ŠAFAŘÍK, JOSEFCESTOU K POSLEDNÍMU
Atlantis, Brno, 1992
obálka Milivoj Husák
1. vydanie
ISBN 80-7108-021-7
náboženstvo, filozofia, eseje,
624 s., čeština
hmotnosť: 775 g
tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý, bez prebalu, knižničné pečiatky
3,00 €
*bib14*fil
Ve svém šestisetstránkovém eseji, který vznikl jako výsledek mnohaleté soustředěné práce o samotě, podává Josef Šafařík (1907–1992) zamyšlení nad situací člověka, společnosti a kultury v období, jež prohlásilo Boha za mrtvého, ale je stále poznamenáno smrtí člověka na kříži. Šafařík spatřuje smysl této události v tom, že Ježíš, který měl na Golgotě proti sobě veškerou myslitelnou moc, dokázal svým činem proměnit smrt-ortel ve smrt-apel, ve výzvu, jež proti neustále rostoucí moci prosazuje svobodně jednající osobnost. Ve světě posedlém mocí zní Šafaříkův hlas varovně, ale také pevně.
Co v přírodě se děje s nutností zákona, v mentalitě lidské probíhá jako nutkání, posedlost. Křesťan, mentální odsouzenec k smrti - oběť i moc zároveň - pokud může říkat: „Mám Boha,“ nemá ho doopravdy a zúplna; teprve když se zcela zřekne sebe, bytosti, a patří beze zbytku Bohu a může říkat: Já nežiji, to Bůh žije ve mně, zakouší Boha v plnosti. Jenže to je stará známá šalba pokušitele: zřekneš-li se být, cokoli tě může v moci mít. Jako sebeoběť, jako prázdný futrál posedlý mocichtivostí, dokážeš vpustit v sebe cokoli k bohorovné moci. Mocenský ekvivalent oběti, tj. vůle k moci kvůli moci, posedlost mocí, která už nemůže říkat: Mám moc, aby to či ono bylo, ale jen: Moc má mě, aby ona větší ještě mocí byla, lhostejno, čím je futrál pomalován a popsán. To je genealogie a mentální technologie apokalypsy - specifika mentálního odsouzence k smrti, jehož existence obíhá pevně uzavřený mentální okruh relace oběti a moci. Ten okruh nemá sám v sobě východiska, proto Heidegger soudí, že technik není schopen pochopit human condition v technickém věku, není ani s to si uvědomit apokalyptickou perspektivu jeho, natož pomoci člověku z ní. Patočka s odvoláním na prominentní fysiky dovozuje, že přesto - a souhlasně s Heideggerem - musí se hledat východisko v technice samé, v porozumění samé „podstatě techniky“ jako nutného opaku techniky, jak se nám jeví. Ovšem pouhé uvědomění, že my nemáme techniku, ale technika má nás, samo nic nevyřeší, naopak všecky možnosti a triumfální úspěchy vědy a techniky v relaci oběti a moci ještě víc zafixuje. Patočkova „ryzí oběť“ fysiků je scestný pojem. Není „ryzí oběti“, jako není „ryzí moci“. Zdálo by se, že za šťastnější konec chopil věc Teilhard de Chardin, když odmítl představu, že cesta k Bohu vyžaduje od člověka sebe obětovat, a postavil se za myšlenku, že naopak je třeba člověku „projít hmotou“ a „sebe Bohu realisovat, být sám sebou jak jen možno“, ale na nesmiřitelném antagonismu bytostného a mocenského ztroskotal. A přece již Golgota katarsní inversí šibenice v kříž, smrti zcizené ve smrt sobě přivlastněnou, svěrací vražedný kruh oběti a moci zlomila.
Stojí za povšimnutí, že od počátku novověku, tedy od úsvitu novodobé vědy a techniky, vyvstává v evropské kultuře znova a znova myšlenka „návratu“. Předtucha, že vědeckotechnická civilisace představuje jakési definitivum apokalyptické perspektivy lidstva, ze které už není úniku „vpřed“ - do zásvětí (vymizelého) eschatologické budoucnosti, ale jen „vzad“ - do znovuoživené minulosti? Renesance, reformace, Rousseau, romantismus... a nejnověji Husserl, Heidegger a u nás jejich žák Patočka jasně už vysloveným „návratem do stavu předvědeckého“.
Husserl vidí počátek krise v druhé polovině 19. století, kdy „světový názor moderního člověka určovaly výhradně positivní vědy a jimi vyvolaná oslepující prosperita...Vědy o pouhých faktech vytvářejí lidi vidoucí jen fakty. V našich životních úzkostech... nemá nám tato věda co říci. Zásadně vylučuje právě ty otázky, které jsou za našich neblahých časů nejpalčivějšími otázkami pro člověka vydaného nejosudovějším obratům: vylučuje otázky o smyslu nebo nesmyslnosti celé lidské existence... Co dovede věda říci o rozumu a nerozumu, co dovede říci o nás lidech?... Badatel pečlivě vyloučil veškerá hodnotící hlediska kulturního tvoření... Je to krise, která nenapadá odborně vědeckou stránku theoretických a praktických úspěchů, přesto však od základů otřásá celým smyslem jejich pravdy... Ocitáme se v krajním nebezpečí, že utoneme v záplavě skepse a vydáme z rukou svou vlastní pravdu...“ O pseudoidentifikaci číslem říká Husserl, že se vědci „lehce nechali svést k tomu, aby v těchto vzorcích a v jejich smyslu spatřovali pravé bytí přírody samé... Operuje se s písmeny, se spojovacími a vztažnými znaménky (+, x, = atd.) podle pravidel hry a v podstatě opravdu nejinak než při hře v karty
.................................................................................................................................................................
... posledná veta ...
Suď o tom, co kdo suď.
