MACDONALDOVÁ, BETTY
CO ŽIVOT DAL A VZAL
(The Plague and I - Anybody Can Do Anything - Onions in the Stew)
Vyšehrad, Praha, 1985
preklad Eva Marxová
obálka Miloslav Fulín
1. vydanie vo Vyšehrade, 40.000 výtlačkov
beletria, memoáre, autobiografia, humor
624 s., čeština
hmotnosť: 448 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý
3,00 € PREDANÉ
*kamag* in **O2**
Úsměvná vyprávění americké autorky Betty MacDonaldové si získala oblibu svou bezprostředností a upřímností. Pod titulem Co život dal (a vzal) vycházejí znovu tři její práce — Kdokoli může dělat cokoli, Morová rána, Dusím se ve vlastní šťávě — navazující na její neméně populární knížku Vejce a já. MacDonaldová čerpá náměty výhradně z vlastního života, popisuje, co ji potkalo dobrého i zlého. Znovu přivádí k životu nesčetné množství lidí, s nimiž se setkala třeba jen letmo, nebo ať už její osudy ovlivnili významněji. K nejsilnějším a nejvýraznějším částem trilogie patří díl Morová rána, kde vypráví o svém pobytu v tuberkulózním sanatoriu. Ať už ji však potkává cokoli, nikdy se beznadějně nepropadá do sebelítosti a pesimismu, vždy hledí kupředu s nadějí a vírou, že se vše dobře skončí. A právě pro tuto schopnost přenášet na čtenáře svou nezdolnou víru v člověka, který se nevzdává a svou činorodostí, elánem a dobrou náladou za všech okolností dokáže překonat všechny překážky, sklidila Betty MacDonaldová tak nevídaný úspěch, který uplývající čas v nejmenším neoslabil.
KAPITOLA TŘINÁCTÁ
„ALE MAMINKO, JENOM PATNÁCT MINUT DENNĚ!“
Během těch let, kdy jsme všichni bydleli doma, měla maminka plné ruce práce. Starala se o moje dvě děti, stlala postele, myla nádobí, stříhala trávník, zahradničila, prala, žehlila, vařila, nakupovala, šila, spravovala, léčila, krmila a ošetřovala naše domácí zvířátka — jednu dobu to byli tři psi, čtyři kočky, kanár, dvě morčata, bílý králiček a mallardská kačena, a krmila a léčila a ošetřovala pět svých dětí, návštěvníky, kteří často setrvali pět let, a naši adoptovanou sestru.
Jako rekreaci maminka naslouchala našim snům, pomáhala nám s prací, kterou jsme si nosily domů, poslouchala dlouhé a často nudné příběhy o našich zaměstnáních a našich láskách, poslouchala rádio, skicovala, pěstovala petrklíče, četla všechny knihy, které vyšly, a skorem každý časopis, chodila na filmová představení pro rodiny a účastnila se soutěží.
Celé roky jsme schovávaly různé obaly a víka od krabic ohlašující soutěže a maminka psávala pětadvacet nebo méně slov na téma „Proč mám ráda mýdlo značky Ivory, Lux, Kamej a Oxydol“, snila své skromné a nesobecké touhy o tom, co udělá s těmi deseti tisíci dolary nebo s novými auty, které vyhraje. Ale první úspěch měla teprve, když se účastnila soutěže Old Gold a svůj příspěvek doprovodila dopisem, v němž pravila: „Jsem jenom malá, stará babička, která vykouří dva balíčky Old Gold denně“ (a pořád kašle), a vyhrála padesát dolarů a plnou krabici cigaret Old Gold.
Za těch padesát dolarů koupila maminka nové hodiny na svůj noční stolek a zaplatila některým netrpělivějším „podomníčkům“. Hodiny měly ve tmě svítící ciferník a okamžitě začaly maminku upozorňovat, jak pozdě chodí spát a jak časně vstává, a maminka dala hodiny do mého a Maryina pokoje, kde se staly symbolem jejího důvtipu a nikoli ukazatelem jejího těžkého údělu.
K maminčiným soutěžím jsme byly tolerantní, ale k rozhlasovým seriálům jsme se chovaly velice nelaskavě. „Jak může inteligentní žena poslouchat takové žvásty,“ pokřikovaly jsme, když jsme zavíraly Stellu Dallasovou, která sice strávila mnoho let v nejlepších bostonských rodinách, ale pořád ještě říkala „já bysem“ a „viděl mi“ a svou dceru nazývala „ta moje holčina“.
Když jsme vypnuly maminčin oblíbený program, povzdechla si: „Ach, bože, ale zítra to bude stejně znova.“
„Ale maminko, ty programy jsou tak pitomé,“ lkaly jsme.
„Nepamatuji se, že bych se vás byla ptala na váš názor,“ odvětila maminka obvykle. „Já si při tom odpočinu. Je to, jako kdyby mi někdo při téhle nudné domácí práci četl.“
Jediný seriál byl snesitelný. Byl to „Vic a Sade“, mimořádně vtipný a velmi originální programeček bez všech těch únosů dětí, vražd, soudů a malých příšerek.
Byl to tak chytrý a veselý program, že ho nakonec stáhli.
Potom přišel den, kdy Mary přesedlala na reklamu v rozhlase a my jsme se velice kály, že jsme kdy mamince zavíraly rádio a byly jsme vděčny za každou minutu, kterou strávila s „Maminou Perkinsovou“, která říkala telefonu „ten aparáteček“, a s Helenou Strentovou, která se snažila najít romantiku, byť jí bylo pětatřicet pryč (přesněji dvaapadesát).
Jakmile se Mary vrhla na rozhlas, pustila se také do nás. Začalo to pouhým poslechem. Každé odpoledne informovala Mary seattleské hospodyňky o výhodném podrážení obuvi, o čističi umělých chrupů a jedu na krysy a každý večer kárala svoji rodinu, že je lhostejná, že neumí nic ocenit, že odmítá konstruktivní spolupráci a pokrok — jelikož jsme ji opomněli poslouchat. „Poslouchali jste můj program?“ tázala se nás v poledne a my jsme odpovídali sborem „Ano“, ať to byla pravda nebo ne, a Mary nás potom zkoušela. „Co byla dneska výhodná koupě dne?“ zeptala se, a když jsme to nevěděli, mrskla ubrouskem vedle talíře a řekla: „Jak můžu doufat, že moje slova dojdou k uším miliónů hospodyněk, když mě neposlouchá ani moje vlastní rodina,“ a my jsme se za sebe styděli a přísahali jsme, že se polepšíme. Jedenkrát jsme se upamatovali a naladili jsme se na Mary a ona právě říkala: „tu šukni si