STYX, PETRZACHÁZENÍ S BLÁZNEM
Antipsychiatrie
Společnost pro reklamu a tisk, Brno, 1991
psychiatria, mentálne choroby,
128 s., čeština
hmotnosť: 160 g
mäkká väzba
stav: zachovalá, knižničné pečiatky
2,50 € PREDANÉ
*bib14*
PARANOIA
Tak jako u «stahujícího se» nemocného, je i zde třeba poukázat na zřejmý vývoj nedůvěry v «paranoidní postoje». Nedůvěřivost sama o sobě je každému tvoru vlastní a z hlediska bezpečí pro život, nepostradatelná. Život v lidské společnosti klade značné nároky na korekci přirozené nedůvěřivosti a schopnosti spolupráce. Bezpečná fyzická, psychická, či sociální «vzdálenost» jedince od ostatních lidí je značně variabilní a je otázkou, nakolik ji lze vůbec respektovat.
Nedůvěřivost se však může stát v sociálním chování jedince dominantním rysem. Vyvolává pak negativní odezvu a tím se zpětně posiluje. Nedůvěřivost se snadno změní v podezírání a člověk se zásadním a netolerovaným způsobem začne odlišovat od obecně přijímaných postojů v dané kultuře. Jeho stav je označován jako »paranoidní postoj» (para = mimo, nos = myšlení, rozum).
Obecně existují některé situace, které u citlivých, senzitivních jedinců nahrávají vzniku paranoidního ladění. Může to být například přechod do neznámého prostředí (domova důchodců), ale také imigrace nebo emigrace, (zvláště je-li spojena s neznalostí jazyka). Může se objevit u člověka s nepříznivým sociálním znakem - stigmatem, o kterém se postižený domnívá, že je středem nepřátelského zájmu sociálního okolí. Nepřátelské postoje vůči svému »stigmatu» má totiž i on sám. Snadno podlehne nevraživému ladění i skupina lidí — třeba obyvatelé domu vůči cikánské rodině. Jindy postihne blud ohrožení i celou rodinu, je-li nositelem této myšlenky vlivný člen, například otec. Vznikne folie a deux - indukovaná psychóza. Paranoidnímu ladění podlehnou snadno lidé vyčlenění ze sociálního kontaktu pro svoji fyzickou vadu. Například staří lidé omezení v pohybu, často pak lidé neslyšící, nebo pro svůj sociální status, starší alkoholici.
S paranoidními postoji se tedy můžeme setkat všude tam, kde jsou lidé odděleni od běžného sociálního života. Nedostatek výměny informací činí i běžné situace ohrožujícími. Člověk začne lehce věřit tomu, že mnohé věd a události se dějí kvůli němu. Na významu pak mohou nabývat i takové situace, které jsou pro normálně informované lidi bezvýznamné (nefungující výtah, fronta lidí). Takové podněty se potom pro izolovaného jedince stávají významnými symboly a určují jeho jednám. Další nemožnost přiměřené komunikace je důvodem, že člověku stále více scházejí odpovědi na otázky, které se v něm s nepřiměřenou naléhavostí vynořují. Běžný okolní svět se stává záhadným.
V souvislosti s paranoidními stavy je zdůrazňován hlavně obranný mechanismus — «projekce». Při ní vlastní nepřátelská pozice vůči světu zapříčiňuje, že obklopující společenský svět je nemocným vnímán jako nenávidějící a nepřátelský v duchu zákona projekce — «podle sebe soudím tebe». Vlastní negativní pocity nemocného, směrované k druhým lidem, se stávají jeho nedílnou součástí. Svět jako takový a lidé jako takoví se stávají ohrožujícími. Z podobné pozice je už jen malý krok k vytváření sebeklamů a přeludů, které chování nemocného v jeho očích opodstatňují. Často je paranoidní vnímání světa výsledkem ranných negativních vztahů, na jejichž základě se rozvíjejí záporné vztahy k lidem, do nichž nemocný promítá svoje negativní zkušenosti, nereálná přání a pocity viny. Typickou je například závislá pozice hýčkaného dítěte, ve které se nemocný cítí stále «malým» vůči dospělým, kteří (viděni «zespodu») se zdají vyšší, mocnější a moudřejší. Potom je od nich vyžadována "absolutní spravedlnost» a dokonalá péče. Pokud dospělí neobstojí, rodí se v závislém «dítěti» pocit křivdy a vzpoury.
Příklad: Na psychiatrické oddělení byl přeložen padesátiletý muž, původně léčený na interním oddělení, kde byl stále agresivnější. Posléze psal četné stížnosti i na ministerstvo zdravotnictví. Spolupráce se zdravotníky vázla, bylo nutno přistoupit k jeho umístění na psychiatrii. Teprve v klidném a tolerantním kontaktu s terapeutem začal nemocný hovořit o své nesplněné touze. Aby jej matka, která ho «neměla ráda», stále hýčkala a opatrovala. Později v chápajícím a přátelském vztahu přijal skutečnost, že trvalou mateřskou a akceptující péči mu žádné nemocniční oddělení nemůže již vynahradit a prakticky ani poskytnout.
Nesmíme však zapomínat na situace, kdy na počátku tohoto onemocnění stojí skutečná křivda, anebo nepříznivá sociální konstelace, která vznikla v důsledku nepříjemné události. Pracovní kolektivy, často v rámci nepřítomnosti jiné shody, označí «oběť» jako «zlé dítě», o kterém se potom po straně hovoří. Mezi obětí a ostatními vzniká sociální bariéra, vedoucí k vzájemně podezíravým postojům. Nemocný potom vede život »pronásledovaného pronásledovatele» a taková situace směřuje k duševnímu onemocnění. Nezvratná přesvědčení o »ohrožující realitě» mohou mít často reálný podklad, i když jsou řazena k psychotickému postižení. Paranoidní jedinci, na rozdíl od autisticky postižených (kteří se stávají «jinými lidmi»), mimo své bludy většinou zůstávají tím, kým byli. Zachovávají si svoji osobnost. Je však zřejmé, že i autismus může logicky vést k paranoidním postojům. Je velmi silnou bariérou před vnějším světem. Současně však znemožňuje revizi mylných přesvědčení o »nepřátelském okolí», ve kterém nemocný nachází určitou, byť negativní jistotu. Je to přijatelnější, než aby připustil, že postoje druhých jsou často neutrální a lhostejné. Nemusí tomu tak být vždy a on ve svém uzavření není schopen rozlišit, kdy která situace nastává.
Paranoidními postoji tak může «být řešen» i pocit samoty a sníženého sebehodnocení. V psychóze člověk nezůstává osamělý. Jeho vnitřní svět, kromě skutečných postav, často vykreslených v duchu postojů nemocného (rodiče v ironickém šklebu s vyplazenými jazyky), může být zabydlený vyobrazenými osobami, které slouží k vytvoření nereálné imaginární společnosti — »pseudokomuni-ty» (Cameron). I v psychóze je člověk velmi sociální bytostí. Dobře organizovaná pseudokomunita je spikleneckým společenstvím nemocného. Někdy jen náznak nepřátelského sdělení skutečnými osobami může v takové pseudokomunitě nabýt konkrétního tvaru. (Usměrňující zdravotník jako «zlý skřet».)
Nejčastějším signálem paranoidního onemocnění je projevovaná změna pocitů k nejbližšímu sociálnímu okolí. Rodiče nebo partner jsou zaskočeni, když dosud
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
... posledná veta ...
To už je však námět na další samostatnou knihu.
