WHITE, ELLEN GOULDDRAMA VĚKŮ 3
TOUHA VĚKŮ
(The Desire of Ages)
Ústřední rada církve adventistů s. d. v ČSSR, 1969
náboženská literatúra, Biblia
638 s., čeština
hmotnosť: 942 g
tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý, bez prebalu, knižničné pečiatky
1,00 €
*bib14* in *H-kris* a *nab*
Lazare, pojď ven!
K nejvěrnějším učedníkům Kristovým patřil Lazar z Betanie. Jeho víra v Krista byla silná od chvíle, kdy se s ním poprvé setkal; jeho láska ke Kristu byla hluboká a Spasitel si ho velmi oblíbil. Právě s Lazarem učinil Kristus největší ze svých divů. Spasitel přinášel požehnáni všem, kdož u něho hledali pomoc, Kristus miluje všechny lidi, k někomu však má zvlášť vřelý vztah. Silné pouto lásky ho vázalo k rodině z Betanie a pro jednoho jejího člena učinil svůj nejpodivuhodnější skutek.
V domě Lazarově nacházel Ježíš často odpočinek. Spasitel neměl svůj vlastní domov, byl závislý na pohostinství svých přátel a učedníků a často, když byl unaven a zatoužil po lidské společnosti, rád se uchyloval před podezíráním a řevnivostí zlobných farizeů do této tiché domácnosti. Zde byl upřímně vítán, zde nacházel čisté, nesobecké přátelství. Zde mohl mluvit prostě a naprosto otevřeně, zde věděl, že jeho slova budou pochopena a zachována.
Náš Spasitel si vážil klidného domova a pozorných posluchačů. Toužil po lidské laskavosti, něžnosti a lásce. Těm, kdož přijímali nebeské pokyny, které vždy ochotně udílel, se dostalo velkého požehnání. Když lidé v zástupech provázeli Krista širými poli, odhaloval jim krásy přírodního světa. Snažil se rozšířit jejich vnímavost, aby pochopili, jak ruka Boží udržuje svět. Aby si začali vážit dobroty a štědrosti Boži, upozorňoval své posluchače na tiše padající rosu, na vlahý déšť a zářivý sluneční svit, jehož se dostává jak dobrým, tak zlým. Chtěl, aby si lidé lépe uvědomili péči, kterou Bůh věnuje činnosti lidí, jež stvořil. Lidé však jakoby neslyšeli, a tak v Lazarově domově v Betanii nacházel Ježíš odpočinek po únavném působení ve veřejnosti. Zde otvíral vděčným posluchačům knihu prozřetelnosti. V těchto neveřejných rozpravách vykládal svým posluchačům to, co se ani nepokoušel říci nahodilému zástupu lidí. Se svými přáteli nemusel mluvit v podobenstvích.
Když Kristus podával svá podivuhodná naučení, sedávala Marie u jeho nohou jako pozorný a oddaný posluchač. Jednou byla Marta plně zaměstnána přípravou jídla, přišla k Ježíši a pravila: „Pane, je ti to jedno, že má sestra mne nechala samotnou sloužiti? Řekni jí přec, aby mi pomohla!" (Luk 10, 40) Tehdy byl Kristus poprvé na návštěvě v Betanii. Spasitel a jeho učedníci dorazili právě z namáhavé cesty pěšky z Jericha. Marta se starostlivě starala o jejich pohodlí a ve své úzkostlivé péči zapomněla na zdvořilost, jíž byla povinna svému hostu. Ježíš jí odpověděl mírně a trpělivě: „Marto, Marto! Staráš se a znepokojuješ o mnoho věcí; jest potřebí jen málo, jen jednoho; Marie si totiž vybrala dobrý díl, jenž jí nebude odňat." (Luk 10, 41-42) Marie totiž ukládala do své mysli vzácná slova, jež splývala se rtů Spasitelových, slova, jichž si cenila více než nejdražších klenotů světa.
To „jediné", čeho bylo Martě potřebí, byl klidný, zbožný duch, hlubší zájem o poznání budoucího, nesmrtelného života a milosti, potřebné pro duchovní růst. Měla být méně úzkostlivá o věci pomíjivé a jevit větší zájem o věci, jež potrvají navěky. Ježíš učí své dítky, aby se chápaly každé příležitosti k nabytí toho poznání, jež jim dá moudrost ke spasení. Věc Kristova vyžaduje pečlivých a zdatných pracovníků. Je v ní široké pole působnosti pro takové Marty, jež jsou horlivé v činorodé náboženské práci. Nejprve však nechť usednou s Marií u nohou Ježíšových. Nechť píle, ochota a činorodost je posvěcena milostí Kristovou; pak bude život nepřemožitelnou silou dobra.
Do pokojného domu, v němž Ježíš odpočíval, vstoupil smutek. Lazar byl stižen náhlou nemocí a jeho sestry poslaly pro Spasitele se vzkazem: „Pane, hle, ten, kterého miluješ, je nemocen." (Jan 11, 3) Poznaly, že nemoc, která zachvátila jejich bratra, je prudká, věděly však, že Kristus již osvědčil svou moc léčit všechny nemoci. Věřily, že s nimi bude mít soucit v jejich zármutku, proto ho naléhavě nežádaly, aby přišel ihned, nýbrž mu poslaly jen zprávu: „Ten, kterého miluješ, je nemocen." Myslely si, že na jejich vzkaz hned odpoví a že přijde k nim do Betanie, co nejrychleji bude moci.
S úzkosti čekaly na zprávu od Ježíše. Dokud byla jen jiskra života v jejich bratru, modlily se a čekaly, až přijde Ježíš. Posel se však vrátil bez něho. Přinesl jen vzkaz: „To není nemoc k smrti." (Jan 11, 4) Sestry se proto kojily nadějí, že Lazar zůstane naživu. Laskavými slovy naděje a povzbuzení se pokoušely potěšit nemocného, který byl již téměř v bezvědomí. Když Lazar zemřel, byly trpce zklamány, pociťovaly však povzbuzující milost Kristovu a ta jim bránila, aby svalovaly vinu na Spasitele.
Když Ježíš uslyšel vzkaz, neprojevil žádný bol, který měl podle očekávání učedníků projevit, a učedníci si proto mysleli, že zpráva ho nechává chladným. Ježíš na ně pohlédl a pravil: „To není nemoc k smrti, ale pro Boží oslavu, aby skrze ni Syn Boží byl oslaven." (Jan 11, 4) Ještě dva dny setrval na tom místě, kde ho zastihla zpráva. Toto otálení si učedníci nedovedli vysvětlit. Mysleli na to, jakou útěchou by byla jeho přítomnost v postižené
