne? Zdá se, že to nevědí ani domácí účastníci rozpravy sami. Zkušenosti z obdobné situace v padesátém šestém roce, a zkušenosti z SSSR, Polska a Maďarska ozřejmily hranice tohoto vývoje a naučily nás nejvýš obezřetně hodnotit vliv a dosah těchto změn v životě té či oné země. Ale zároveň víme, že padesátý šestý rok, sjezd spisovatelů a studentské manifestace dodnes patří eticky i politicky k nejpamátnějším chvílím po únoru 1948 - také (a právě proto), že na obou událostech měli přímou a dynamickou účast komunisté. Necelých 20 let stačilo, aby nejvyšší představitelé KSČ - neboť oni vládnou, nikoli strana - stáli zády u zdi. Novotného vedení KSČ bylo ochotno opustit prakticky všechno, vzdát se mnohého v základně i v nadstavbě - kromě moci. Tato moc byla ohrožena už na podzim 1956 událostmi vnějšími po krátkou dobu trvání maďarské revoluce. O deset let později byla mnohem trvaleji ohrožena vnitřními nesnázemi a antagonistickými rozpory, s nimiž nepočítala a s nimiž si nevěděla rady. „Odpoutávala“ se tedy na nové pozice ústupků jen aby shledala, že to nestačí. Vsadila všechno na reformu hospodářskou. Z hlediska dokrinálního je to zajímavé, i když nikterak překvapující: ačkoliv je přece všechno určováno ekonomickými vztahy, komunisté u vlády se v dobách tísně nejspíše rozhodnou pro ústupky a kompromisy v oblasti ekonomie. Ale je to bludný kruh, poněvadž - jak nás ujišťují i marxističtí národohospodáři - tyto reformy v oblasti hospodářské vyžadují úměrné změny v oblasti ideologické a politické. Ale to už je ta zed, o níž se vedení KSČ (a „model socialismu“ v ČSSR)
