DVOŘÁK, JOSEFZEMĚ, LIDÉ A KATASTROFY
Naše vojsko, Praha, 1987
edícia Mars (27)
obálka Václav Rytina
ilustrácie Jaroslav Svoboda
1. vydanie, 50.000 výtlačkov
28-011-87
literatúra faktu
208 s., 24 s. čb fot., čeština
hmotnosť: 477 g
tvrdá väzba
stav: dobrý, knižničné pečiatky, bez prebalu
1,50 €
*bib10*
Katastrofa nemusí být vždy katastrofou v obecně chápaném smyslu slova. V průběhu dávných věků, vzdálených od našeho světa miliardy let, se stávala i impulsem dalšího vývoje, dalšího pohybu v před. Život sám je koneckonců plodem vesmírných katastrof. Přežil je jen prto, že byl schopen překročit své hranice, přizpůsobit se, přeměnit se v nový biologický druh. Převratné-katastrofické-změny v zemské kůře i v ovzduší umožnily, aby se život rozvíjel od nejednodušších organismů až k člověku. Obratlovci se ve vodách dusili nedostatkem kyslíku - až vystoupili na břeh. Člověk se třásl zimou v chladu ledových dob - až se naučili ovládat přírodu, zejména oheň. Překročil svým životem své dosavadní možnosti.
Organismy, které nás mohou zahubit?
Člověk se cítí být pánem světa. Alespoň se tak v mnoha případech chová. Jeho postoj k přírodě je nezřídka až bezohledný. Panuje obecné přesvědčení, že příroda se i po sebevětším zásahu nějak upraví sama. V poslední době se však stále důrazněji ozývají varovné hlasy. Berou se vážně, prakticky se však dělá jen zlomek toho, co je nutné, aby se zabránilo dalšímu zhoršování životního prostředí. Lidská bezohlednost není ovšem nějakým specifickým rysem člověka. I ostatní tvorové v přírodě se chovají svým způsobem bezohledně, protože si nemohou uvědomovat důsledky své činnosti. Člověk ovšem má vědomí, má rozum, je schopen do značné míry předvídat následky svého konání. A přesto ničí zvířata, rostliny, přírodu - protože může. Nebo si aspoň myslí, že může. Uvažuje tak zřejmě proto, že reakce přírody na lidské zásahy jsou pozvolné. Následky se dostaví za dlouhou dobu - za škody zaplatí mnohdy až další generace.
Teprve až v moderní době jsou některé biologické druhy chráněny zákonem před vyhubením - obvykle jen ty, které jsou na pokraji záhuby; i tyto zákony se však nezřídka překračují. Právně je také zakotvena povinnost se zvířaty slušně zacházet a pokládá se za morálně nepřípustné způsobovat jim bolest a utrpení.
Přesvědčení o neškodnosti lidských zásahů do přírody je podporováno pozorováním, že k náhlým velkým změnám zpravidla nedochází. Do jisté míry je tomu tak. Lidský život je příliš krátký na to, aby se případné škody v jeho průběhu projevily. Svět se sice značně změnil za dobu existence života na Zemi, změny však byly pomalé a nikdy nepřekročily hranice, které by byly v rozporu s existencí života. Dokonce ani nedošlo ke změně základních biologických pochodů v buňkách. Vždyť základní způsob existence buněk a života, mechanismus replikace, znovuvytvoření buňky, je stejný u mikroorganismů z nejstarších dob jako u dnešních, a právě tak u makroorganismů. Po celou dobu existence života zůstal stejný a ve stejné formě se přenášel na všechny další evoluční stupně. Genetický aparát baktérie i velryby, nejmenšího a největšího tvora, je ve své podstatě shodný.
