HRABAL, BOHUMILTŘI NOVELY
Ostře sledované vlaky
Taneční hodiny pro starší a pokročilé
Obsluhoval jsem anglického krále.
Českosovenský spisovatel, Praha, 1989
doslov Radko Pytlík
fotografie Emila Medková
1. súborné vydanie, 190.000 výtlačkov
ISBN 80-202-0059-2
próza krátka, novela
336 s., čeština
hmotnosť: 304
mäkká väzba
stav: dobrý
2,60 € PREDANÉ
*kamag*
Pod názvem Tři novely vycházejí společně tři Hrabalovy prózy, jež jsou výrazem jednotlivých fází jeho tvůrčího vývoje. Představují autora nejen v jeho charakteristických zvláštnostech a odlišnostech, ale i v jeho celistvosti. Jako první jsou ve svazku zařazeny Ostře sledované vlaky, které hned po prvním vydání nadchly a překvapily literární veřejnost a jejichž filmové zpracování bylo vyznamenáno Oscarem. Další prózou souboru jsou Taneční hodiny pro starší a pokročilé. Je to novelka o jedné větě plynoucí uvolněným asociativním tokem. Autor v ní s radostnou svěžestí, originalitou a neutuchajícím pábitelstvím zachycuje kouzlo vypravěčství strýce Pepina. Jako třetí a závěrečná je uvedena próza Obsluhoval jsem anglického krále. Tento text je nanejvýš osobitou výpovědí o člověku a životě, výpovědí ojedinělou pojetím i tvarem v kontextu české beletrie i v kontextu tvorby Hrabalovy.
Výpravčí Hubička rozsvítil cloněnou lampu na telegrafním stole, rozevřel telegrafní zápisník těsně u hrany stolu a pak mi dal znamení, že mi chce ukázat něco důležitého ve zprávách, ale já jsem hned věděl, že to bude něco ale docela jinačího. Výpravčí byl ustaraný, a když ukazoval tužkou do zpráv, špička se mu chvěla a čárala po papíře jako kardiograf. Opatrně otevřel šuplík a já jsem se musel dívat na poslední řádek, ale šilhal jsem do šuplíku. Kužel světla stolní lampy jediný svítil v dopravní kanceláři a na dně té zásuvky se blyštěl revolver a potom takový předmět podobající se baterce, která místo skla měla něco jako hodinky, které tiše tikaly.
„Miloši,“ řekl výpravčí šeptem, a dál ukazoval a podtrhával zprávu v zápisníku, „Miloši, nej lepší bude stát na perónu a hodit to na prostřední vagón. Hodíme tomu vlaku na stůj a v poslední chvíli mu dáme na zelenou... zpomalíme si ho.“
„To je pravda,“ povídám a cítil jsem, že ve všech oknech čekárny, všemi škvírami v zatemnění, všude by mohly být pátravé oči.
Proto jsem vzal tužku a taky jsem podškrtával zprávu v telegrafním zápisníku a přitom šeptal:
„Pamatujete se, jak nám spadlo rameno semaforu? Jak projížděla ta rychlíková raketa? Víte co? Já to udělám taky tak. Vylezu na ten semafor a shora, takhle se vykloním a upustím tu třaskavku na prostřední vagón a potom zase slezu a budeme se dívat, co to bude dělat... Kde je ten náš ostře sledovanej transport?“
,,Projel Poděbrady, za půl hodinky je tady,“ odprskl výpravčí a břichem zavřel zásuvku a nesmyslně se podepsal na stránku zápisníku.
„Nemáš strach?“
„Ne, nikdy jsem nebyl tak klidnej . .. ach,“ povídám, „já jsem mužskej, já jsem mužskej zrovna tak jako vy, pane výpravčí, mužskej jsem, a to je krásný, všecko už ze mne spadlo, takhle ..." vzal jsem ze stolu dlouhé nůžky a stříhl jimi, „takhle jsem se odstřihl od minulosti,“ zasmál jsem se a zvedl telefon.
„Je to rychlíková raketa,“ povídám a hlásím na hradla, „postavte výměny pro raketu, číslo padesát tři šedesát jedna,“ a vytočil jsem z bloku klíč a vyšel do noci, na obzoru se pořád táhla veliká skvrna, pořád jako by tam před chvílí zapadlo slunce. Lehce jsem vyhodil páky semaforů a předvěsti. Nikdy jsem neměl tak čisto v hlavě, pořád jako by mě hladila maminka, když mi v dětství odháněla zlý sen. A pan výpravčí Hubička chodil kanceláří, díval se do podlahy, už ani se nešel podívat na nebe, dobře jsem to viděl dopředu, tak jako on, tu zodpovědnost, jak to dopadne? a když dobře, tak co potom? Ale já jsem na tohle nemyslel, ne že bych to nedomyslil, domyslil jsem to všechno do konce, ale to už mne nezajímalo, já jsem se jen soustředil na to, abych ukápl ze semaforu přesně na ten vagón, aby celý vlak vyletěl do povětří, nic jiného jsem si nepřál, nic jiného jsem na nebi neviděl než ten pořád stoupající oblak, který vsrkává do sebe zbytky vagónů a kolejnic a pražců, myslil jsem na to, že jsem už vlastně na tohle měl myslit dávno, už proto, že mi přejeli dědu, který jim kráčel samotinký naproti, sám proti armádnímu sboru, s napřaženýma rukama a hypnotizérskou myšlenkou, aby se Němci obrátili a zacouvali nazpátek tam, odkud přišli. A stejně, i když dědova hlava byla vmáčknutá do pásu tanku, přece jen ten dědův duch pořád tlačil teď armádní sbor za sborem, tank za tankem, vojáka za vojákem nazpátek, do srdce Německa, tam, odkud se vyhrnuli a kam je tlačily ruské armády ...
