HAJNÝ, PAVELLÉTA
Mladá fronta, Praha, 1975
edícia Alfa (27)
prebal Rostislav Vaněk, Jitka Walterová
1. vydanie, 8.000 výtlačkov
23-074-75
beletria, román
256 s., čeština
hmotnosť: 323 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, prebal pokrčený
1,10 €
*kamag* in **S7P**
Léta jsou kruhy ve dřevě. Léta jsou také roky. V létech jednoho stromu uvízla jedné noci střela, a zvídavému, nepokojnému člověku nedalo spát, jak se mohla kulka zarýt do stromu pod zcela nepochopitelným úhlem. Vstřel šel seshora. Muselo se střílet, když strom ležel, a poražený kmen zůstal přece na místě jen několik hodin. Co se vlastně stalo? Záhada podivného vstřelu má své důsažné souvislosti, životně důležité, jež se táhnou pět let zpátky do Prahy i do líbezné horské krajiny. Souvislosti vztahující se k přítomnosti, a nakonec i k podivuhodné cestě do zahraničí, kam se ústřední postava románu Pavla Hajného dostává se zájezdem. Zde dochází ke konfrontaci ve více rovinách, k vyjasnění jen naznačených postojů, jež nám mnohdy připadají zcela samozřejmé.
Hajného Léta mají složitou strukturu a jejich předivo nenapovídá okamžitě závěr. Je to společenský román s tajemstvím, který má jednoznačný půdorys, ale také pokračuje otevřením nových problémů. Jedno je však jisté: v průběhu vzrušujícího děje musí hrdinové řešit svůj vztah k životu, k lidem, ke své rodné zemi. I když za závojem tajemství, přece jen je zřejmé, že nic v tomto světě velkých dramatických konfliktů není samozřejmé a bezpečné, že normální podmínky lidské existence je třeba vybojovávat znovu a znovu. Jak o tom svědčí i příběh „dívky“, druhé a faktické hrdinky podivuhodných Let. Hajného dílo je čtenářsky poutavé a myšlenkově inspirativní. Patří k slibným pracem naší mladé prózy.
V první chvíli jsem myslel, že je to ona. Sotva jsem se však sehnul blíž, viděl jsem, že to byla jen moje představa zplozená bujnou fantazií. Ta slečna patřila k Mirkovi. S převahou vzhlédla a podala mi ruku. „Těší mě,“ řekla a jediným pohledem mne stačila odhadnout a ještě dát najevo i výsledek: nezaujal jsem ji.
„Sednete si dozadu?“
„Ne,“ řekl Mirek. „Pusť ho dopředu.“
Vypadal ustaraně. „Tak polez, polez,“ řekl, když jsem čekal, až se kráska usídlí, abych zabouchl. Uvnitř panovala dotěrná, i když nesporně příjemná vůně, nepochybně zahraničního původu. Vzpomněl jsem si na Jitčiny Živé květy na poličce v koupelně. Neměla chudák vůbec šance.
Rychle jsme projeli kolem autoopravny, minuli faru a kolem Masny jsme zamířili k náměstí. Těsně před ním však Mirek odbočil doprava, slepou uličkou vedoucí k zadnímu vchodu hotelu U zvonu.
Voňavá slečna zůstala ve voze. „Hned jsem zpátky,“ řekl jen Mirek. Přikývla.
Prošli jsme Zvonem naditým k prasknutí a ozývajícím se už nyní zpěvem Gaudeamus igitur — a hned od hlavního vchodu jsme uviděli rojící se chumel spolužáků v podloubí. Dali jsme se napříč náměstím.
„To je od nás z podniku,“ řekl najednou, ačkoli jsem se ho na nic neptal. „Byla tu někde na služební cestě, tak se to tak nějak sešlo...“
Bylo mi na něm vždycky sympatické, že se svými avantýrami vlastně nechlubil. Netajil se s nimi, to byl ten správný výraz.
„To ji můžeš přivíst k vašim?“
Podíval se na mě, myslím-li to jako vtip. „Jo,“ řekl, když se mu zazdálo, že ano. „Spíme ve Svratce. Nedovedeš si představit, co to bylo za fušku, sehnat dvě lůžka. S tím zatraceným sjezdem tu neseženeš pokoj, kdyby ses rozkrájel.“
Nebylo mi jasné, jak to všechno stihne: zúčastnit se alespoň krátce sjezdu, navštívit rodiče a vysvětlit jim dost přesvědčivě, proč u nich nemůže spát, a ještě k tomu se věnovat té navoněné slečně.
„Ale no to víš, že jo,“ řekl otráveně. „Co můžu dělat.“
Skutečně, zdálo se, že radosti, jichž se mu mělo dostat, mohou jen těžko vyvážit potíže s tím spojené.
„Tak co? Kam se jde?“ vyzvídal, aby se mohl ztratit, ale nikdo z jubilantů nevěděl. „Tajnej vejlet,“ řekl jen Fejbi.
„No tak neblázni,“ ohradil se Mirek. „Musím ještě domů!“
„No je to tak!“ řekl Fejbi. „U Zvonu si to zamluvili nějací dědci, v Lázeňským domě je béčko, Koruna se adaptuje...“
V té chvíli už se zpoza radnice vynořil autobus. Hlouček se zavlnil. „Tak kam!“ řekl netrpělivě Mirek.
„Nasedni a uvidíš,“ řekl Fejbi. „Má to bejt překvapení!“
Nic se nemohlo Mirkovi hodit méně. Začal ho přemlouvat. Fejbi odolával.
Konečně jsem objevil Karla. Stál s Petrou Valtýřovou. „Malina, Malina,“ řekl jsem jim za zády. „Na chvíli tě člověk spustí z očí a už zas balíš nějakou děvku.“
Zjeveně se otočil, takže jsem uviděl do tváře i jí. „Seznamte se,“ řekl duchapřítomně, jako by tím ještě mohl něco zachránit. „To je Tom. A to je moje paní.“
„Promiňte,“ řekl jsem. „Myslel jsem, že je to jedna spolužačka.“
„Nic se nestalo,“ řekla. „Bylo to poučné.“
Ukázalo se, že jako jediná uposlechla Fejbiho výzvy a teď se tu uprostřed tlupy vzájemně se objímajících i pomlouvajících spolužáků cítila zcela ztracena. Nic jiného jí však už nezbývalo. Klíče od bytu půjčili příteli, kterému přijela snoubenka. Něco mi to — jako snad všechno v tom týdnu — připomnělo.
„Nenastoupíme si?“ navrhl Karel. Už tak jsme byli takřka poslední.
Viděl tehdy jakousi osudovou souvislost v okolnosti, že bydlela tak blízko jejich starého domu. Stáli ještě chvilku u branky porostlé břečťanem, než se rozešli. Nevěděl kudy kam. Najednou neměl mnoho chuti vstoupit ke Zvonu a stát se až do chvíle, než vejde další opozdilec, terčem zájmu
