BÖLL. HEINRICHA NEŘEKL JEDINÉ SLOVO / BILIÁR O PŮL DESÁTÉ
(Und sagte kein einziges Wort / Billard um halb zehn)
Odeon, Praha, 1988
edícia Klub čtenářů Odeon (586)
preklad Anna Siebenscheinová, Vladimír Kafka
doslov Petr Kaška
prebal Petr Poš
1. vydanie v tomto súbore, 48.000 výtlačkov
01-041-88
beletria, román
374 s., čeština
hmotnosť: 313 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý
1,90 €
*kamag* in **S7S**
Román A neřekl jediné slovo je vnitřním monologem hlavních postav, manželů Bognerových. Jejich monology se navzájem doplňují a překrývají a podávají tak bezprostřední svědectví o rozkladu jejich manželství. Vlastní děj románu se odehrává o jediném podzimním víkendu, jehož vyvrcholením je precizně vykreslené milostné setkání obou manželů v ubohém hotelu.
Biliár o půl desáté (zfilmován v roce 1954) představuje Böllovo stěžejní dílo. Ve vyprávění o jednom dni, o 6. září 1958, se zpětně zobrazuje celá polovina století: historie kláštera, který roku 1908 vybudoval Robert Fämel, roku 1945 odstřelil Jindřich Fämel a roku 1958 se plánuje jeho opětná výstavba, kterou má provést Josef Fämel. Historie jedné rodiny, tří generací a jejich přátel, historie Německa. Ve třinácti kapitolách autor vypráví — vždy z perspektivy jiné postavy — o onom dni a zlomkovitě o minulosti. A jako i v jeho jiných románech jsou zde lidé rozděleni na úspěšné, bez skrupulí, a na chudé, bez vlivu. Lidé hospodářských a jiných podobných zázraků všeho druhu Bölla nezajímají. Raději se neustále obírá těmi, kteří jsou jejich pravým opakem, pasivními a málo zdatnými outsidery, kteří se nedovedou zařadit, neboť jsou obtíženi pamětí a svědomím.
Josef se usmál. „Samozřejmě, protože já mám přece něco společného s tebou.“
„Je to něco zlého?“
„Ano.“
„Má to něco společného s tvou prací?“
„Ano. Půjč mi hřeben, ale neotáčej se; ta drobná zrníčka písku rukama ven nedostanu.“
Vyndala hřeben z kabelky a podala mu ho přes rameno; na chviličku jí podržel ruku.
„Však já tě viděla, jak jsi vždycky večer, když už byli dělníci pryč, chodil kolem té hromady úplně nových cihel a jak ses jich dotýkal; jen lehce dotýkal - a viděla jsem, žes to včera a předevčírem nedělal; znám přece tvé ruce; a dnes ráno jsi odjel tak brzo.“
„Byl jsem si obstarat dárek pro dědečka.“
„Kvůli dárku jsi neodjel; kdepaks byl?“
„Byl jsem v městě,“ řekl, „rám na obrázek nebyl ještě hotový, a tak jsem na něj čekal; znáš přece tu fotografii, jak mě na ní matka drží za ruku, na druhé ruce drží Ruth a za námi stojí dědeček? Dal jsem ji zvětšit, vím, že z toho bude mít radost.“
A pak jsem šel do Modestovy ulice a čekal jsem, až otec vyjde z kanceláře; velký, vzpřímený; šel jsem za ním až k hotelu; půl hodiny jsem čekal před hotelem, ale on nevycházel a mně se nechtělo jít dovnitř a ptát se po něm; chtěl jsem ho jen vidět a viděl jsem ho: pěstěný pán v nejlepších letech.
Pustil Mariannu, zastrčil si hřeben do kapsy u kalhot, položil Marianně ruce na ramena a řekl: „Prosím tě, neotáčej se, takhle se dá líp mluvit.“
„Líp lhát,“ řekla.
„Třeba,“ řekl, „nebo spíš líp zamlčovat.“ Díval se jí kolem ucha přes zábradlí kavárenské terasy doprostřed řeky, záviděl dělníkovi, který visel v koši skoro šedesát metrů vysoko na pilíři a autogenem kreslil do vzduchu modré blesky; sirény troubily, dole pod terasou po náspu chodil zmrzlinář, vykřikoval „zmrzlina, zmrzlina“, pak se odmlčoval a nabíral lžící zmrzlinu na drobivou oplatku; v pozadí šedivá silueta Svatého Severína.
„Musí to být něco moc zlého,“ řekla Marianna.
„Ano,“ řekl, „je to dost zlé - možná taky, že ne; to se ještě neví.“
„Týká se to něčeho vnitřního, nebo vnějšího?“ zeptala se. „Vnitřního,“ řekl. „V každém případě jsem dal dnes v poledne Klubringerovi výpověď; neotáčej se, nebo ti neřeknu už ani slovo.“
Pustil jí ramena, uchopil její hlavu a pevně ji držel směrem k mostu.
„Co tomu řekne dědeček, žes dal výpověď? Byl na tebe tak pyšný, každá pochvala, kterou o tobě Klubringer pronesl, byla pro něj jako rajská hudba; tolik přece na opatství lpí; dnes mu to zatím ještě nesmíš říct.“
„Určitě mu to řeknou dřív, než se s námi sejde; víš přece, že jede s otcem do Svatého Antonína: odpolední káva před velkou oslavou narozenin.“
„Ano,“ řekla.
„Je mi to líto kvůli dědečkovi; víš, že ho mám rád; určitě se dnes po návštěvě u babičky půjde projít; ať je to, jak chce, zatím nemohu cihly ani vidět a maltu ani cítit.“
„Jenom zatím?“
„Ano.“
„A co řekne otec?“
„Ach,“ řekl rychle, „tomu to bude líto jen kvůli dědečkovi; o tvořivou stránku architektury se jakživ nezajímal, jedině o vzorečky; zůstaň tak, neotáčej se.“
„Má to tedy něco společného s tvým otcem, cítím to; jsem už na něj tak zvědavá; po telefonu jsem s ním už mluvila kolikrát; myslím, že se mi bude líbit.“
„Bude se ti líbit. Uvidíš ho nejpozději dnes večer.“ „Musím taky na oslavu?“
„Bezpodmínečně. Neumíš si představit, jakou radost to dědečkovi udělá, - a ostatně tě výslovně pozval.“
Pokusila se vyprostit si hlavu, on ji však pevně držel, smál se a řekl: „Nech toho, takhle se nám líp povídá.“
„A lže.“
„Zamlčuje,“ řekl.
„Máš rád svého otce?“
„Ano. Zvlášť od té doby, co vím, jak je ještě mladý.“ „Copaks nevěděl, kolik mu je?“
