ROSŮLEK, JAN VÁCLAVČERNOŽLUTÝ MUMRAJ
Kniha druhá
L. Mazáč, Praha, 1934
obálka A. V. Hrska
4. vydanie
beletria, román, literatúra česká
266 s., čeština
hmotnosť: 432 g
mäkká väzba s prebalom
stav: dobová tvrdá preväzba s voviazanou obálkou, prvý diel s podpisom
NEPREDAJNÉ
*H-6-5*
Věnuji ... Kamarádům z Franzenfeste, Rivy, Monte Tombia, Cima d’Oro , Rocca di Saval, Bocca San Giovanni. Kamarádům z Brixlegu, Tyrolského Hallu, Dossa dei Morti, Judikárií, ledovců Adamellských. Kamarádům z Tolmína, Krahova, Sta Lucie, Podmelce, Gorice, i tím, kteří se jako já chvěli o život na břehu modrozelené Soči. Kamarádům, kteří s rotou zlodějů plenili severoitalská místa, dokud je nezastavila Piave. Kamarádům ze Sacolu, Valdobiadene, Casero Casere, Primolana. Kamarádům, kteří se mnou leželi v inšprucké nemocnici a ulejvali se v Igls i těm, kteří se ve vinicích Tenna, Campi, Pranza a Cadine skryli na chvíli frontě.
Kamarádům celé italské fronty!
Déšť a zpupnost pruských důstojníků byly metla kraje... K tomu ještě granát rozbořil barák Donnerův. Zabil pouze jediného telefonistu. Ostatní, štěstí jim přálo, byli pryč. Donner se sluhy u baterií, vojáci s depešemi nebo spravovali poškozené vedení...
Donner vida trosky, ušklíbl se: »Alespoň se ti chlapi nebudou mít kam nastěhovat... « To platilo jeho pruským kolegům...
Nastěhovali se tedy do stanů... Drobný déšť neustával padat a promočil stanové plátno. Přikrývky jim nasákly a karabiny byly rezavé jako pes. Tento déšť byl strašný nepřítel... Promočil každého na kůži a poněvadž nebylo suché místnosti a kamen, tisíce lidí byly ustavičně rozklepány nepříjemnou, mokrou zimou.
Zprvu s kletbami, později s tupou resignací uléhali do mokra... Ve dne v noci je ožíraly vši, ve dne v noci padal vytrvale drobný, studený déšť... Chrchlali, byli nachlazeni, ale to všechno nepomáhalo k útěku z tohoto pekla.
Dole, v Santa Lucii, byl železniční tunel. Nastěhovali se do něho, kteří se domnívali, že jich nelze nahraditi, a kteří nevytáhli po několik měsíců paty z tohoto dobrého, krásného doupěte, chráněného střechou sto metrů silnou. Vystavěli pro ně v tunelu teplé baráky, zavedli elektrické osvětlení, aby stratégové viděli alespoň na mapách, když ne ve skutečnosti, údolí, hory, řeky a města, o něž bylo bojováno. A čerta se starali o ty venku!
Pruští oficíři chodili nevlídným krajem v pelerínách, čuměli vytrvale do triedrů, ušklibovali se, debatovali nebo uctivě mlčíce poslouchali chlapíka se zlatými houskami na ramenou...
Konečně se snad dohovořili, poněvadž byl vydán dlouhý, nekonečně dlouhý rozkaz. Donner, když jej přečetl, rozmlouval telefonicky s podřízenými důstojníky a pak svolal své lidi, ukázal na protější kopec a řekl: »Toho kopce chtějí Němci dobýt s naší pomocí... S naší pomocí a pak, pak se budou naparovat... «
Tenkráte bylo však ujednáno více než dobytí jediného kopce. Tenkráte se snilo o pochodu na Řím...
Oddíl hejtmana Donnera stojí připraven k odchodu do Santa Lucie... Koně i lidé jsou strašlivě obtíženi břemenem drátů, aparátů, měřicích přístrojů... Kolikrát šel Stehlík cestou, kterou se ubírají, s poselstvím k Hoffenreichovi! A stalo se, že i zbloudil a celou noc pobíhal, nevěda kudy kam...
Teď sestupují, Donner, vzpřímený v sedle, vede je do Santa Lucie... Půjde se pokloniti pánům v tunelu a ti mu nařídí, kterého Prušáka má poslouchali... Donner přemýšlí o této strašné potupě a zatíná zuby do pysků...
Sestupují kamenitou stezkou a kůň, hladový, klesne pod líhou břemene... Rozpínají sedlo, rozbírají z nesmírné tíhy, co unesou... Již jich není ani vidět pod batochem, cívkami drátů, skřínkami a optickými přístroji... Třebaže Santa Lucia se těší neobyčejné pozornosti italského dělostřelectva, přece jsou rádi, když zastaví za zdí rozbitého domu... Skrytí budou čekati příchodu Donnerova...
Hejtman seskočí s koně a aniž promluví, rázně míří do tunelu...
Co hovoří s představenými, hladová družina otvírá krabice masových konserv. Každý dostal čtyři.
.....................................................................
... posledná veta ...
Faustova odpověď
zanikla v drkotání kol...
