PEROUTKA, FERDINANDBUDOVÁNÍ STÁTU I.
1918-1919
Lidové noviny, Praha, 1991
obálka Pavel Štefan
prílohy Jarmila Fromková
3. vydanie
ISBN 80-7106-040-2
dejiny, história, Československo,
444 s., čeština
hmotnosť: 590 g
tvrdá väzba
*his*
SEDMIDENNÍ VÁLKA
Pokud Těšínska se týkalo, byla v Praze nálada považovat za pouhou „těšínskou příhodu“ nároky, které si Poláci dělali, i zatímní rozdělení země, jež si vynutili počátkem listopadu. Tento optimismus měl původ ve víře, že mírová konference za všech okolností uzná a potvrdí historické hranice českých zemí. To se považovalo za nárok nesporný, potvrzený také tím, že ve francouzské nótě z 21. prosince, jíž se odpovídalo na stížnosti českých Němců, bylo oznámeno mínění francouzské vlády, že československý stát musí mít do rozhodnutí mírové konference „dosavadní hranice historických provincií Čech, Moravy a rakouského Slezska“. Ta víra byla na některých stranách tak horlivá, že „Národní listy“ projevovaly netrpělivost, když Rada desíti, vyslechnuvší Benešův výklad o územních nárocích, nevyřkla příslušnost celého Těšínska k Československu ihned, ještě v téže hodině, nýbrž odkázala to s ostatními otázkami k projednání komisi. Napsaly v článku s titulkem „Méně skromnosti na kolbišti světovém“: „Nechceme pochybovat, že nám nebude ukřivděno, ale přece pozastavujeme se nad okolností, že po tříhodinové skvělé řeči dr. Beneše nebylo nám právo přiznáno hned, nýbrž že byla vyslána teprve komise a tím řešení oddáleno.“ Netušilo se, jak velice bude řešení oddáleno a zdrojem jakých bojů bude. Českému historickému právu byla přisuzována přílišná působivost na mysli zástupců cizích ras a cizích národů, kteří se sešli v Paříži. Fakt však byl, že mírová konference se dívala na tuto českou citovou záležitost chladně a že se řídila jiným uvažováním. Historické právo vyhrálo jen tam, kde bylo v souladu s jinými zájmy anebo kde mohlo být podepřeno jinými argumenty. I osobnosti nejinformovanější byly nakloněny podceňovat obtížnost těšínské otázky. Tak pravil prezident Masaryk v poselství po návratu: „Jednali jsme také o polské otázce ve Slezsku; dohoda je snadná — je to problém celkem nepatrný vzhledem k velikým úkolům, které nás čekají.“ V ministerské radě se vyjádřil: „Když se Polákům řekne, aby odešli, myslím, že to udělají, a potom tam někoho pošleme k přesnějšímu ujednání dohody.“ Poláci však měli právě opačné vlastnosti povahové, než jakých by bylo třeba, aby odešli, jsou-li napomenuti několika slovy.
Zatím se na Těšínsku vytvořil obraz balkánských poměrů, snad s tím rozdílem, že se pracovalo s vyspělejší technikou. Dohoda z 5. listopadu neměla uklidňující moc. Češi a Poláci stáli proti sobě nepřátelsky, vojáci, kteří se ve válce naučili házet ruční granáty, pokračovali nyní zde v této činnosti, a leckterý vlastník domku přišel o svůj majetek tím způsobem, že mu byl vyhozen do povětří těmi, kdo nesouhlasili s jeho národní příslušností. Ministersky předseda Kramář se vyjádřil 13. ledna k zpravodaji „Tempsu“, že „Češi nechtějí prolít slovanskou krev, ale že situace tam je neudržitelná“. Slezský Národní výbor, autor listopadové úmluvy, naléhal netrpělivě u pražské vlády, aby vymohla obsazení Těšínska dohodovým vojskem, nebo aby vůbec nějak ulehčila pozici českého živlu tam. Už v listopadu v memorandu žádali vládu: „Kdyby to však s dohodovým vojskem nešlo, prosíme, aby nám byl dán pokyn, zdali bychom sami neměli podniknout nějakou vojenskou akci.“ V prosinci se obrátil vůdce těšínských Čechů dr. Pele na velitele ostravské posádky a žádal ho, aby mu poskytl vojsko k obsazení Těšínska bez vědomí vlády. Po letech o tom sám psal: „Když nyní klidně o věci uvažuji, považuji to za štěstí, že mi tenkrát nevyhověl, ale v té době jsem byl pro to velmi roztrpčen.“ V polovici ledna byla deputace z Těšínska u prezidenta i u zástupce ministerského předsedy Švehly a opět žádala vojenský zákrok. Staly se tedy pozdější události hlavně na nátlak slezských Čechů; od nich pocházely také informace, že situace Poláků je tak zlá, že se ani bránit nebudou.
Poláci projevovali dostatečným způsobem, že se zařizují na Těšínsku natrvalo. Co bylo pražské vládě ještě třeba o tom vědět, zvěděla, když vláda polská nutila úředníky skládat slib polskému státu a začátkem ledna vypisovala v polské části Těšínska volby do varšavského sněmu a nařizovala tam odvody do
polské armády. Československo mělo nyní na vybranou: buď dopustí, aby Poláci na Těšínsku prosadili fait accompli, nebo se pokusí o fait accompli svůj. Aby se vyčkalo rozhodnutí mírové konference, k tomu obě strany měly příliš temperamentu. Mimo to se věřilo, že fait accompli má svou vynikající cenu a že mírové konferenci vždy je lehčí potvrdit hotové věci, než je vyvracet a nařizovat nové. Také dr. Beneš — ovšem o jiné otázce, o obsazení Slovenska —, psal v tom smyslu v listopadu do Prahy: tady, v Paříži, nejvíce prospívá tichý fait accompli. Pokud Těšínska se týká, naprosto se nezdařilo, aby pokus se udál tiše.
Československá vláda se nejdříve rozhodla požádat nejvyšší velení Spojenců, aby nakázalo československému vojsku Těšínsko obsadit. Osud té žádosti nebyl povzbuzující. Foch nenašel v sobě ani tolik shovívavosti k tomuto požadavku, aby aspoň odpověděl. To se mohlo vyložit jako zřejmé znamení, že Dohoda je rozmrzena takovými půtkami a že nebude vlídna k tomu, kdo ji bude unavovat aférami, které v Paříži se pokládaly za aféry desátého řádu. Avšak pražská vláda natolik důvěřovala ve zřejmost svého práva, že se potom odhodlala na důtklivé rady vojáků v ministerstvu národní obrany k vystoupení samostatnému. Ministerstvo národní obrany zamýšlelo již 17. ledna vydat rozkaz k postupu — tehdy vymohl prezident Masaryk odložení. Iniciativa vůbec vycházela od vojáků, vláda byla značně nerozhodná a spíše následující podnik jen kryla svým jménem. 21. ledna zaslala konečně československá vláda polské obšírný spis, který byl nazván memorandem, který však byl více než memorandem, totiž ohlášením vojenského postupu.
...................................................................................................................................................................
... posledná veta ...
S těmi, kdo jim v tom překáželi, nejednali vlídně.
