Vitajte v mojom antikvariáte!

Chcete mať prehľad o najnovších prírastkoch? Zadajte svoju e-mailovú adresu do kolónky "Prírastky kníh na e-mail" v ľavom stĺpci a na váš e-mail príde maximálne jedna správa denne.

Alebo sa staňte členom stránky na Facebooku.
https://www.facebook.com/groups/ripakovantikvariat/
Vyberte si to, čo je Vašej duši najbližšie.

Ak sa Vám niečo zapáči, napíšte mi na
riporipo@gmail.com
Postup bude nasledujúci :

a.) uveďte tituly, o ktoré máte záujem
b.) uveďte Vašu adresu, prípadne telefón
c.) skontrolujem dostupnosť kníh a následne vám pošlem pokyny na platbu vopred. Na dobierku, po zlých skúsenostiach, neposielam.
d.) Dáte mi avízo o zrealizovaní platby.
e.) Po obdržaní platby na môj účet vám knihy do troch dní posielam

Jednoduché, však? )

ANTIKVÁRIUM (magyarul)

Ha Magyarországról van, és bármelyik könyv érdekelné, kérjük írjon a riporipo@gmail.com címre. A könyvek küldhetök postán. Ha átutazóban van Kassán, a megrendelt könyveket személyesen is átveheti.

štvrtok 30. novembra 2017

STÖRIG, HANS JOACHIM - MALÉ DĚJINY FILOZOFIE

STÖRIG, HANS JOACHIM

MALÉ DĚJINY FILOZOFIE
(Kleine Weltgeschichte der Philosophie)

Zvon, Praha, 1996
preklad Petr Rezek, Miroslav Petříček, Karel Šprunk
obálka Josef Karhan
5. vydanie
ISBN 80-7113-175-X

dejiny, filozofia
560 s., čeština
hmotnosť: 697 g

tvrdá väzba
stav: výborný

4,00 € PREDANÉ

*kamag* in **O2**




IBSEN, HENRIK - PEER GYNT

IBSEN, HENRIK

PEER GYNT
(Peer Gynt)
Dramatická báseň o deseti obrazech

Družstvo Máje, Praha, 1948
volne spracoval a doslov Bohumil Mathesius
edícia Divadelní knihovna Máje (4)
obálka Josef Prchal
5.500 výtlačkov

divadelné hry
166 s., čeština
hmotnosť: 390 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, prebal po krajoch ošúchaný

1,50 €

*kamag* in *060*

Ibsenova tvorba jest poslední velký článek toho revolucionářského hnutí, jež natrvalo zakotvilo v evropské literatuře zvláště od dob Voltairových a Rousseauových, aby se stalo pevnou základnou k dalšímu vývoji dnešnímu.

Etický individualismus, to je ona filosofická koncepce vinoucí se celou Ibsenovou tvorbou a získává kosmopolitické postavení největšímu básníku osobnostnímu celého světového písemnictví.

Vzdálen své vlasti, pod prudkým sluncem italským, píše Ibsen svého Branda, velkolepou básnickou zpověď a zároveň vášnivou obžalobu, v níž se zápalem stanoví požadavek mravní čistoty v duchu zušlechtěného křesťanství. Na sklonku svých třicátých let soustřeďuje se básník na to, aby pronikl a dramaticky vztyčil skladný typ norský a roku 1867 dokončuje Peera Gynta.

Obě díla zamýšlel původně jako epické básně a epickými zůstala. Co v Brandovi vyjádřil kladně, tomu dal negativní výraz v básnické folii tohoto dramatu, v Peeru Gyntovi. »Buď sám sebou« jest devisou silného Branda s pevnou vůlí, jenž nese s nejúzkostlivějši odpovědností následky svých činů, a který chápe, že svým býti znamená vypracovati v sobě do důsledků obraz boží. Brand je bojovník proti vší polovičatosti, všemu kompromisnictví, proti pohrávání s dobrem a zlem. Peer Gynt, bezcílný slaboch, urážlivé vyzývavý s pyšným nedostatkem úměrnosti se na své pouti světem stává toho všeho zosobněním. Fantazírující snílek, žvanil a lhář je tragicky groteskní Peer Gynt, ten protihrdinský hrdina, jednající podle zásady »čiň co je ti příjemno, žij sám sebe«.

Jsou všichni z jednoho literárního rodu, Ibsenův Peer Gynt, Turgeněvův Rudin i Byronův Don Juan, všichni jsou »mučedníky fantasie«.

Brandovský individualismus a gyntovský egotismus vyrůstají z téhož kořene Lutherského protestantismu, oba jeho protiklady náležejí k sobě co nejtěsněji.

Peer Gynt je nejnárodnější dílo Ibsenovo. Básník se v něm snaží vystopovat samu prapodstatu národní povahy svých krajanů a nachází ji ve lži, kterou vysvětluje přetlakem fantasie a svádí touto realistickou kritikou národního selství velkou bitvu s romantikou, především Björnsonovou, jenž oslavuje v norském sedláku uchované rysy národní bohatýrské povahy starých vikingů a skaldů.

Ibsen vzal Peerem Gyntem na sebe nej vyšší básnický úkol kritika svých spoluobčanů jako celku. Ale básnická síla a psychologická hloubka, s jakou je Peer Gynt viděn a vržen, rozšiřuje platnost obecného egotismu národního přes hranice básníkovy vlasti a pozdvihly jej na typický egotismus všelidský.

V silné a šťastné dramaturgické úpravě a ve skvostném překladu vynikajícího českého básníka Bohumila Mathesia, jenž plné dostihuje vzlet, sílu a všechen severský půvab nejbarevnější dramatické básně Ibsenovy, blížící se prostonárodní poesii norské, dostává se tak Peer Gynt českému čtenáři jako jedno z nejcennějšich děl světového písemnictví dramatiky a jeden z českých překladů nejzávažnějších.







GALSWORTHY, JOHN - MODERNÁ KOMÉDIA

GALSWORTHY, JOHN

MODERNÁ KOMÉDIA
(A Modern Comedy)

Slovenský spisovateľ, Bratislava, 1970
preklad Alfonz Bednár
2. vydanie,
edícia Tvorba národov
13-72-086-70

beletria, román,
856 s., slovenčina
hmotnosť: 904 g

tvrdá väzba, papierový prebal
stav: prebal po krajoch mierne pokrčený, kniha vo dobrom stave

0,70 € DAROVANÉ EGJAK

*kamag* in **O2**

Keď sa nad Forsytovcami dvíha po druhý raz opona, divák zastihuje ich na miestach a v situáciách, v akých ich v prvom dejstve, vo Forsytovskej ságe, nevidel; ich starosvetské sídla vymenili salóny modernej mládeže, z rušných dostihových tribún presťahovali sa do dancingov, ba i do Dolnej snemovne, objavujú predmestské slumy, štvrte londýnskej chudoby, hoci sa narodili so striebornou lyžičkou v ústach, nevozia sa už v hansomoch a drožkách za svojimi malými vášňami, ale konečne zoberú na vedomie autá. To všetko platí predovšetkým o Soamesovej dcére Fleur a o jej mužovi Michaelovi Montovi, okolo ktorých sa krútia kulisy tohto druhého forsytovského cyklu.

Všetky postavy tohto románu hľadajú svojskými cestami východisko zo spoločenskej krízy povojnového Anglicka. „Všetko sa pominulo,“ vraví jedna z postáv románu, básnik Wilfrid Desert, „všetko krásne, mohutné, prekvitajúce! Niet výhľadov, siahajúcich do ďaleka, niet veľkých plánov.“ Mladušká Fleur, pôvabná žena i matka, hľadá zmysel života v dieťati, v módnych salónoch a v stratenej dievčenskej láske, Michael Mont v neúspešnej filantropii, v sociálnych reformách a v odpúšťaní a náš starý Soames, znalec spoločnosti a umenia, v zdravom rozume, v láske k umeniu a k rodine, v pevných starých zásadách — miestami azda až smiešne. Tragédia sa zmenila nebadane na frašku, sága na komédiu: v tom je hlboký, jemne ironický zmysel Modernej komédie. Hospodárske pomery prinútili autora kriticky sa postaviť k nemohúcnosti Forsytovcov v obrodzovaní vlastného malého i veľkého sveta a vysmiať sa krachu „mocných“, pokiaľ sa usilujú vyviesť krajinu z krízy. Kronikár Forsytovcov siaha v Modernej komédii k výsmechu z parlamentu, poslancov a karieristov, strhuje masky z ľudí, za ktorých bezchybným výzorom sa cerí dobrodruh a špekulant, koristník zo zatuchnutej atmosféry finančného kapitálu, trustov a účastinárskych spoločností, a smeje sa aj mladým Forsytovcom, ktorých, zdá sa, nepúta k životu nijaký zmysel, iba honba za tým, čo ešte nemajú, a ktorí sa akýmsi vlastným šibeničným humorom sami vysmievajú nebezpečnej prázdnote svojho života.

V tomto zmysle je Galsworthyho Moderná komédia odpoveďou na tienisté stránky života v starnúcom impériu a povedzme: odpoveďou veľmi krutou. Odpoveďou, ale i veštbou nevyhnutného zániku. Vo chvíli, keď umiera Soames (a zase koľká irónia: veď neumiera na nič iné ako na svoju lásku k Fleur a k umeniu), ozve sa síce autorov hlas znova teplo, v prehriatych tóninách, k akým sa neuchyľoval už v Modernej komédii tak často ako v Ságe. No, to je už labutia pieseň Forsytovcov. Čo leží pred nimi, je neistá budúcnosť, neznáma krajina, do ktorej dosial nik z nich nevkročil.





HEMINGWAY, ERNEST - OSTROVY V PRÚDE

HEMINGWAY, ERNEST

OSTROVY V PRÚDE
(Islands in the Stream)

Pravda, Bratislava, 1974
edícia Členská knižnica
preklad Elena Chmelová, Karol Dlouhý
2. vydanie
prebal Tibor Šrámek

beletria, román
464 s., slovenčina
hmotnosť: 544 g

tvrdá väzba s prebalom

1,50 €  stav: dobrý *kamag* in **O2**
0,90 €  stav: dobrý, prebal poškodený*lupev*
0,90 €  stav: dobrý, prebal ošúchaný, pečiatky v knihe *home**belx

Tento román najlegendárnejšieho spisovateľa súčasnosti očakávali čitatelia už dlhé roky — odvtedy, ako sa rozchýrilo, že Hemingway od roku 1950 písal široko koncipované dielo, ktoré o dva roky aj dokončil. Roku 1952 však vyšla iba jeho časť pod názvom Starec a more. Za túto novelu autora odmenili Pulitzerovou a neskôr aj Nobelovou cenou.

Rukopis románu Ostrovy v prúde sa našiel medzi Hemingwayovými rukopismi po jeho smrti.

Kniha je rozdelená do troch častí, z ktorých prvá opisuje život maliara Thomasa Hudsona v polovici tridsiatych rokov na ostrove Bimini ležiacom v Golfskom prúde. Hudsonovu osamelosť naruší prázdninová návšteva jeho troch synov a potom nasleduje séria epizód plných života, vrátane skvelého opisu rybolovu na šírom mori. Druhá časť sa odohráva o niekoľko rokov neskôr na Kube v čase vojny. Hudson sa zúčastňuje na tajných akciách v boji proti nemeckým ponorkám. Dej sa zväčša odohráva v istom havanskom bare. Dejiskom poslednej časti románu je paluba Hudsonovho improvizovaného prieskumného člna, ktorý pátra po stroskotancoch z potopenej nemeckej ponorky. Hľadanie posádky z fašistickej ponorky tvorí dramatický záver románu. Neúnavné prenasledovanie sa skončí nemilosrdným bojom v lagúnach, kde je Hudson smrteľne ranený. Ani v jednej svojej knihe nevydal dosiaľ Hemingway sám seba natoľko napospas čitateľovi. Ale aj inak má tento román ojedinelé miesto v Hemingwayovom diele — svojimi bohato rozvitými témami a náladami a nečakaným humorom, ktorý oživuje mnohé scény — zavše je skepticko-ironický, zavše drsno-posmešný, ale vždy nákazlivý. Ostrovy v prúde sú zároveň i dôkazom Hemingwayovej náruživej lásky k morským dobrodružstvám a jeho citu k synom, sú svedectvom jeho zážitkov za druhej svetovej vojny, keď v službách amerického námorníctva hliadkoval na svojej motorovej jachte Pilar a prenasledoval nemecké ponorky.

Aj pre Thomasa Hudsona, pre človeka, ktorému napokon neostáva iné, iba spomienky, a predsa nerezignuje a bojuje do posledného dychu, platia slová, ktoré Hemingway napísal v novele Starec a more: „Človeka možno zničiť, ale nie poraziť."






V noci, v dusnom tichu, predtým, ako sa zdvihol vietor, sedel Thomas Hudson v kresle a pokúšal sa čítať. Ostatní si už všetci ľahli, ale on vedel, že by nezaspal, a chcel čítať dovtedy, kým sa ho nezmocní ospanlivosť. Nevládal však ani čítať a premýšľal o dnešku. Premietol si ho v duchu od začiatku do konca a zdalo sa mu, akoby sa mu synovia, okrem Toma, veľmi odcudzili alebo on sa odcudzil im.

David sa pridal k Rogerovi. Thomas Hudson chcel, aby David získal všetko, čo len môže od Rogera, ktorý sa správal obdivuhodne a rozumne, hoci pri práci a v živote nebol ani obdivuhodný, ani rozumný. David bol Hudsonovi záhadou. Milovanou záhadou. Ale Roger ho lepšie chápal ako vlastný otec. Thomas Hudson bol rád, že si tak dobre rozumeli, ale dnes večer sa preto cítil akýsi osamelý.

A potom sa mu nepáčilo, ako sa správal Andrew, hoci vedel, že Andrew je Andrew a malý chlapec a nebolo spravodlivé odsudzovať ho. Nespravil nič zlého a držal sa naozaj veľmi dobre. Ale čosi v Andrewovi v ňom vzbudzovalo nedôveru.

Aké úbohé a sebecké je takto zmýšľať o niekom, koho máš veľmi rád, pomyslel si. Prečo nespomínaš na celý deň, načo ho analyzuješ a trháš na kúsky? Chod si teraz ľahnúť, povedal si, a skús zaspať. Do čerta so všetkým ostatným! A ráno si zas nájdi životný rytmus. Chlapcov už nebudeš mať dlho. Hľaď, aby si im vytvoril šťastné chvíle. Ale ved som sa o to pokúsil, povedal si. Naozaj som sa o to pokúšal a myslel som pritom aj na Rogera. I sám si bol predsa veľmi šťastný, uznal. Áno, pravdaže. Ale dnes ma niečo postrašilo. A potom si povedal: naozaj, každý deň prinesie čosi, čoho sa zľakneš. Choď si ľahnúť, možnože si dobre pospíš. Pamätaj, že chceš, aby zajtra boli šťastní.

V noci sa strhol silný juhozápadný vietor a ráno dul skoro víchor. Ohýbal palmy, pribuchoval okenice, rozvieval papiere a spenený príboj zalieval pobrežie.

Roger už bol preč, keď Thomas Hudson zišiel sám na raňajky. Chlapci ešte spali a Thomas Hudson si prečítal poštu, ktorú mu priviezol poštový čln z pobrežia, a zároveň raz do týždňa doviezol aj ľad, mäso, zmrzlinu, čerstvú zeleninu a ostatné zásoby. Vietor bol taký silný, že Thomas Hudson zaťažil list šálkou na kávu, keď ho položil na stôl.

„Mám zavrieť dvere?“ opýtal sa Joseph.

„Nie, kým sa nič nerozbije.“

„Pán Roger sa šiel prejsť na pobrežie," povedal mu Joseph. „Poberal sa smerom na ostrovný výbežok.“ Thomas Hudson neprestal čítať poštu.

„Tu sú noviny,“ dodal Joseph. „Vyhladil som vám ich."

„Ďakujem, Joseph.“

„Pán Tom, je to pravda o tej rybe, čo mi Eddy rozprával?“

„A čo ti rozprával?“

„Aká obrovská bola a že ju chcel už-už harpunovať.“ „Pravda.“

„Božemôj! Keby práve nemal prísť čln so zásobami a ja by som nebol musel ostať tu, aby som preniesol ľad a zásoby do domu, bol by som šiel i ja s vami. A bol by som skočil za rybou a harpunoval ju.“

„Eddy za ňou skočil.“

„To mi nepovedal,“ vravel Joseph zarazene.

„Prosím si ešte kávu, Joseph, a trocha papaje,“ povedal Thomas Hudson. Bol hladný a vietor v ňom vzbudzoval chuť do jedla. „Nepriviezol nám čln slaninu?“

„Myslím, že by sa dajaká našla,“ odvetil Joseph. „Dnes vám chutí.“

„Pošlite mi sem Eddyho.“

„Eddy si šiel domov ošetriť oko.“

„.A čo mu je na oko?“

..Ktosi mu doň vrazil päsť.“



ROOSEVELT, ELLIOTT - AS HE SAW IT

ROOSEVELT, ELLIOTT

AS HE SAW IT

Duell, Sloan and Pearce, New York, 1946
predslov Eleanor Roosevelt
1. vydanie

história, II. svetová vojna, životopisy,
270 s., angličtina
hmotnosť: 453 g

tvrdá väzba
stav: dobrý

2,90 €

*kamag* in *060*





7
TEHERAN CONFERENCE

The seventy-seven Americans who made up the party to Teheran saw it first from the air—a surprisingly modern city, its buildings and railroad yards clustered at the foot of a range of small mountains. These mountains, taken with others to the west and south, formed a bowl which enclosed miles and miles of desert, an occasional village, one or two lonesome spurs of railroad track, and Teheran. The Big Three were met here in compromise, and I imagine none of the three chief participants was completely happy about the place of rendezvous. Stalin, because he was a working military commander, had insisted that it be some city no farther than a day’s flight from Moscow; and as a result here they were, in the capital of a friendly neutral, a country which was one of the United Nations, but of which it was difficult to make any other recommendation.

But it was never difficult to hit on a drawback. For one: until quite recently, Teheran had been general headquarters for all Axis espionage in the Middle East; and Mike Reilly of our Secret Service shared with the Soviet secret service agents the conviction that there were still, despite many precautions, among the thousands of refugees who had crowded into the city from Europe, dozens of Nazi agents and sympathizers. For another: the problems of health and sanitation are among the most difficult in the world. Teheran’s drinking water flows down to the city from the mountains in open ditches; if you live on the upper outskirts of the city, you are fortunate, for you have first crack at it; you are probably also antisocial, for you use the ditches as they flow past you as sewage system as well as water supply system; thus, if you are unfortunate enough to live in the center or lower outskirts of the city, what you get as drinking water is your neighbor’s refuse and offal. After that, you are surprised if you don’t get typhus or malaria or dysentery. Why a city with broad, well-paved streets, relatively modern hospitals, a university, museums, a serviceable power plant—even a telephone system-should not have taken the seemingly prior step of installing a proper water supply system and sewage disposal system is one of those minor mysteries.

And despite the fact that Teheran otherwise gave the appearance of a modern and prosperous city, it was swiftly evident that the Iranian economy was neither modern nor prosperous. There was the capital, and then there was the surrounding country—a grazing ground for the herds of nomadic tribes, who knew nothing but abject poverty except perhaps in the north, where there was better farmland and a better living to be won. To the south were the oil fields, then a British concession,

FTÁČNIK, ĽUBOMÍR - ŠACHOVÉ OLYMPIÁDY

FTÁČNIK, ĽUBOMÍR
KOZMA, JÚLIUS
PLACHETKA, JÁN

ŠACHOVÉ OLYMPIÁDY

Šport, Bratislava, 1984
obálka Anna Beckerová, Ján Hladík
1. vydanie, 15.000 výtlačkov
77-020-84

šport, šachy
296 s., čb fot., slovenčina
hmotnosť: 475 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý

2,60 €

*kamag* in **O2**








VANČURA, VLADISLAV - ROZMARNÉ LÉTO

VANČURA, VLADISLAV

ROZMARNÉ LÉTO
Humoristický román

Odeon, Praha, 1986
11. vydanie, 29.000 výtlačkov
ilustrácie Josef Čapek
doslov Miloš Pohorský
01-084-86

beletria, román, humor
120 s., čeština
hmotnosť: 243 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý

1,90 €

*kamag*  in **S7S**

KNIHA VYCHÁZÍ U PŘÍLEŽITOSTI 100. VÝROČÍ NAROZENÍ JOSEFA ČAPKA (1887-1945)

Osud této malé knížky, jež se objevila před šedesáti lety, v roce 1926, můžeme počítat k největším překvapením v novější české literatuře. Vždyť ji napsal tenkrát už známý a uznávaný prozaik Vladislav Vančura (1891 — 1942), a to ve chvíli, kdy mu imponovala poetistická nálada a záliba v hravém způsobu vyprávění a života. Vždyť k ni už pro první vydání nakreslil vtipné ilustrace Josef Čapek. Ivan Olbracht o ní řekl. že je to vedle Haškova Švejka „jedna z nejpůvabnějších knih, které byly v Čechách napsány“. A přece Rozmarné léto za Vančurova života už víckrát nevyšlo. Teprve když se autor stal klasikem, ožil z jeho odkazu nejvíc snad právě tento veselý příběh, zdánlivě jenom humorný, ale poprvé představující také autorův měnící se životní názor.

Poválečná cesta Rozmarného léta pak už byla jasná a příznivá; přispělo k tomu i další překvapeni, jímž bylo téměř doslovné zfilmování románu, a to i se zachováním jeho zvláštně stylizované řeči. Dnes patří Rozmarné léto k často vydávaným a hodně čteným knížkám moderní české prózy a některé věty z tohoto románu se staly obecně rozšířenými úslovími. Kolik čtenářů strávilo s knížkou příjemný čas, se nedá ani odhadnout. Čím si Rozmarné léto tak podmanilo čtenáře? Je hned nápadné, že se v něm uvedl v nové a rozhodující roli Vančurův smích jako životní filozofie. Asi nebude nutné opakovat, co se v příběhu umístěném do poklidného lázeňského městečka, pouze na tři dny rozrušeného příjezdem kouzelníka a jeho sličné pomocnice, odehrávalo mezi čtyřmi muži




Zmoudřete!

Na druhý den, když abbé a major přišli na Důrův ostrov, otázali se Antonína, kdo to v noci tonul a koho zachránil.

Oho, řekl mistr mezi prozpěvováním (neboť Kateřina byla již odešla po nákupu), vytáhl jsem z Orše maličkou chudinku, děvčátko nikoliv starší než dvacet let.

Byla by se, pánové, dočista utopila.

Dnes při snídani jsem zaslechl jakési řeči, pravil kanovník. Mluví se, Antoníne, že to byla Anna z vozu kouzelníkova a že jste ji vlekl vrbinami až sem. To nešťastné děvče, majore, bylo prý nuceno vrhnouti se do vody, aby uniklo návrhům nestoudníkovým! Vy mlčíte, Antoníne, souhlasíte, abyste byl veřejně označen za svůdníka a jmín lumpem?

Máte zcela pravdu, odvětil major, je dobře míti veselou přítelkyni, znám to. Jejich tlamičky a jejich uši jsou malé a růžové.

Řka to major zřejmě jsa pohnut se odmlčel a po chvíli dodal: Pravím, že to znám, avšak čas míjí a věci se zapomínají.

Vy, Antoníne, děl obraceje se k mistrovi, jste si počínal hůře než lancknecht v městě, jehož bylo dobyto, a abbé vás nazval právem darebákem.

V mém dobrodružství, pravil Antonín, není nic ošklivého, neboť Anna je naživu, dýchá a chodí. Slíbil jsem jí něco ryb a vy, majore, byste mi měl přispěti, neboť — jak jsem si úkradem všiml — je to opravdu hezké děvče.

Dosti

Slyše to kanovník vyňal z kapsy Ars amandi P. O. Nasona a udeřil knihou o zemi, takže se zdvihl obláček prachu.

Potom se jal abbé spílati a mluvil špatně o literatuře a o knihách řka, že básníci jsou lidé nesmělí, že to řemeslo nezjednává cti a že platí u ženských za onuci.

Když se vylál, zdvihl opět svoji knihu a pravil:

Výtky, které jsem vznesl proti krásnému písemnictví, neplatí bez výhrady a neplatí obecně. Avšak je nezvratná pravda, že ženské jsou hlupačky a že nikdy a nijak nebyly účastny velikých věcí aniž rozkoší duševních.

Právě tak, poznamenal major zapaluje si doutník, nesloužily nikdy ve vojště, a jakkoliv se jim líbí přiléhavé spodky a barevné kabátce, nerozumějí vojenství ani za mák. Víte-li pak, abbé, že jsem se nesetkal s dámou, která by znala základy balistiky nebo taktiky a která by měla jakékoliv mínění o těchto věcech?

Pah, doložil, dovedou kaziti staré rody křížíce se s největší snadností s potomky šlechty a přivádějíce na svět čtenáře poštovních knížek.


HOLY BIBLE

HOLY BIBLE
Good News
Colour Reference Edition

Bible Society, Swindon, 1979
ISBN 0-564-00821-4

Biblia, náboženská literatúra,
1280 s., fa fot., angličtina
hmotnosť: 1287 g

mäkká väzba
stav: používaná, zachovalá

GRATIS

*kamag* in *060*



BÖLL. HEINRICH - A NEŘEKL JEDINÉ SLOVO / BILIÁR O PŮL DESÁTÉ

BÖLL. HEINRICH

A NEŘEKL JEDINÉ SLOVO / BILIÁR O PŮL DESÁTÉ
(Und sagte kein einziges Wort / Billard um halb zehn)

Odeon, Praha, 1988
edícia Klub čtenářů Odeon (586)
preklad Anna Siebenscheinová, Vladimír Kafka
doslov Petr Kaška
prebal Petr Poš
1. vydanie v tomto súbore, 48.000 výtlačkov
01-041-88

beletria, román
374 s., čeština
hmotnosť: 313 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

1,90 €

*kamag*  in **S7S**

Román A neřekl jediné slovo je vnitřním monologem hlavních postav, manželů Bognerových. Jejich monology se navzájem doplňují a překrývají a podávají tak bezprostřední svědectví o rozkladu jejich manželství. Vlastní děj románu se odehrává o jediném podzimním víkendu, jehož vyvrcholením je precizně vykreslené milostné setkání obou manželů v ubohém hotelu.

Biliár o půl desáté (zfilmován v roce 1954) představuje Böllovo stěžejní dílo. Ve vyprávění o jednom dni, o 6. září 1958, se zpětně zobrazuje celá polovina století: historie kláštera, který roku 1908 vybudoval Robert Fämel, roku 1945 odstřelil Jindřich Fämel a roku 1958 se plánuje jeho opětná výstavba, kterou má provést Josef Fämel. Historie jedné rodiny, tří generací a jejich přátel, historie Německa. Ve třinácti kapitolách autor vypráví — vždy z perspektivy jiné postavy — o onom dni a zlomkovitě o minulosti. A jako i v jeho jiných románech jsou zde lidé rozděleni na úspěšné, bez skrupulí, a na chudé, bez vlivu. Lidé hospodářských a jiných podobných zázraků všeho druhu Bölla nezajímají. Raději se neustále obírá těmi, kteří jsou jejich pravým opakem, pasivními a málo zdatnými outsidery, kteří se nedovedou zařadit, neboť jsou obtíženi pamětí a svědomím.






Josef se usmál. „Samozřejmě, protože já mám přece něco společného s tebou.“

„Je to něco zlého?“

„Ano.“

„Má to něco společného s tvou prací?“

„Ano. Půjč mi hřeben, ale neotáčej se; ta drobná zrníčka písku rukama ven nedostanu.“

Vyndala hřeben z kabelky a podala mu ho přes rameno; na chviličku jí podržel ruku.

„Však já tě viděla, jak jsi vždycky večer, když už byli dělníci pryč, chodil kolem té hromady úplně nových cihel a jak ses jich dotýkal; jen lehce dotýkal - a viděla jsem, žes to včera a předevčírem nedělal; znám přece tvé ruce; a dnes ráno jsi odjel tak brzo.“

„Byl jsem si obstarat dárek pro dědečka.“

„Kvůli dárku jsi neodjel; kdepaks byl?“

„Byl jsem v městě,“ řekl, „rám na obrázek nebyl ještě hotový, a tak jsem na něj čekal; znáš přece tu fotografii, jak mě na ní matka drží za ruku, na druhé ruce drží Ruth a za námi stojí dědeček? Dal jsem ji zvětšit, vím, že z toho bude mít radost.“

A pak jsem šel do Modestovy ulice a čekal jsem, až otec vyjde z kanceláře; velký, vzpřímený; šel jsem za ním až k hotelu; půl hodiny jsem čekal před hotelem, ale on nevycházel a mně se nechtělo jít dovnitř a ptát se po něm; chtěl jsem ho jen vidět a viděl jsem ho: pěstěný pán v nejlepších letech.

Pustil Mariannu, zastrčil si hřeben do kapsy u kalhot, položil Marianně ruce na ramena a řekl: „Prosím tě, neotáčej se, takhle se dá líp mluvit.“

„Líp lhát,“ řekla.

„Třeba,“ řekl, „nebo spíš líp zamlčovat.“ Díval se jí kolem ucha přes zábradlí kavárenské terasy doprostřed řeky, záviděl dělníkovi, který visel v koši skoro šedesát metrů vysoko na pilíři a autogenem kreslil do vzduchu modré blesky; sirény troubily, dole pod terasou po náspu chodil zmrzlinář, vykřikoval „zmrzlina, zmrzlina“, pak se odmlčoval a nabíral lžící zmrzlinu na drobivou oplatku; v pozadí šedivá silueta Svatého Severína.

„Musí to být něco moc zlého,“ řekla Marianna.

„Ano,“ řekl, „je to dost zlé - možná taky, že ne; to se ještě neví.“

„Týká se to něčeho vnitřního, nebo vnějšího?“ zeptala se. „Vnitřního,“ řekl. „V každém případě jsem dal dnes v poledne Klubringerovi výpověď; neotáčej se, nebo ti neřeknu už ani slovo.“

Pustil jí ramena, uchopil její hlavu a pevně ji držel směrem k mostu.

„Co tomu řekne dědeček, žes dal výpověď? Byl na tebe tak pyšný, každá pochvala, kterou o tobě Klubringer pronesl, byla pro něj jako rajská hudba; tolik přece na opatství lpí; dnes mu to zatím ještě nesmíš říct.“

„Určitě mu to řeknou dřív, než se s námi sejde; víš přece, že jede s otcem do Svatého Antonína: odpolední káva před velkou oslavou narozenin.“

„Ano,“ řekla.

„Je mi to líto kvůli dědečkovi; víš, že ho mám rád; určitě se dnes po návštěvě u babičky půjde projít; ať je to, jak chce, zatím nemohu cihly ani vidět a maltu ani cítit.“

„Jenom zatím?“

„Ano.“

„A co řekne otec?“

„Ach,“ řekl rychle, „tomu to bude líto jen kvůli dědečkovi; o tvořivou stránku architektury se jakživ nezajímal, jedině o vzorečky; zůstaň tak, neotáčej se.“

„Má to tedy něco společného s tvým otcem, cítím to; jsem už na něj tak zvědavá; po telefonu jsem s ním už mluvila kolikrát; myslím, že se mi bude líbit.“

„Bude se ti líbit. Uvidíš ho nejpozději dnes večer.“ „Musím taky na oslavu?“

„Bezpodmínečně. Neumíš si představit, jakou radost to dědečkovi udělá, - a ostatně tě výslovně pozval.“

Pokusila se vyprostit si hlavu, on ji však pevně držel, smál se a řekl: „Nech toho, takhle se nám líp povídá.“

„A lže.“

„Zamlčuje,“ řekl.

„Máš rád svého otce?“

„Ano. Zvlášť od té doby, co vím, jak je ještě mladý.“ „Copaks nevěděl, kolik mu je?“




streda 29. novembra 2017

HAJNÝ, PAVEL - LÉTA

HAJNÝ, PAVEL

LÉTA

Mladá fronta, Praha, 1975
edícia Alfa (27)
prebal Rostislav Vaněk, Jitka Walterová
1. vydanie, 8.000 výtlačkov
23-074-75

beletria, román
256 s., čeština
hmotnosť: 323 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, prebal pokrčený

1,10 €

*kamag*  in **S7P**

Léta jsou kruhy ve dřevě. Léta jsou také roky. V létech jednoho stromu uvízla jedné noci střela, a zvídavému, nepokojnému člověku nedalo spát, jak se mohla kulka zarýt do stromu pod zcela nepochopitelným úhlem. Vstřel šel seshora. Muselo se střílet, když strom ležel, a poražený kmen zůstal přece na místě jen několik hodin. Co se vlastně stalo? Záhada podivného vstřelu má své důsažné souvislosti, životně důležité, jež se táhnou pět let zpátky do Prahy i do líbezné horské krajiny. Souvislosti vztahující se k přítomnosti, a nakonec i k podivuhodné cestě do zahraničí, kam se ústřední postava románu Pavla Hajného dostává se zájezdem. Zde dochází ke konfrontaci ve více rovinách, k vyjasnění jen naznačených postojů, jež nám mnohdy připadají zcela samozřejmé.

Hajného Léta mají složitou strukturu a jejich předivo nenapovídá okamžitě závěr. Je to společenský román s tajemstvím, který má jednoznačný půdorys, ale také pokračuje otevřením nových problémů. Jedno je však jisté: v průběhu vzrušujícího děje musí hrdinové řešit svůj vztah k životu, k lidem, ke své rodné zemi. I když za závojem tajemství, přece jen je zřejmé, že nic v tomto světě velkých dramatických konfliktů není samozřejmé a bezpečné, že normální podmínky lidské existence je třeba vybojovávat znovu a znovu. Jak o tom svědčí i příběh „dívky“, druhé a faktické hrdinky podivuhodných Let. Hajného dílo je čtenářsky poutavé a myšlenkově inspirativní. Patří k slibným pracem naší mladé prózy.





V první chvíli jsem myslel, že je to ona. Sotva jsem se však sehnul blíž, viděl jsem, že to byla jen moje představa zplozená bujnou fantazií. Ta slečna patřila k Mirkovi. S převahou vzhlédla a podala mi ruku. „Těší mě,“ řekla a jediným pohledem mne stačila odhadnout a ještě dát najevo i výsledek: nezaujal jsem ji.

„Sednete si dozadu?“

„Ne,“ řekl Mirek. „Pusť ho dopředu.“

Vypadal ustaraně. „Tak polez, polez,“ řekl, když jsem čekal, až se kráska usídlí, abych zabouchl. Uvnitř panovala dotěrná, i když nesporně příjemná vůně, nepochybně zahraničního původu. Vzpomněl jsem si na Jitčiny Živé květy na poličce v koupelně. Neměla chudák vůbec šance.

Rychle jsme projeli kolem autoopravny, minuli faru a kolem Masny jsme zamířili k náměstí. Těsně před ním však Mirek odbočil doprava, slepou uličkou vedoucí k zadnímu vchodu hotelu U zvonu.

Voňavá slečna zůstala ve voze. „Hned jsem zpátky,“ řekl jen Mirek. Přikývla.

Prošli jsme Zvonem naditým k prasknutí a ozývajícím se už nyní zpěvem Gaudeamus igitur — a hned od hlavního vchodu jsme uviděli rojící se chumel spolužáků v podloubí. Dali jsme se napříč náměstím.

„To je od nás z podniku,“ řekl najednou, ačkoli jsem se ho na nic neptal. „Byla tu někde na služební cestě, tak se to tak nějak sešlo...“

Bylo mi na něm vždycky sympatické, že se svými avantýrami vlastně nechlubil. Netajil se s nimi, to byl ten správný výraz.

„To ji můžeš přivíst k vašim?“

Podíval se na mě, myslím-li to jako vtip. „Jo,“ řekl, když se mu zazdálo, že ano. „Spíme ve Svratce. Nedovedeš si představit, co to bylo za fušku, sehnat dvě lůžka. S tím zatraceným sjezdem tu neseženeš pokoj, kdyby ses rozkrájel.“

Nebylo mi jasné, jak to všechno stihne: zúčastnit se alespoň krátce sjezdu, navštívit rodiče a vysvětlit jim dost přesvědčivě, proč u nich nemůže spát, a ještě k tomu se věnovat té navoněné slečně.

„Ale no to víš, že jo,“ řekl otráveně. „Co můžu dělat.“

Skutečně, zdálo se, že radosti, jichž se mu mělo dostat, mohou jen těžko vyvážit potíže s tím spojené.

„Tak co? Kam se jde?“ vyzvídal, aby se mohl ztratit, ale nikdo z jubilantů nevěděl. „Tajnej vejlet,“ řekl jen Fejbi.

„No tak neblázni,“ ohradil se Mirek. „Musím ještě domů!“

„No je to tak!“ řekl Fejbi. „U Zvonu si to zamluvili nějací dědci, v Lázeňským domě je béčko, Koruna se adaptuje...“

V té chvíli už se zpoza radnice vynořil autobus. Hlouček se zavlnil. „Tak kam!“ řekl netrpělivě Mirek.

„Nasedni a uvidíš,“ řekl Fejbi. „Má to bejt překvapení!“

Nic se nemohlo Mirkovi hodit méně. Začal ho přemlouvat. Fejbi odolával.

Konečně jsem objevil Karla. Stál s Petrou Valtýřovou. „Malina, Malina,“ řekl jsem jim za zády. „Na chvíli tě člověk spustí z očí a už zas balíš nějakou děvku.“

Zjeveně se otočil, takže jsem uviděl do tváře i jí. „Seznamte se,“ řekl duchapřítomně, jako by tím ještě mohl něco zachránit. „To je Tom. A to je moje paní.“

„Promiňte,“ řekl jsem. „Myslel jsem, že je to jedna spolužačka.“

„Nic se nestalo,“ řekla. „Bylo to poučné.“

Ukázalo se, že jako jediná uposlechla Fejbiho výzvy a teď se tu uprostřed tlupy vzájemně se objímajících i pomlouvajících spolužáků cítila zcela ztracena. Nic jiného jí však už nezbývalo. Klíče od bytu půjčili příteli, kterému přijela snoubenka. Něco mi to — jako snad všechno v tom týdnu — připomnělo.

„Nenastoupíme si?“ navrhl Karel. Už tak jsme byli takřka poslední.
Viděl tehdy jakousi osudovou souvislost v okolnosti, že bydlela tak blízko jejich starého domu. Stáli ještě chvilku u branky porostlé břečťanem, než se rozešli. Nevěděl kudy kam. Najednou neměl mnoho chuti vstoupit ke Zvonu a stát se až do chvíle, než vejde další opozdilec, terčem zájmu

OATESOVÁ, JOYCE CAROL - KRAJINA ZÁZRAKOV

OATES, JOYCE CAROL

KRAJINA ZÁZRAKOV
(Wonderland)

Slovenský spisovateľ, Bratislava, 1976
edícia Spoločnosť priateľov krásnych kníh (324)
preklad Pavel Vilikovský
prebal Pavel Blažo
ilustrácie František Hubel
1. vydanie, 26.000 výtlačkov
72-089-76

beletria, román
476 s., slovenčina
hmotnosť: 586 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

0,70 €

*kamag* in **O2**

Joyce Carol Oatesová patrí k mladšej generácii amerických spisovateľov, svojimi dielami si však už získala pevné miesto v súčasnej americkej literatúre. Je to neobyčajne plodná a všestranná autorka: okrem šiestich románov — Otrasný pád, Záhrada svetských rozkoší, Drahí ľudia, Oni (za ktorý získala r. 1970 Národnú knižnú cenu), Krajina zázrakov, Rob so mnou, čo chceš — vydala niekoľko kníh poviedok, esejí, tri básnické zbierky a štyri hry. Dôležitejšia než kvantita a pestrosť je umelecká sila jej diel, hlboký a úprimný záujem o prostého človeka a jeho boj za dôstojný a naplnený život. Oatesovej poviedky a romány si získali ohlas na celom svete, viacero jej diel preložili aj v Sovietskom zväze. Joyce Carol Oatesová sa narodila v roku 1938. Vyrastala neďaleko mesta Lockport v štáte New York. Vyštudovala vo Wisconsine a spolu so svojím manželom Raymondom Smithom prednáša angličtinu na Windsorskej univerzite v kanadskej provincii Ontario.





REDFIELD, JAMES - CELESTÍNSKE PROROCTVO

REDFIELD, JAMES

CELESTÍNSKE PROROCTVO
(The Celestine Prophecy)

Pragma, 1995
preklad Pavel Dvořák
obálka Michal Houba
ISBN 80-85213-87-7

beletria, román, mystika,
208 s., slovenčina
hmotnosť: 362 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý

3,20 €

*kamag*   in **S3Z**

James Redfield vydal túto svoju knihu v Spojených štátoch najskôr vlastným nákladom v neveľkom počte výtlačkov, a vtedy sa stalo niečo neuveriteľné: Celestínske proroctvo začali ľudia odpisovať a kopírovať a jeho povesť a sláva rástli geometrickým radom. Nečudo - obsahuje totiž tajomstvá, ktoré menia svet, v ktorom práve žijeme. Hlavný hrdina, ktorý túži spoznať zmysel života, sa vyberie do Peru, aby pátral po tajomnom Rukopise neznámeho pôvodu, ktorý sa usilujú oficiálne miesta neúspešne potlačiť. Rukopis osvetľuje, akou cestou sa bude naša civilizácia v budúcom tisícročí uberať.

Prečítajte si aj vy Celestínske proroctvo - knihu, ktorá už zmenila tisícky ľudských životov a ktorá môže zmeniť aj váš život.





Posolstvo mystikov

Nasledujúce ráno som sa zobudil na to, že Wil sa pohybuje v izbe. Noc sme strávili v dome jedného z jeho priateľov. Wil sa posadil na lôžku na druhej strane miestnosti a rýchlo sa obliekal. Vonku bola ešte tma.

„Zbaľme sa,“ zašepkal.

Zobrali sme si veci a niekoľkokrát sme zašli k džípu s ďalšími zásobami, čo Wil nakúpil. Centrum mestečka bolo vzdialené iba niekoľko sto metrov a cez temnotu sem prenikalo zopár svetiel. Svitanie zatiaľ naznačoval iba pásik svetlejšej oblohy na východe. Okrem niekoľkých vtákov, ohlasujúcich prichádzajúce ráno, nebolo počuť nijaké zvuky.

Keď sme skončili, Wil sa ešte krátko porozprával so svojím priateľom, ktorý predtým ospanlivo sledoval z terasy našu prípravu na cestu. Ja som čakal pri džípe. Odrazu sme začuli na hlavnej križovatke hluk. Zbadali sme svetlá troch nákladných áut, ktoré vošli do centra mestečka a zastali tam.

„To by mohol byť Jensen,“ povedal Wil. „Poďme tam a pozrime sa, čo robia, ale opatrne.“

Prešli sme niekoľko ulíc a potom sme vošli do uličky, čo ústila na hlavnú cestu asi tridsať metrov od nákladiakov. Dva vozy boli naložené palivom a ďalší zaparkoval pred obchodom. Neďaleko stálo asi päť ľudí. Zbadal som Marjorie, ako vychádza z obchodu a potom kráča smerom k nám a pozerá sa do susedných obchodíkov.

„Choď tam a zisti, či by si ju vedel presvedčiť, aby išla s nami,“ zašepkal mi Wil. „Počkám tu na teba.“

Prešmykol som sa okolo rohu, a keď som sa k nej priblížil, zdesil som sa. Až teraz som si všimol, že niekoľko Jensenových mužov, ktorí stáli za Marjorie, má automatické zbrane. O chvíľu nato sa môj strach vystupňoval. Na ulici oproti sebe som zbadal prikrčených ozbrojených vojakov, ktorí sa pomaly približovali k Jensenovej skupine.

Presne v okamihu, keď ma Marjorie uvidela, zbadali aj Jensenovi muži svojich protivníkov a pokúsili sa ujsť. Vzduch sa naplnil explóziou paľby zo samopalov. Marjorie sa na mňa pozrela s hrôzou v očiach. Vrhol som sa dopredu a schmatol som ju. Vbehli sme do najbližšej uličky. Ozývali sa ďalšie výstrely a zúrivé španielske výkriky. Preskočili sme kopu prázdnych škatúľ a vrhli sme sa na zem. Naše tváre sa takmer dotýkali.

„Poďme!“ povedal som a vyskočil na nohy. Bránila sa a potom ma stiahla zasa dole. Hlavou mi naznačila, aby som sa pozrel na koniec uličky. Skrývali sa tam chrbtami k nám dvaja ozbrojení muži a pozerali sa do susednej ulice. Stuhli sme. Napokon muži prebehli po ulici smerom k lesu a tam sa stratili. Vedel som, že sa musíme dostať nazad k domu Wilovho priateľa, do džípu. Bol som si istý, že Wil tam pôjde. Opatrne sme sa zakrádali na ďalšiu ulicu. Sprava sa ozývali zúrivé výkriky a paľba, ale nikoho sme tam nevideli. Pozrel som sa naľavo: ani tam nič nebolo - po Wilovi ani pamiatky. Pomyslel som si, že zrejme už ušiel pred nami.

„Prebehnime pomedzi tie stromy,“ povedal som Marjorie, ktorá teraz vyzerala ostražito a cieľavedome. „Potom,“ pokračoval som, „pôjdeme po okraji lesa doľava. Džíp je zaparkovaný tým smerom.“

„Dobre,“ povedala.

Rýchlo sme prešli cez cestu a prebehli sme asi tridsať metrov smerom k domu. Džíp tam ešte stál, ale nikde sme nevideli nijaký pohyb. Boli sme pripravení vrhnúť sa cez cestu k domu, ale práve v tom okamihu sa spoza rohu naľavo vynorilo vojenské vozidlo a pomaly sa približovalo k domu. Súčasne Wil prebehol cez dvor, naštartoval džíp a rýchlo odišiel opačným smerom. Vozidlo sa pustilo za ním a prenasledovalo ho.

„Dofrasa!“ vykríkol som.

„Čo teraz urobíme?“ opýtala sa Marjorie a v tvári mala zasa paniku.

Za nami v uliciach sa ozvali ďalšie výstrely, tentoraz bližšie. Pred nami les hustol a dvíhal sa k hrebeňu, čo sa týčil nad mestom a smeroval od severu na juh. Bol to ten istý hrebeň, čo som videl z vyhliadky.

„Poďme hore!“ povedal som. „Ponáhľajme sa!“

Vyšplhali sme sa niekoľko sto metrov na hrebeň. Na vyhliadke sme sa zastavili a pozreli sme sa nazad k mestečku. Cez hlavnú križovatku prechádzal konvoj vojenských vozidiel a veľké množstvo vojakov zrejme vykonávalo domové prehliadky. Pod nami, na úpätí vrchu, som začul tlmené hlasy. Ponáhľali sme vyššie po úbočí. Nemohli sme robiť nič iné ako utekať.

Kráčali sme po hrebeni na sever celé dopoludnie a zastavili sme sa iba preto, aby sme sa prikrčili, keď nejaké vozidlo prešlo po hrebeni súbežnom s naším po ľavej strane. Väčšinou to boli oceľovosivé vojenské džípy, aké sme už videli predtým, ale občas tadiaľ prešlo aj civilné vozidlo. Iróniou osudu pre nás táto cesta predstavovala jediný orientačný bod a istotu uprostred divočiny, čo nás obklopovala.

Pred nami sa oba hrebene približovali k sebe a stúpali prudšie.

FAULKNER, WILLIAM - BĽABOT A BES / SVÄTYŇA

FAULKNER, WILLIAM

BĽABOT A BES / SVÄTYŇA
(The Sound and the Fury - Sanctuary)

Slovenský spisovateľ, Bratislava, 1978
edícia Vavrín
preklad a doslov Ján Vilikovský
prebal Jozef Gális
1. vydanie, 30.000 výtlačkov
13-72-103-78

beletria, román
480 s., slovenčina
hmotnosť: 497 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

1,70 €

*kamag* in **O2**

Veľký epik amerického juhu a nositeľ Nobelovej ceny William Faulkner (1897 — 1962) vytvoril svojím literárnym dielom rozsiahlu epopeju o malom, hospodársky a kultúrne bezvýznamnom kúsku zeme okolo mestečka Oxford v štáte Mississippi, známom pod fiktívnym menom yoknapatawphský okres. I keď autor nie je vždy historicky presný, podal v jednotlivých románoch svojej ságy verný obraz dejín rodného kraja a vzostupu i úpadku jeho obyvateľov. Compsonovci a Sartorisovci — to je ten aristokratický juh, ktorý sa prežil a na jeho miesto prichádzajú bezohľadní Snopesovci, nepoznajúci v honbe za materiálnym prospechom nijaké zábrany.








„Keď ja mám primäkké srdce,“ vyhlásila pani Myrtle. Smrkala do vreckovky a naslepo sa načahovala za korbeľom. Chvíľu hmatala, potom sa jej korbeľ dotkol ruky. Rýchlo zdvihla hlavu. „Ty, Ujko Bud!“ skríkla. „Nevravela som ti, že máš stadiaľ vyliezť a hrať sa? No verili by ste to? Minule, keď sme išli odtiaľto, taká som bola bez seba, že som nevedela, čo robiť. Skoro som sa od hamby prepadla, ísť po ulici s opitým chlapcom.“

Pani Reba sa vynorila spoza španielskej steny s tromi pohármi ginu. „To nás postaví trocha na nohy,“ povedala. „Sedíme tu ako tri skapínajúce staré mačky.“ Zdvorilo sa uklonili, napili sa a končekmi prstov si osušili ústa. Nato sa rozhovorili. Rozprávali všetky odrazu, zase polodokončenými vetami, ale už bez prestávok na súhlas či dosvedčenie.

„To my ženy,“ povedala pani Myrtle. „Muži nás nijako nevedia brať také, aké sme. Najprv z nás spravia to, čím sme, a potom chcú, aby sme boli inakšie. Myslia si, že sa v živote na iného chlapa ani nepozrieme, a oni si pritom chodia a robia, čo sa im zapáči.“

„Ak sa ženská zapletie s viacerými chlapmi odrazu, tak je to hlupaňa,“ vyhlásila pani Reba. „Každý chlap je iba na oštaru, a načo si má človek zbytočne pridávať oštaru, keď neni treba? A ak žena nevie ostať verná dobrému mužovi, keď si ho nájde, takému, čo nehľadí na peniaze, nikdy ju ani toľkoto netrápi a nepovie jediné zlé slovo...“ hľadela na nich a v očiach sa jej začal objavovať smutný, nevýslovný výraz zmäteného a trpezlivého zúfalstva.

„No tak, no tak,“ ozvala sa pani Myrtle. Naklonila sa a potľapkala pani Rebu po veľkej ruke. Pani Lorraine ticho pocmukávala jazykom. „Zas to na vás príde.“

„Taký dobrý muž to bol,“ povedala pani Reba. „Ako dva holúbky sme boli. Dvadsaťpäť rokov sme boli ako tie dva holúbky.“

„No tak, dušinka; no tak, dušinka,“ tíšila ju pani Myrtle.

„Keď ono to tak na mňa chodí,“ povedala pani Reba. „A keď som videla toho chlapca, ako tam leží v tých kvetoch.“

„Nemal veru viacej kvetov ako pán Binford,“ vyhlásila pani Myrtle. „Ale, ale. Napite sa toho piva.“

Pani Reba si utrela rukávom oči. Napila sa piva.

„Mohol mať toľko rozumu, aby nebehal Popeyovi za frajerkou,“ povedala pani Lorraine.

„Toľko rozumu budete od chlapa darmo čakať,“ povedala pani Myrtle. „Čo myslíte, pani Reba, kam išli?“

„Neviem, a ani nechcem vedieť,“ odvetila pani Reba. „A nedbám, čo ho hneď aj zajtra chytia a posadia na elektrické kreslo za toho chlapca, čo ho odbachol. Nedbám ani toľkoto.“

„Každé leto chodí až do Pensacoly za matkou,“ povedala pani Myrtle. „Kto robí také voľačo, ten nemôže byť až taký zlý.“

„To teda fakt neviem, čo musí chlap vyviesť, aby bol zlý aj u vás,“ usadila ju pani Reba. „Usilujem sa, aby som tu mala slušný dom, ja, čo som v tomto remesle tridsať rokov, a on mi z neho chce spraviť cirkus na sviňačiny.“

„To my chuderky dievčatá,“ povedala pani Myrtle, „skrz nás sú všetky patálie a my si to potom musíme odskákať.“

„Už pred dvoma rokmi som počula, že po tejto stránke je nanič,“ povedala pani Lorraine.

„Ja som to vedela od samého začiatku,“ vyhlásila pani Reba. „Mladý človek, na dievčatá to rozhadzuje peniaze oboma rukami, a nikdy ani jednu nevezme do postele. To je proti prírode. Dievčatá si mysleli, že zato, lebo má niekde v meste schovanú frajerku, ale ja som vravela, dajte na moje slová, s tým neni všetko v poriadku. Voľačo s ním neni v poriadku.“

„Ale na peniaze nepozeral, len čo je pravda,“ povedala pani Lorraine.

„Tie šaty a šperky, čo si to dievča nakúpilo, no hamba,“ prisvedčila pani Reba. „Mala taký čínsky župan, čo zaň vysolila sto dolárov - import, fakt - a parfum po štyridsať dolárov za fľaštičku; a keď som na druhé ráno prišla hore, všetko bolo pokrkvané a nahádzané do kúta a na tom roztrepaný parfum a rúž, hotové zemetrasenie. To robila, keď sa naňho nazlostila, lebo ju bil. Potom, čo ju tu zavrel a nepustil z domu. A dal mi strážiť dvere, akoby to bol...“ Zdvihla korbeľ zo stola k perám. Nato sa zháčila a zažmurkala. „Kde sa mi podelo —“

„Ujko Bud!“ okríkla ho pani Myrtle. Zdrapila ho za ruku, vyvliekla spoza stoličky, kde sedela pani Reba, a poriadne ho zatriasla, až mu guľatá hlava s pokojne slabomyseľným výrazom poskakovala na pleciach. „Nehambíš sa? Nehambíš sa ani trocha? Čo nevieš tým dámam nechať pivo na pokoji? Mám sto chutí zase ti ten dolár vziať a kúpiť zaň pani Rebe pivo, namojveru. Už aj sa prac k tomu obloku a ani sa odtiaľ nepohni, rozumel si?“

„Ale čo,“ povedala pani Reba. „Aj tak tam už veľa nebolo. A vy ste už, dámy, tiež asi dopili, pravda? Minnie!“