FEYNMAN, RICHARD P.TO SNAD NEMYSLÍTE VÁŽNĚ!
(Surely You´re Joking, Mr Feynman! - Adventure of a Curious Character)
Aurora, Praha, 1999
preklad Jan Klíma
obálka Pavel Zelenka
2. vydanie
ISBN 80-85974-79-7
autobiografia, veda,
272 s., čeština
hmotnosť: 300 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý
6,00 € PREDANÉ
*home*
Richard P. Feynman (1918-1988) patří k nejproslulejším a nejoriginálnějším teoretickým fyzikům 20. století. Jeho mimořádně přínosné odborné dílo, oceněné roku 1965 Nobelovou cenou, však nezůstalo uzavřeno v univerzitních pracovnách či výzkumných laboratořích a neseznámili se s ním pouze teoretičtí fyzikové, ale i široká veřejnost -a to především díky Feynmanově výrazné schopnosti popularizovat vědu způsobem srozumitelným i naprostým laikům. Nepochybně k tomu přispělo i jeho velké osobní kouzlo, rozvinutá schopnost komunikace s ostatními lidmi, smysl pro humor a nekonečná zvědavost na všechno, co nás obklopuje.
Feynman však není jen autorem vysoce odborných či popularizačních prací z oblasti teoretické fyziky. Díky Ralphu Leightonovi mají čtenáři na celém světě možnost seznámit se i s Feynmanem -skvělým vypravěčem a zblízka poznat jeho životní osudy. A protože Richarda Feynmana nezajímala jenom věda, dozvídáme se z jeho vyprávění i spoustu informací o lidech, s nimiž se v průběhu života setkal - ať už to byli vědci, nebo lidé, s kterými se seznámil třeba někde v baru. Poznáváme také jeho osobně - jako slavného vědce, ale především jako člověka, jemuž se nevyhýbají běžné lidské starosti, jako vynikajícího společníka a vypravěče - a postupně začínáme chápat, proč byl tak milován a obdivován studenty i všemi lidmi, kteří ho znali. Přispěly k tomu nepochybně jeho otevřená a veselá povaha, vysoká inteligence a zvídavá mysl.
Před lety Feynmana a toto jeho vyprávění charakterizoval John A. Wheeler, ředitel Střediska pro teoretickou fyziku Texaské univerzity, těmito slovy: „Překážky, na které Feynman narážel ve fyzice, překonával zaujetím, pronikavostí pohledu a neuhasitelnou touhou po dobrodružství. Tato sbírka příběhů - které mají s fyzikou většinou jen málo společného - skýtá jedinečnou příležitost nahlédnout do neposedné mysli velkého objevitele."
Všechny chyby jsme odstranili a nakonec dorazily i stroje, ale nikoliv opravář. Tyhle stroje patřily k tomu nejsložitějšímu, co se v té době vyrábělo. Byly to velké mašiny, které přišly částečné rozebrané, se spoustou drátů, schémat a návodů. Spolu se Stanem Frankelem a dalším mládencem jsme se sebrali a dali je dohromady. Měli jsme přitom různé potíže, z nichž nejhorší představovali různí šéfové, kteří se na nás pořád chodili dívat a říkali: „Vy něco zničíte!“
Některé ze strojů jsme dali dohromady, a pracovaly, jiné jsme složili špatně, a nechodily. Když konečně dorazil opravář, uvedl do chodu i ty, na které jsme nestačili, takže nakonec fungovalo všechno.
Bohužel, Stan Frankel, který tenhle program zahájil, začal trpět počítačovou nemocí, kterou dneska každý, kdo pracuje s počítači, dobře zná. Je to velice těžká choroba, která postiženému zcela zabrání v práci. S počítači je totiž ta potíž, že svádí ke braní. Jsou tak báječné! Mají ty logické přepínače: když je číslo sudé -udělej tohle, když je liché - udělej tamto. A za chviličku, když vám to dost myslí, svedete komplikovanější a komplikovanější věci.
Po nějaké době se začal systém hroutit, ale Frankel si toho nevšímal; bylo mu jedno, co kdo dělá. Systém se sotva ploužil, ale on seděl v pracovně a vymýšlel, jak přiměje jeden tabulátor, aby tiskl hodnoty arkustangens.
Bylo to absolutné zbytečné. Tabulky pro arkustangens jsme měli. Jenomže když ona je to taková rozkoš vyzkoušet, co všechno dokážete. Chudák Frankel, všechno to vymyslel, a tak dostal počítačovou nemoc jako první.
Požádali mě, abych přerušil práci ve své skupině a převzal skupinu IBM. Byla to výborná skupina, přestože vyřešili za posledních devět měsíců pouze tři problémy.
Skutečná potíž byla v tom, že těmhle lidem se nikdo nenamáhal cokoliv říct. Byli to chytří kluci s maturitou a technickým nadáním, vybraní armádou z celé země do Zvláštního technického oddílu. Poslali je do Los Alamos, ubytovali v kasárnách a neřekli jim nic.
Nastoupili do práce a museli obsluhovat stroje IBM - děrovat na štítky čísla, o nichž nevěděli, k čemu jsou dobrá. Nikdo jim neřekl, o co jde. Práce postupovala pomalu, a tak jsem prohlásil, že první věc, kterou musíme udělat, je povědět všem technickým pracovníkům, na čem vlastně dělají. Oppenheimer šel promluvit s lidmi od bezpečnosti a získal zvláštní povolení, abych mohl pronést krásnou přednášku o tom, na čem pracujeme. Zavládlo velké vzrušení: „Bojujeme ve válce! Už víme, o co jde!“ Rázem věděli, co ta čísla znamenají. Když vycházel vyšší tlak, znamenalo to, že se uvolňuje více energie a tak dále a tak dále. Věděli, na čem pracují.
Úplné se změnili. Začali vynalézat, jak dělat věci lépe. Vylepšili celý systém. Pracovali přes noc, a nepotřebovali přitom žádný dozor; nepotřebovali nic. Rozuměli, všemu; sami vymysleli několik programů, které jsme pak používali.
Takže moji kluci se opravdu osvědčili a stačilo k tomu jediné: říct jim, o co jde. Díky tomu jsme vyřešili devět úloh za tři měsíce - ačkoliv předtím jim trvaly tři úlohy devět měsíců; byla to téměř desetinásobná rychlost.
Jedno z našich tajemství, jak úlohy řešit, bylo tohle. Řešení problému spočívalo v tom, že balík štítků musel procházet cyklem. Nejprve sčítání, pak násobení — a takhle putoval všemi stroji v místnosti, pomaloučku, protože chodil dokola znova a znova. A my jsme přišli na to, jak poslat cyklem zároveň - ale fázové posunutý - druhý balík štítků jiné barvy. Díky tomu jsme dokázali řešit dva tři problémy současně.
Tím jsme na sebe přivolali jiný problém. Před koncem války, těsně před testem bomby v Albuquerque, se vynořila otázka: Kolik energie se uvolní? Počítali jsme uvolněnou energii pro různé konstrukce, ale ne pro tu, která byla nakonec použita.
Takže za námi přišel Bob Christy a řekl: „Potřebujeme vědět, jak to bude fungovat. Rádi bychom měli výsledky za měsíc!“ Možná že řekl ještě dřív - už za tři týdny.
„To je nemožné,“ řekl jsem.
„Podívej,“ vysvětloval, „řešíte skoro dva problémy měsíčné. To jsou jenom dva týdny na problém, nebo tři týdny na problém."
„Já vím,“ povídám. „Ale ve skutečnosti každý problém trvá mnohem déle. Počítáme je paralelně. Ale když výpočet prochází systémem kolem dokola, tak to jde pomalu, a to nijak urychlit nejde.“
Odešel a já začal přemýšlet: Nenašla by se přece jen nějaká možnost, jak výpočet zrychlit? Kdybychom na strojích nepočítali nic jiného, takže by nám nic nepřekáželo... Předhodil jsem ten problém svým mládencům a napsal jsem na tabuli: DOKÁŽEME
