HAŠKOVCOVÁ, HELENASPOUTANÝ ŽIVOT
Panorama, Praha, 1985
predslov Vladimír Pacovský
obálka Jiří Rathouský
1. vydanie, 12.000 výtlačkov
11-094-85
smrť, zdravie, psychológia,
380 s., čeština
hmotnosť: 348 g
mäkká väzba
stav: dobrý, zosušené lepenie väzby
0,50 €
*home* in*H-6-4*
*svama2*zdr*
Snad žádné téma není tak hluboce všelidské jako téma této knihy. Život, nemoc, smrt. Pokrok lékařské vědy umožnil prodlouženi lidského života, moderní medicína dokáže nahrazovat funkce i v situacích, kdy je nemocný ohrožen na životě nějakým stálým a chronickým procesem, kdy je tzv. nevyléčitelně nemocen. Jak ale psychicky unést tak složitý stav? Jak přistupovat k člověku, kterého potkal takový osud? Otázky, kterých se dílo dotýká, pojímá autorka v širokých souvislostech a podkládá je konkrétními informacemi, které získala v průběhu mnohaleté intenzívní práce s chronicky a nevyléčitelně nemocnými. Nashromáždila materiál profesionálně velice erudovaný a lidsky jímavý. Poselství se hluboce dotýká každého z nás. Podobno staroegyptskému symbolu života přechází do našich rukou. Jednou dáváme, podruhé budeme brát.
JAK PRAVDU SDĚLIT?
Rána mečem se hojí vždycky, rána slovem nikdy
Lidová moudrost
Z celé problematiky pravdy na nemocničním lůžku je otázka, jak ji sdělit, největším úskalím. Zdálo by se jednoduché vyjevit pravdu tam, kde ji nemocný očekává, kde pro ni dozrál čas i terén a kde se k této alternativě přiklonil i lékař. Opak je pravdou. Převzít na svá bedra roli pravdivého informátora se možná zdá snadné teoreticky. Ale lékař stojí nemocnému člověku tváří v tvář a ví, že nedává pouze odpověď na otázku pravdy o nemoci, ale že svým výrokem škrtá i naději na celkovou úzdravu. Neochota angažovat se a mlčet je ve světle těchto okolností pochopitelnější a lékaři se svým odosobněným jednáním v očích laiků zlidští. Jedna zkušená lékařka, pracující v oboru hematologie třicet let, mi řekla: „Je to možná moje slabost, ale nikdy se mi před nemocným nepodařilo vypustit z úst slovo leukémie." Přesto však, jak dodala, pravdu říkala, ale s použitím jiných slov. Tím se de facto dostáváme k jádru věci, totiž k problému, jak tedy konkrétně jednat, jak srozumitelně a pokud možno co nejcitlivěji zveřejnit nepříznivá fakta závažného zdravotního stavu.
V otázce techniky sdělování pravdy je možné spatřovat největší dluh v etickém normovém chování vůči našim nemocným. Vyřešit problém tím, že převezmeme praxi některých západních lékařů, nelze, neboť je třeba respektovat vlivy tradice a celkové společenské atmosféry. Nezbytné je pěstovat kulturu řeči i přiměřeného projevu, a to jak v úrovni informativní, tak emoční. Je podstatné znát význam určitých termínů a slov v jejich obecném laickém přijímání.
Vime již, že je vrcholem netaktnosti ponechat nemocného v informační izolaci vedoucí k úzkosti a strachu, ale právě tak je třeba odsoudit bezohlednou informaci o stavu. Některé názvy nemoci jsou „zprofanovány" a silně negativně emočně nabity natolik, že je lékař není schopen vyslovit a nemocný je není schopen přijmout. Diagnóza infarktu myokardu se nemocným sděluje i přes svou závažnost. Nemocní o infarktu běžně hovoří, ač právem patří ke stavům přímo ohrožujícím lidský život. Naproti tomu výraz rakovina je konverzačně obtížně přijatelný, někdy zcela nepřijatelný, a to jak pro nemocného, tak i pro lékaře a ošetřující personál. Nemocní běžně pokládají rakovinu za synonymum blížícího se konce, spjatého s dlouhým, těžkým čekáním na bolestnou smrt. Zde je patrně onen rozdíl působící přijetí infarktu myokardu jako diagnózy, a odmítnutí rakoviny jako diagnózy. Na infarkt se sice dá také zemřít, ale „rychle" a „bezbolestně", zatímco na rakovinu se umírá „dlouho" a „těžce". V rámci maligních diagnóz také existují značné rozdíly při eventuálním poskytování a přijímání nomenklaturního názvu nemoci. Například melanom není diagnóza, kterou laici znají, a proto ji nemocní přijímají bez velkých obtíží, ačkoliv jde o velmi vážnou formu rakoviny
