GALSKÝ, DEZIDERKRÁL MADAGASKARU
Státní nakladatelství dětské knihy, Praha, 1967
edícia Knihy odvahy a dobrodružství (97)
ilustrácie Ervín Urban
20.000 výtlačkov
13-003-67
beletria, román, história, dobrodružné
212 s., čeština
hmotnosť: 378 g
tvrdá väzba
stav: dobrý
1,00 € PREDANÉ!
*zukol2*
Mořic Beňovský je jednou z nejzajímavějších postav osmnáctého století. Tento voják, dobrodruh a šlechtic napsal své paměti, které se často stávaly podkladem pro rozličná zpracování v různých světových jazycích. Několik národů se uchází o tohoto hrdinu jako o svého příslušníka. Státní příslušností byl Rakušan, rodem Slovák, příslušností k uherské šlechtě si na něho činí nárok Maďaři, a jako účastníka polských proti-carských rebelií a na základě příbuznosti s polským šlechticem v podstatě téhož jména ho mezi sebe počítají Poláci. Ale totéž právo by mohli mít i Francouzi, neboť jiný jeho strýc byl pofrancouzštělým šlechticem a Beňovský sám byl ve službách francouzského krále. A v neposlední řadě by mohl být pokládán za Madagaskařana, neboť tamější obyvatelé si ho zvolili za svého krále a jejich ostrovu také srdce Beňovského především patřilo.
Ale tehdy, v osmnáctém století, když se Beňovský stal povstalcem, zajatcem, vyhnancem, plavcem, osadníkem a králem, panovala pro určení příslušnosti člověka jiná měřítka. Ostatně určení příslušnosti není ani tak významné, jako spíše to, že jeho životopis dodnes dovede vzrušit čtenáře bohatými osudy, velkou barvitostí líčení, odvážnými činy a konec konců tu a tam i výmysly. Pro to všechno a přes to všechno bereme i dnes rádi do rukou tuto knihu, neboť napínavé čtení bylo oblíbené a vyhledávané nejen v osmnáctém století, ale také ve dvacátém.
TAJEMSTVÍ bolšereckého archívu
Brzy se v celém Bolšerecku mluvilo o tom, že vyhnanec, jakýsi hrabě z Uher, se těší mimořádné oblibě u guvernérovy rodiny. V kupeckých rodinách se přetřásaly večer co večer nové zvěsti a podrobnosti o Beňovském. Netrvalo to dlouho a všichni v Bolšerecku věděli, že slečna Afanázie je zamilovaná do záhadného a vzhledného vyhnance.
„Od té doby, co Beňovský chodí k Nilovovům, žádný kupec ani kozácký důstojník není pro slečinku dost dobrý,“ říkaly jizlivě bolšerecké ženy a nezapomněly hned dodat: „A paní Nilovová o ničem jiném nemluví než o vzdělaném hraběti Beňovském a o jeho vznešeném chování.“ Některé to říkaly naplno: „Stará Nilovová se může přetrhnout, aby získala toho cizince za ženicha pro svou Afanázii.“
A tak se stalo, že po krátkém pobytu v Bolšerecku se stal Beňovský ústřední postavou společenského života v městečku, které se honosilo titulem hlavního města Kamčatky. Každý z kupců považoval za svou čest zvát Beňovského do rodiny. Za dlouhých zimních večerů, kdy se svobodní občané den co den scházeli, aby si krátili nekonečné a nudné kamčatské noci, byl Beňovský na roztrhání. Všichni přátelé i nepřátelé se shodovali v jedné věci: že Beňovský má nesmírné osobní kouzlo. A proto mu leckdo ledaco odpustil.
Beňovský se stal nejzaneprázdněnějším člověkem v Bolšerecku.
Velitel kozáků Kolesov a dva nejbohatší kupci, Kasarinov a Rostagokov, ho požádali, aby založil obecnou školu, ve které by se děti učily různým jazykům, zeměpisu a počtům. Slíbili, že dají postavit vhodný dům. Beňovský souhlasil s podmínkou, že mu budou platit za každé dítě pět rublů měsíčně, a mimoto půl rublu na otop a osvětlení. A v druhé polovině prosince již stál dřevěný domek, který sloužil za školu. Beňovský však musel požádat Krustjeva, aby převzal vyučování ruštiny, a Panova, aby se ujal počtů, protože sám byl mezitím pověřen další zajímavou prací. Požádal ho totiž sekretář Sudějkin, aby vypracoval podrobnou mapu Kurdských ostrovů, Kamčatského poloostrova a celé Ochotské oblasti. Zpřístupnil mu k tomu bolšerecký archív.
Nic lepšího si Beňovský nemohl přát.
S posedlostí hledače pokladů se vrhl na hromadu knih, zápisů, poznámek, map a nákresů. Čím víc se zahloubával do třídění a studia zaprášených a zažloutlých listů a knih, tím víc ho vzrušující práce strhávala. Objevoval nové mořské cesty, ostrovy i poloostrovy, poznával nesmírné lidské tragédie, veliké hrdinské činy, nesplněné objevitelské plány, které přervala nemilosrdná smrt.
Listoval v zápiscích dobyvatele Kamčatky kupce Atlasova, seznámil se s velikou expedicí slavného Dána v carských službách Vituse Beringa z kamčatského Petropavlovska na Aljašku, studoval pečlivě knihu „Popis země Kamčatské“ od německého lékaře Georga Wilhelma Stellera, který se ve svých dvaadvaceti letech účastnil Beringovy výpravy, obdivoval skvělý popis Kamčatky od Krašeninnikova, zkoumal podrobně Španbergovy a Čirikovovy mapy. Pečlivě srovnával různé údaje o této oblasti a snažil se dosáhnout co nejpřesnějšího obrazu.
V malé komůrce, kde byl umístěn archív města Bolšerecka, se Beňovský úplně změnil. Zde nebylo třeba něco předstírat, hrát si na někoho, čím člověk nebyl, přibarvovat skutečnost, protože to lidé rádi poslouchali. Cítil se tu v bezpečí, svobodný. Tady se dalo nerušeně snít o budoucnosti.
Dělal si pečlivé záznamy a sestavil stručný přehled sedmnácti největších objevitelských výprav na východ od Kamčatky.
A pak se dal do popisu dvaadvaceti Kurdských ostrovů a Sachalinu. Nejzajímavější ze všech jeho záznamů je snad tento:
„Ostrov Sachalin leží na východ od ústí řeky Amuru...“
Beňovský napsal tato slova bez jakékoli pochybnosti, ačkoli netušil, že ještě desítky let po něm budou slavní mořeplavci mylně pokládat Sachalin za poloostrov. Tvrdili, že řeka Amur, dlouhá tři tisíce kilometrů, neústí do moře. A tvrdili to jen proto, že žádná loď ústí této řeky nenašla. Teprve ruský námořní kapitán Nevelskoj se dostal v roce osmnáctistém čtyřicátém devátém se svou šalupou Bajkal do ústí veletoku Amuru, když proplul Tatarskou úžinou, a dokázal tak, že Sachalin je ostrovem.
